1.Sestry a bratři, z bohatě prostřeného stolu Božího slova vybírám dnes jedinou větu, abych se nad ní s vámi zamyslel: Byli jste povoláni ke svobodě, ve svobodě vytvrvejte! (srov. Gal 5, 13)
Možná, že je to vůbec nejdůležitější zvěst křesťanství - anebo alespoň dnes a pro nás. Jsem přesvědčen, že je to jádro Pavlovy zvěsti. Pavlovo evangelium je evangelium svobody.
Na Pavlově příběhu mne vždy nejvíce fascinovala scéna, kdy apoštol najde na athénském Areopágu "oltář neznámému bohu" - a u něj začne kázat pohanům: Boha, kterého neznáte, toho vám zvěstuji.
Pavel stále hledá oltář "neznámému bohu". Stěžejní myšlenkou mého dnešního kázání je toto: svoboda je onen oltář neznámému bohu, který Pavel pro nás objevil jako onen klíčový bod, z něhož lze zvěstovat evangelium.
2.Avšak postupujme krok za krokem. Hledáme s Pavlem "oltář neznámému Bohu". Neboť známý bůh není vůbec žádný bůh - to je bůžek.
Svět je plný známých bohů. Podle Martina Luthera je bohem pro člověka to, co je pro něho to nejdůležitější. Pro koho je nejdůležitější kariéra, pro toho je kariéra jeho bůh. Pro koho jsou nejdůležitější prachy, pro toho jsou prachy jeho bůh. Pro koho je nejdůležitější sex, pro toho je sex jeho bůh. Pro koho je nejdůležitější strana, vůdce, národ, rasa - pro toho je toto jeho bůh. Svět byl a je přeplněn "známými bohy". Ale u oltáře těchto bohů o Bohu křesťanství mluvit nelze. Křesťané - ale už proroci Izraele - byli vždy přesvědčeni, že tyto oltáře (pokusy vydávat věci relativní za absolutní) je třeba napřed zbořit. Pak teprve můžeme najít "oltář neznámého Boha".
3.Ale nechtěl bych zůstat u těchto oltářů, ustrnout na rovině obvyklé kazatelské kritiky tržnice konzumního světa. Musíme jít hlouběji, byť tomůže víc bolet. I v našem náboženském životě a v našich křesťanských představách se často usídlil "příliš známý bůh" namísto neznámého, tj. živého Boha.
Jedna velká teologická tradice, spojující mystiky a velké teology všech dob, takzvaná negativní (apofatická) teologie nám říká, že o Bohu můžeme říci jen to, co není. Když o něm začneme říkat, "co je", můžeme nanejvýš mluvit v podobenstvích, metaforách a paradoxech.
Naše řeči a údajné znalosti o Bohu byly často plné našich fantasií, iluzí, projekcí, přání a strachů. Možná Bůh musí čas od času nechat projít naši víru ohněm kritiky, ateismu, pochyb a kritických otázek, abychom se očistili od mnoha představ, skrze něž jsme o Bohu "věděli příliš mnoho". Aby nás z posvátných hájů přílišného vědění o Bohu přivedl k oltáři neznámého - živého Boha.
4.Rád bych se s vámi rozdělil o jeden duchovní dar tohoto roku. Jednoho rána se mi při rozjímání nad jedním Ježíšovým výrokem náhle otevřel docela jiný (a jsem přesvědčen, že hlubší) význam, než který jsem mu dotud přikládal a jaký se mu obvykle přisuzuje. Když Ježíše prosí učedníci "Pane, dej nám více víry!", on jim překvapivě odpovídá: "Budete-li mít víru jako zrno hořčičné, pak řeknete-li této hoře ´vrhni se do moře´, poslechne vás". Náhle jsem si položil otázku. Neříká Ježíš svým učedníkům, tedy i nám: proč mne prosíte o "více" víry? Možná jí máte až příliš mnoho! Teprve až bude vaše víra tak "malá", jako to nepatrné zrnko - až skoro vidět nebude, až z ní nezbude skoro nic - pak se Bůh sám ujme své věci a začnou se dít veliké věci.
Rozumějte mi dobře: chci říci, že víra není věcí "kvantity" ani lidského výkonu. Je spíše otevřeností pro Boží milost. Proto i zde může platit, že málo může být více a "když jsem slabý, tehdy jsem silný". Možná věříme v "mnoho" věcí, máme dosud mnoho "náboženských představ" a jistot: ale "jediné je zapotřebí". "Mějte víru Boží!" říká Ježíš - a my to příliš jednoduše překládáme jako "víru v Boha". Možná by bylo přesnější: dejte vírou prostor Bohu!
