Milí přátelé, nejprve bych chtěl mezi námi přivítat vedoucí představitele církevních hnutí z Říma i z celé Evropy – fokolare, charismatické obnovy, San Egido, Neokatechumenátu a dalších – kteří tento týden rokovali v Praze a jimž jsem v pátek přednášel a měli jsme skvělou dlouhou rozpravu o budoucnosti církve a současných problémech a napětích. Řada z nich už dříve hodně slyšela o naší farnosti a přišli nás dnes povzbudit.
Dnes opět chvilka teologie na základě biblických textů této neděle.
Rozlišme pojmy eschatologie, apokalyptika a chiliasmus a řekněme si něco o pravých a nepravých prorocích.
Eschatologie je nauka o posledních věcech člověka i světa, tvoří klíčovou část původního Ježíšova evangelia. Apokalyptika, oblíbená v Ježíšově době a v mnoha přelomových okamžicích dějin, líčí v obrazech průběh těch posledních věcí. Chiliasmus očekává konec světa v dohledné době.
V dnešním evangeliu se vlastně prolínají všechny tyto tři motivy. Pokud jste čtenáři mých knih, tak víte, že eschatologie tvoří důležitou část mé teologie a to ve spojení s tzv. politickou teologií, s učením o poznání Boha a teorií mezináboženského dialogu a tolerance.
Sv. Pavel tvrdí, že zde na zemi poznáváme Boží věci jen částečně, jako v zrcadle a hádance, až nakonec – in eschato – poznáme Boha úplně, tváří v tvář. Totéž tvrdí tzv. apofatická teologie, také sv. Augustin („když si o něčem myslíš, že to znáš, buď si jist, že to není Bůh“) a sv. Tomáš Akvinský. To je důvod k pokoře teologie i církve před velkým tajemstvím Boha: My nejsme majitelé pravdy.
Jen Kristus může říci: Já jsem pravda – my nejsme Kristus, my jsme jen následovníci Krista, Kristus je pro nás pravda a také cesta a život. Často to vyjadřuji slovy: Pravda je kniha, kterou nikdo z nás ještě nedočetl až do konce. My nejsme v cíli, nýbrž na cestě. Jako církev jsme společenství poutníků, communio viatorum, proto bychom měli mít úctu k těm, kdo ke konečnému cíli putují po jiných cestách, a na cestě si vyměňovat své poutnické zkušenosti.
My nejsme vítězná církev svatých v nebi, ecclesia triumphans, nýbrž pozemská církev bojující (ecclesia militans), která má bojovat také proti pokušení cítit se už teď onou dokonalou církví, vůči pokušení triumfalismu. Pokud církev podlehne bludu triumfalismu, stane se z ní militantní náboženství.
Ježíš napomínal své učedníky, kteří si chtěli zahrát na anděly posledního soudu a už na zemi ukvapeně rozhodovat, co je pšenice a co je koukol – nechte obé růst spolu až do hodiny posledního soudu, řekl Ježíš. Tento jeho výrok byl oporou teologů politické svobody a náboženské tolerance, jako byl Erasmus Rotterdamský nebo zakladatelé Spojených států amerických. Revolucionáři a inkvizitoři nadělali v dějinách mnoho škody. Pán vybízí k trpělivosti.
Apokalyptika, obrazy konce, a ještě více chiliasmus, proroctví blízkého konce, byly doménou proroků, pravých i falešných. Tak je tomu i dnes. Ježíš varuje: Mějte se na pozoru před falešnými proroky! Až uslyšíte: ta hodina hrůz je už tady! nechoďte za nimi! O té hodině neví nikdo, ani Syn Boží, jen nebeský Otec sám, slyšeli jsme dnes.
Jak rozeznáme pravého proroka od falešného? Falešný prorok rozsévá strach, paniku, beznaděj. V jeho výpovědi není žádná naděje, žádná radost, žádná útěšná víra, žádná láska. Ježíš v dnešním evangeliu líčí hrůzy soudu, ale především zvěstuje naději: přirovnává ty hrůzy ke krátkému bouřlivému palestinskému jaru, po kterém přijde krásné dlouhé úrodné léto.
Svatý Ignác nám dal spolehlivou metodu k rozlišování duchů: vnímejte, co ve vás určitá řeč chce vzbudit a vzbuzuje: je to pokoj, radost, naděje – anebo strach a panika? Je-li to panika, je to od ďábla.
