Moji milí,
slavíme už druhou neděli letošního krátkého adventu. Nejvyšší čas si uvědomit, že jedna z nejkrásnějších dob církevního roku už začala a letos velmi rychle uplyne. A stará zkušenost říká: Jaký advent, takové Vánoce. Těžko čekat, že nám vánoční čas přinese radost a pokoj, pokud v sobě během adventu nevytvoříme prostor pro tento velký Boží dar.
Vím sám velmi dobře, že se to lehce řekne a leckdy opravdu není lehké to vybojovat v hektickém rytmu doby. Navíc do našeho vědomí i podvědomí vstupuje i to, co se děje se světem kolem nás. Člověk nemůže nemyslet na vojáky v zákopech a rodiny v bunkrech na Ukrajině, na bombardovaná města i na to, co probíhá v Palestině.
„Těšte, těšte můj národ,“ praví Bůh ústy proroka Izajáše v prvním čtení této neděle. „Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu.“ Těšit smutné patří k projevům solidární lásky stejně jako sytit hladové a léčit nemocné. Vždyť i nedostatek radosti patří k chorobám doby, která často těm, kteří postrádají radost, nabízí jen její karikaturu a lacinou náhražku: průmysl laciné zábavy.
Zábava je rozptýlení, může snad zaplašit nudu, ale nedokáže smutek, starost a bolest proměnit v radost. Laciná zábava je droga, nikoliv lék. Opakem rozptýlení je usebrání, soustředění – cesta ke středu. Nevysychající pramen skutečné radosti – té radosti a pokoje, který svět, vnějšek, povrch a povrchnost nemůže dát – je v onom středu, srdci skutečnosti. Mluvte k srdci, říká Písmo. To podstatné je vždy až v jádru, uvnitř, v centru, v srdci.
Je dobrým zvykem ukládat si pro adventní čas nějakou podobu sebekázně. Dávám si pro tento advent pro mne nelehký duchovní úkol; snad může být inspirací pro další, kteří ho jistě zvládnou lépe než já. Jsou to slova z modlitby svatého Františka: Dej, Pane, abych nehledal útěchu, nýbrž těšil druhé. Chtěl bych se pokusit neobtěžovat druhé stěžováním si na to, co mně v mém životě připadá těžké, nýbrž naslouchat jim, pokusit se jim rozumět a mluvit k jejich srdci. Mluvit k srdci může člověk jen ze srdce – jinak produkuje jen prázdné fráze.
Je jistě pravda, že člověk může vyzařovat pokoj a vnášet ho do srdcí druhých, pokud ho má v sobě. Ale je také pravda, že pokoj člověk získává také tím, že není sebestředný, více vnímá druhé a chce jim dělat radost. Vždyť to je vánoční zkušenost, kterou už mnozí prožili: největší radost člověku způsobí to, že dělá radost druhým.
Někdy je služba druhým i ta služba trpělivého, vnímavého naslouchání (když je to navíc v době, kdy nevíte, kam dřív skočit) opravdu těžká. Mluvím s rychle narůstajícím počtem lidí, kteří nesou kříž pečování o staré rodiče a příbuzné, kdy často jim už dochází trpělivost a láska k blízkým je zaplavována pocitem smutku a bezmoci, když se jim milovaní proměňují před očima a není možné s nimi komunikovat jako dříve. Často nevím, co jim mám říci, protože praktická rada je těžká a laciných frází slyšeli už dost.
Stále častěji se setkávám se situacemi – ať už v jednotlivých lidských příbězích nebo v událostech ve světě, které opravdu nedokážeme ovlivnit a musíme se zaměřit na to, co tyto situace dělají s námi, co vpisují do té části našich duší, kde se utvářejí naše základní postoje k životu.
Vede nás zkušenost s lidsky neřešitelnými těžkostmi k rezignaci, cynismu, zahořklé skepsi?
Tady se otvírá prostor pro zrání víry a proměnu modlitby.
Naivní víra v dobrého tatíka za kulisami, který nás na zavolání vytahuje z našich těžkostí, zpravidla odumírá. Také modlitba přestává být výčtem našich požadavků, aby Bůh plnil naši vůli a naše přání, a stává se prosbou o porozumění Boží vůli a Božím přáním a úmyslům.
Člověk někdy vezme do rukou Bibli a nestačí se divit, že ta víra v pohádkového dědečka opravdu není vírou Bible; čte knihu Jób a rozumí muži, který vede spor s Hospodinem a odmítá laciné náboženské fráze svých přátel. A možná porozumí i Boží odpovědi Jóbovi, které je možné porozumět mnoha velmi různými způsoby, jako ostatně mnohým místům v Bibli.
Také mně se postupně během života otvírá a mění porozumění smyslu mnoha textům Písma. Dnes té Hospodinově odpovědi Jóbovi – kdy Stvořitel předvádí Jóbovi celé drama stvoření i s mnoha věcmi, které se mu musí jevit jako absurdní – rozumím takto: ano, je třeba přijmout realitu světa se vším – i tím, co je pro nás nepochopitelné. Je třeba v tomto světě vytrvat a obstát podle míry sil a darů, které nám Bůh pro náš úkol zde na zemi propůjčil. Když selžeme, můžeme doufat v Boží milosrdenství a s jeho pomocí znovu vstát.
Znovu připomínám onen předvánoční dopis malého chlapce Pánu Bohu: „Pane Bože, dělám, co můžu. Tvůj Franta“ – tento dopis vřele podpisuji. Člověk nemůže dělat víc, než na co stačí (a Bůh to ví a chápe); ale neměli bychom dělat méně.
Tak snad toto slovo – nejen do náročného předvánočního času.
Váš Tomáš
K poslechu v audioarchivu Akademické farnosti Praha
