Drahá Aničko, Martine a Honzo Paloušovi,
všichni milí společní přátelé a kolegové,
kteří jste se dnes přišli s Radimem rozloučit do pražské akademické farnosti, do našeho kostela, v němž se i on nezřídka účastnil bohoslužeb. Přišli jste poděkovat za jeho dlouhý, plodný a požehnaný život, za jeho zralé lidství, za jeho přesvědčivé svědectví věrnosti víře, pravdě, svobodě, za jeho odpovědnou péči, věnovanou naší kultuře a naší Alma Mater, Univerzitě Karlově.
Jsem v tuto chvíli fyzicky daleko od Vás, na americké univerzitě Notre Dame, ale duchovně jsem tu s Vámi.
S Radimem Paloušem mne spojovalo po desítky let srdečné přátelství, myšlenková blízkost a úzká spolupráce jak v dobách kulturního a náboženského disentu, při "bytových seminářích" a samizdatové publikační činnost, tak v dobách nesnadného díla obnovy vážnosti Univerzity Karlovy po půlstoletí nesvobody a devastace.
Radim, náš „scholarcha“, jak jsme ho nazývali, byl pro mne i něčím víc: po smrti mého otce se pro mne stal v jistém smyslu otcovskou postavou. Vzpomínám na snad stovky pondělních večerů v jeho krásném bytě na Kampě, kde se konaly v kalných letech diskuse našeho kroužku "Kampademie", kam také jezdili přednášet v dobách normalizace i významní filozofové ze Západu - jako soukromí turisté, konspiračně, s riziky, někdy i s dramatickým koncem po zásahu tajné policie - , to aby překazili snahy komunistického režimu zahnat nás do kulturní izolace a proměnit naši zem v "Biafru ducha".
Vzpomínám na onen zimní večer, kdy právě do jednoho pondělního semináře, kdy jsme pod vánočním stromkem oslavovali návrat svobody, zatelefonoval (krátce po své volbě) Václav Havel - občasný návštěvník našich seminářů jak v době své disidentské, tak i prezidentské kapitoly svého života - s návrhem, aby se Radim ucházel o úřad rektora Karlovy univerzity.
Naše univerzita svému prvnímu polistopadovému rektorovi vděčí za mnoho. A zvláště teologické fakulty, které právě on uvedl do svazku univerzitní obce, by si měly připomínat, jak velmi mu záleželo na tom, aby měly skutečně univerzitní charakter a úroveň, a kolik energie pro to vynaložil. Vzpomínám na vás všechny na univerzitě, která díky tomu, že si Amerika uvědomuje, jak významně kvalitní univerzity přispívají k duchovnímu i materiálnímu bohatství země, díky schopnému managementu a vděčné velkorysosti svých absolventů může svým učitelům a studentům nabídnout podmínky, o jakých se naší akademické obci po generace může jen zdát.
Přesto jsem přesvědčen, že bude-li každý z nás věnovat univerzitě své síly a schopnosti s takovou oddaností, jakou prokázal rektor Palouš, budeme se i my – přes skrovné podmínky – zase v evropském a světovém univerzitním prostoru blížit snu velkých zakladatelů naší Univerzity – císaře Karla, papeže Klementa a arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
Jsem vděčný za to, že jsem směl poznat profesora Palouše a být mu tolik let nablízku. Jsem vděčný za to, že jsem Radimovi směl kněžsky posloužit v posledních týdnech jeho života - a nikdy nezapomenu na jeho jasný pohled a vroucí pevný hlas, jímž potvrzoval své vyznání víry při udělování svátosti pomazání nemocných.
Radim vynikal laskavou moudrostí učitele, statečností obránce duchovní i politické svobody, byl to ušlechtilý gentleman, spojující filozofickou a lidskou zralost s upřímnou, hlubokou a neokázalou křesťanskou zbožností. Velká část jeho díla je spojena s Komenským a s jeho blízkým přítelem a naším společným učitelem Janem Patočkou. Věřím, že Radim Palouš zůstane v kulturní paměti českého národa jako obránce a pokračovatel tohoto proudu české intelektuální tradice a morální orientace. Zvláště v dnešní době nebezpečně vzedmutého barbarství si potřebujeme připomínat tuto tradici a její zastánce a statečně se k ní hlásit a pokračovat v ní.
Edmund Husserl napsal: Ti, které jsme milovali, vlastně neumírají. Cítíme, jak se nám dívají přes rameno, zda schvalují či neschvalují naše jednání.
Drahý Radime, slibujeme Ti, že budeme pokračovat v Tvém díle na Univerzitě i ve společnosti, abychom mohli vždy cítit tvůj souhlasný a povzbuzující pohled. Díky za všechno.
Tvůj Tomáš Halík