Když někdo zneužívá apokalyptický, nebo dokonce chiliastický jazyk k propagaci nějakého politického názoru, rozhodnutí nebo ideologie – bude-li přijato to či ono politické rozhodnutí, pak přikvačí apokalyptické hrůzy – je to od ďábla a takový prorok je falešný prorok. Povinností pastýřů – ať už se jedná o magistérium biskupské autority nebo magistérium teologů (jak o něm mluvil sv. Tomáš Akvinský) – je otevřeně varovat před takovými falešnými proroky a děsícími proroctvími (před Drohbotschaft místo Frohbotschaft, strašení místo radostné zvěsti evangelia). „Mluvíš věci lidské, ne Boží!“ napomíná přísně Ježíš svého učedníka Petra.
Falešní proroci mluví věci lidské, příliš lidské (menschlich, allzu menschlich!), nenechávají zaznít Boží slovo, nýbrž místo výkladu evangelia šíří chorobné politické vize, obrážející stav jejich nitra. I kazatel může trpět úzkostmi či depresí, ale pak se mu má nabídnout léčení, a ne ho v chorobě utvrzovat a dávat chorobným projevům prostor, protože deprese jsou nakažlivé, jsou indukovatelné a jakožto nakažlivé velmi škodí – zvláště v této době, kdy strach se stává úrodnou půdou pro politické demagogy, populisty a extremisty zprava i zleva. Nesmíme osobní obtíže nechat přerůst do toho, co Søren Kierkegaard nazýval „nemoc k smrti“, totiž zoufalství, beznaděj.
Všimněte si dobře, že jsem nikoho nejmenoval, platí to totiž jistě obecně a pokušení k chmurnému náboženskému vizionářství s politickými úmysly známe v Čechách už od táborských heretiků za doby husitské.
Pán nám dal pro tuto dobu velkého pravého proroka, papeže Františka, který opakuje: Nebojte se, buďte vnitřně svobodní, říkejte otevřeně, co si opravdu myslíte a naslouchejte jedni druhým. Nicméně pokud se takové věci šíří a zasévají do církve a společnosti neklid a rozdělují věřící, je třeba uplatnit charisma rozlišování duchů a bez stranění lidem, byť by nám byli lidsky blízcí, musíme zaujmout i veřejně – pokud to proniklo na veřejnost – střízlivé a kritické stanovisko. Strašícím i postrašeným je třeba připomenout slova Kristova: Proč se bojíte? Což nemáte víru?
Klerikalismus – to znamená arogance moci v církvi, je nemocí církve, kterou je třeba vymýtit, učí papež František; ostatně už Ježíš řekl důrazně apoštolům, že světské prostředky moci a nátlaku v církvi nesmí mít místo: „U vás ať tomu tak není!“
Vraťme se k dnešnímu evangeliu.
V dnešním evangeliu je dokonce chiliastický prvek: Nepomine toto pokolení, než tyto věci – kosmická apokalypsa – nastanou. To se nestalo, takže tato věta je oříšek pro vykladače. Chiliasmus byl dětskou nemocí prvotní církve, toho raného křesťanství. Takže jedni exegeté tvrdí: zde autoři evangelia patrně vložili do Ježíšových úst něco z nálad své doby. Jiní vykladači odvážně tvrdí: pokud Boží Syn vzal na sebe lidskou přirozenost, vzal ji i s jejími omezeními: lidskou přirozenost nemůžeme chápat staticky a esenciálně: člověčenství není nehybný „předmět“, nýbrž je to událost, která se děje v dějinném čase, je to tajemství, v němž musíme pečlivě hledat, co je konstantou a co je dějinnou a kulturní proměnou. Znamenalo by to, že Ježíš tedy spolu s lidstvím převzal i dějinně a kulturně podmíněnou perspektivu, včetně těch apokalyptických představ své doby. Třetí skupina vykladačů tvrdí, že onen výraz „toto pokolení“ se vztahuje na každé pokolení, každý člověk a každá generace prožije – patrně v okamžiku smrti – onen apokalyptický okamžik soudu. Upřímně nevím, která z těchto tří současných teorií je nejblíže pravdě, a osobně jsem jistě ochoten trpělivě počkat, až Boha uvidím tváří v tvář.
Moji milí, někteří z nás dnes před 29 lety zvonili klíči. Nemysleli jsme si, v jaké atmosféře budeme vstupovat do třicátého roku naší svobody. Setkáváme-li se ve veřejném životě s reálnými fenomény radikálního zla, nenechme se uhranout vymyšlenými strašáky. Žijme v tomto věku střízlivě, rozumně a zbožně a hlavně se nebojme. Vždyť přece máme víru a naději – tyto dva meče – a to stačí. A k tomu navíc prosme o dokonalou lásku, která zahání strach. Amen.