Pak namísto našich představ, na místo "známého boha" nastoupí skutečný Bůh - Bůh neznámý, absolutní tajemství. S tím se nesetkáme ve světě svých představ, přání a pojmů - ale jen v příběhu Ježíše Nazaretského. Nikdo nezná Boha, jen Syn a komu by chtěl Syn zjevit, říká Písmo.
Kolik je lidí, tolik je cest k Bohu - avšak křesťan konfrontuje kteroukoliv z nich s cestou Ježíšovou, která je "zároveň podobná i nepodobná" každé z lidských cest, neboť Ježíš je zároveň jeden z nás ("pravý člověk") i absolutně jiný ("pravý Bůh"); slovy Kierkegardovými, "je absolutní paradox".
5.Když svatý Pavel začne u oltáře neznámého Boha tohoto Boha intepretovat, nejdříve o něm řekne, že je to Bůh blízký: "v něm žijeme, dýcháme, pohybujeme se a jsme".
Bůh není neznámý proto, že by byl příliš vzdálený, ale proto, že je nám příliš blízký. Paradoxem našeho života je to, že to nejbližší nejméně poznáváme, "nevidíme" - právě proto, že od toho nemáme odstup.
Nikdo neviděl svou vlastní tvář - jen její odraz v zrcadle. Nikdo neviděl svou duši - ne proto, že by "nebyla", ale proto, že je tím naším nejvnitřnějším, od čeho nemůžeme poodstoupit a podívat se na to zvnějšku. Boha nikdy nikdo neviděl, říká Písmo - možná ne proto, že by "nebyl" či "zemřel" , nýbrž protože od něj nemůžeme poodstoupit: on je "náš život" (slovy Pavlovými: v něm dýcháme, pohybujeme se a jsme).
Anebo lépe: on je otevřeností života, jeho hloubkou.
6.V dnešním textu apoštol Pavel mluví o napětí mezi otevřeným a uzavřeným, hlubokým a povrchním životem: používá pro tyto dva způsoby lidské existence metaforické vyjádření: duch a tělo. Musíme se vystříhat, abychom tyto metafory nečetli příliš řecky, gnosticky či manichejsky, Pavlovi jsou cizí představy o zlé hmotě a božské duši.
Pro Pavla je svoboda oltářem neznámého Boha, pravého, živého, tajemného a blízkého, překvapujícího Boha. V lidské svobodě se setkáváme s Bohem. Bez svobody nacházíme jen bůžky.
Právě proto jde Pavlovi tolik o to, abychom si ze svobody neudělali bůžka - abychom si nepletli svobodu se svévolí. Mnoho lidí si plete - zvláště dnes - svobodu se svévolí, liberalismus s libertinismem. To jsou dvě naprosto odlišné věci. Pravá svoboda je spojena s odpovědností - proto je tak náročná. Proto mnoho lidí tak rádo volá po svobodě, ale mají-li skutečně ve svobodě vytrvat, ohlížejí se spíš po jistotách, které poskytoval otrocký stav - vzpomeňme na ty, kteří se vydali na cestu pouští do zaslíbené země a pak vzpomínali na "hrnce masa" v egyptském otroctví - a nemuseli bychom pro příklady jít ani tak hluboko do minulosti.
7.Svoboda je radikální otevřenost lidského života. Proto je "oltářem" - místem, kde se setkáváme s Bohem. Svobodu si nemůže uchovat ten, kdo se uzavírá do svého sobectví, do své svévole - Pavlovými slovy: kdo žije, jak chce tělo.
Svobodu může uchovat jen ten, kdo žije "podle Ducha" - duch znamená svobodné vanutí, sebepřekračování, transcendenci. Proto nejvlastněji naplňuje svobodu ten, kdo nežije pro sebe, ale otvírá se druhým - žije v lásce. Láska je uskutečněním svobody jako radikální otevřenosti, jako života v Bohu.
Byli jsme povoláni k svobodě, říká nám dnes apoštol. Ve svobodě stůjte! Nenechte si ji nikdy nikým vzít. Amen.
(kázání v Litomyšli v neděli 27.6. 2004 na text Gal 5,13-18)
