Popelec umělců 2008 - přenášeno ČT 2
Po řadu let probíráme na Popeleční středu biblické texty dnešní bohoslužby; dnes mi dovolte začít něčím jiným – zamyslíme se nad jedním /dnes už většinou opuštěným/ zvykem staré liturgické tradice. Jde o zvyk zakrývat v kostelech na Popeleční středu a po celou dobu postní fialovou látkou oltářní obrazy a kříže.
Možná se od toho zvyku upustilo nejen z důvodů praktických, ale zejména proto, že se stal nesrozumitelným.
Možná však, že zamyšlení nad ztraceným smyslem tohoto zvyku nám může říci něco podstatného o vztahu umění a náboženství a o podstatném prvku bohoslužby a náboženství vůbec - o řeči symbolů a smyslu symbolů v lidském životě.
I.
Proč se obrazy zakrývaly? Nejprve nás snad napadnou dvě prosté odpovědi: aby nám nezevšedněly anebo aby nás svými tvary a barvami nevyrušovaly a nerozptylovaly v usebraném rozjímání během vážné a kající postní doby.
Kupodivu nás právě tyto zdánlivě prvoplánové odpovědi mohou dovést dál a hlouběji.
Obrazy, na které se často díváme a proto je už skoro nevnímáme, patří k hodnotám, které skutečně oceníme až v okamžiku jejich nepřítomnosti – podobně jako si uvědomíme význam zdraví zpravidla až v době nemoci a jídla až za hladu. Někdy i skutečné hodnoty našich bližních objevíme až když tu dočasně či natrvalo nejsou.
Pro povrchního člověka platí „sejde z očí, sejde z mysli“. Ale pro přemýšlivého člověka je prázdné místo výzvou k přemýšlení.
Mnozí myslitelé se začali intenzivně zabývat náboženstvím až v době, kdy v naší civilizaci přestala být náboženskost samozřejmou věcí.
Kulturní pokladnice naší země obsahuje tolik křesťanských motivů, vytvořených generacemi našich předků, že jsme je často jako takové přestali vnímat. Pro řadu lidí mé generace teprve pokus zlikvidovat či zakrýt a překrýt co nejvíce z tohoto pokladu v době komunistické vlády se stal impulsem k otevření očí. Pamatuji se, že jako chlapec jsem si všiml, že jednoho dne zmizel kříž z chodby domu, kam jsem jezdíval na prázdniny – a poprvé jsem si položil otázku, proč ho tam asi někdo kdysi zavěsil a proč ho nyní jiný sejmul – a co vlastně všechno ten symbol znamená.
Dnes se už málokdy setkáváme s ideologickou cenzurou křesťanských motivů, ale poměrně často s tím, že jsou zakrývány či překrývány něčím jiným. Není to chvíle pro to, zamyslet se nad jejich hodnotou a objevit nově jejich smysl?
II.
Setkávám se poměrně často s lidmi ve všelijakých krizích víry: jejich dětská víra anebo prvotní nadšení konvertity jakoby vyhasly, dřívější jasnost zakryla hustá tma. Boží věci jsou skryté za závojem.
Snad by bylo užitečné i dobu zakrytých obrazů, dobu Boží skrytosti a zdánlivé nepřítomnosti prožít tak, jak nám doporučuje církevní tradice prožít dobu postní – jako dobu obrácení, metanoia.
Obrazy jsou zakrývány proto, abychom je, až se na ně znovu podíváme – byť samy o sobě se nezmění - viděli nově, novýma očima.
Ono zatmění Božího obrazu v kultuře a v duchovním životě nebude zřejmě odstraněno automaticky po uplynutí určité předem dané doby, nýbrž tehdy, až budeme schopni vnímat staré obrazy víry nově – a hlouběji.
III.
Podívejme se na druhou možnou odpověď: obrazy jsou zakrývány, aby nás nerozptylovaly v čase postního usebrání.
Ale vždyť jde přece o posvátné obrazy s náboženskými motivy, které nám mají pomáhat v rozjímání, mají rozněcovat důležitou složku duchovního a duševního života, emocionalitu a imaginaci – nešly právě proto umění a náboženství po celé dějiny šly nerozlučně spolu?
Náboženství a umění mají jednu společnou úlohu: zviditelňují neviditelné, vyslovují nevyslovitelné. A v tomto zdánlivě paradoxním úkolu jim může sloužit jen jedno: symboly. Symbol tvoří most od neviditelného k viditelnému a naopak, od nevyslovitelného k vyslovitelnému a naopak, od smyslové reality k nadempirickému tajemství. Symbol zároveň odkrývá i zahaluje to, k čemu poukazuje.
Ježíš po své řeči v podobenstvích, plné symbolů a metafor, říká: Kdo můžeš rozumět, rozuměj, kdo má uši k slyšení, slyš. Věci Boží nelze zbanalizovat a předkládat jako jednoduché poučky. Nelze onu schopnost rozumět zbavit charakteru umění, umění rozumět. Naše chrámy by měly být školami a dílnami tohoto umění rozumět. Rozumět Boží řeči v hluku světa, rozumět Boží kráse i v záplavě kýče, i náboženského kýče.
Velký středověký mystik, mistr Eckhard, kdysi působící také právě na místě, kde stojí náš kostel, mluvil o nejvyšší duchovní ctnosti, chudobě, ne jako o sociálním statusu, nýbrž jako o stavu odpoutanosti od „obrazů“.
Obraz je v tomto smyslu vše, co je projekcí – projekcí našich přání a strachů, projekcí kulturních ideálů naší doby, projekcí vnějších autorit. Mnozí kritici náboženství nám pomohli rozeznat i našem náboženském životě řadu takových projekcí, obrazů, příliš lidských představ. V žádném oboru lidského života se nemůžeme obejít bez pomoci lidské fantazie, bez obrazů. Zřejmě ani v životě víry.
Ale musí přijít čas zakrytí obrazů. Musí přijít čas odpoutanosti, prostoty a chudoby ve smyslu učení mystiků. Stav vnitřní svobody.
Pro náboženství je osudné plést si symbol s realitou, k níž poukazuje, jinak řečeno, plést si prst, ukazující na Měsíc, s Měsícem samotným. Taková záměna je úrodnou půdou pro plevel fundamentalismu a pověry, pro tento plevel, dusící skutečný růst víry.
Využijme dobře čas „zakrytých obrazů“ – v liturgickém roce, v osobním životě i v dějinných okamžicích – jako dobu pokání a obrácení. Dobu osvobození od každého uplívání a každé nezdravé závislosti. Dobu, kdy prst, ukazující kriticky na druhé, obrátíme také občas na sebe samotné, kdy si popelem kajícnosti posypem vlastní čelo, místo abychom jej pyšně či vzdorovitě zdvihali.
Dobu, kdy místo planých řečí dokážeme mlčet před Bohem a kdy vydržíme i okamžiky Božího mlčení, abychom pak zas jasněji slyšeli jeho hlas.
Neztrácejme odvahu a věrnost, naději a vytrvalost v okamžicích Boží skrytosti, aby nám jednou spadly – jako učedníkům v Emauzích – šupiny z očí a do našich srdcí padla jiskra porozumění. Vždyť není nic skrytého, co nebude nakonec odkryto, říká Písmo. Platí to o věcech lidských i Božích. Amen