„Několik slov“ po mši:
Moji milí, protože se v české církvi nic neutají, několik z vás se mne už ptalo na určitý konflikt v církvi, který se vyhrotil v posledním týdnu. Po minulém Kněžském dnu dostávám také od řady kněží projevy solidarity. Abych zamezil šeptandám a zkreslením, řeknu otevřeně to, jak věci vidím, nakolik to v naší farní rodině říci mohu a mám. Nejprve: Nepropadejme panice, nic tak dramatického se neděje.
Ukázalo se, že s některými lidmi ve vedení naší církve máme odlišné názory – naštěstí ne ve věcech věroučných, ale v určitých otázkách společensko-politických. Zde jsem cítil a nadále cítím – i na základě své odborné kompetence ve společenských vědách – nejen právo, ale i morální povinnost vyvažovat určité projevy, o nichž jsem přesvědčen, že jsou nešťastné svým obsahem i formou a poškozují církev, znemožňují klidný věcný dialog v církvi i společnosti. K některým projevům určitých lidí, které bez mého přičinění zazněly ve veřejném prostoru, nemohu mlčet. Proto pokud zažívám nyní pokusy umlčet tento můj kritický hlas a je na mne činěn určitý nátlak, musím se nadále řídit svým svědomím. Sloveso bát se jsem už dávno musel vyškrtnout ze svého slovníku: Více je třeba se bát Boha, než lidí.
To určitou dobu trvající názorové napětí teď eskalovali lidé, kteří mne kupodivu dost dobře neznají: asi nevědí, že jsem toho už tolik prožil a tolika nátlakům v životě čelil, že jsem dost starý na to, aby si na mne někdo zadupal a tím mne umlčel, nebo že bych změnil smýšlení, případně říkal něco proti svému svědomí. Znovu opakuji: Nic dramatického se neděje a já rozhodně nechci věci vyhrocovat. Prosím Vás však, kdyby se věci přesto dramatizovaly, což nechci a ani vlastně nečekám – ale musím být připraven na vše –, nedejte se strhnout k nějakým demonstracím či peticím na mou podporu, mně stačí Boží pomoc, která se už tolikrát osvědčila v mém životě, ještě v mnohem obtížnějších situacích – i když někdy po dost dlouhé době zkoušek. Ale především jsem Vám chtěl říci toto: nepřestaňte milovat církev, i když nám někdy ukazuje dost ošklivou tvář. V církvi jsou zakopány zlaté poklady, i když jsou někdy pod tvrdou zemí a občas i pod hromadami hnoje.
Prosím o podporu pouze v modlitbě – aby mne Pán nadále dobře vedl, dal mi moudrost, statečnost a vytrvalost, osvěcoval můj rozum a svědomí. Ještě mnohem horším tlakům museli před koncilem čelit teologové, kterých si vážím – Rahner, de Lubac, Congar, Teilhard de Chardin i můj životní vzor Romano Guardini. Nemluvě o velkých kněžích, kteří byli mými otci ve víře: Zvěřina, Mandl, Mádr, Bouše – ti si užili své ve společnosti, ale i v církvi. Nezměnili své názory a postoje, ale nenechali se znechutit, neopustili církev, zůstali jí věrni a tím pomohli Boží věci.
Já mám jeden doporučující list – a tím jste vy, tato živá farnost, naši katechumeni a ti mnozí a mnozí, kteří zde v uplynulých téměř 30 letech nalezli či prohloubili svou víru, víru intelektuálně poctivou, spirituálně hlubokou a společensky odpovědnou – a také ti, kteří zde nalezli své kněžské a řeholní povolání a dnes dobře slouží církvi – není jich málo.
Já jsem se naučil během ne úplně snadného života říkat – vhod i nevhod, abych znovu citoval mého milovaného apoštola Pavla – vždy jen to, co mi velí rozum a svědomí a co jsem promyslel před Pánem v modlitbě. Toho se budu držet i nadále, ať se to komu líbí či nelíbí – a na tom, jak říká jiný klasik – „chci vesele umříti“. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Ale vy, prosím, vesele, s humorem, beze strachu, odpovědně a poctivě žijte. Nepanikařme, jsme v Boží ruce. Ty záchvěvy paniky ve společnosti i církvi, které přináší tato turbulentní doba, pominou, to hodnotné zůstane. Zlato se tříbí v ohni. Pán Vám žehnej.
K poslechu v audio archivu Akademické farnosti
