T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Proslovy

4. května 2019

KŘESŤANÉ V SRDCI EVROPY (Evropská pouť, Mariazell)

Před jakými výzvami stojí dnes křesťané ve střední Evropě? Mají křesťanské církve dost vitality, přesvědčivosti a léčivé síly, aby byly schopny pomáhat čelit tomu, co dnes Evropu ohrožuje, to znamená zejména nebezpečné vlně populismu? Neplatí o církvích spíše přísloví: Medice, cura te ipsum – lékaři, uzdrav se napřed ty sám?

Jaká je situace křesťanství v dnešní Evropě? Každý, kdo se chystá odpovědět na tuto otázku, musí si být vědom toho, že se dívá z určité perspektivy a že jeho perspektiva je nutně limitovaná. Žijeme v době radikální plurality, a mají-li mít naše výpovědi určitou hodnotu, musíme je stále korigovat a obohacovat v dialogu, který nám umožňuje do určité míry participovat na zkušenostech těch druhých.

Kdybych měl odpovědět pouze na základě své bezprostřední osobní zkušenosti, mohl bych vydat svědectví plné naděje. Kdo navštíví pražskou akademickou farnost, vidí uprostřed země, která je považována za nejvíce ateistickou v Evropě, ne-li na světě, každou neděli večer velký kostel plný mladých lidí. Během těchto let v akademické farnosti přijalo iniciační svátosti církve přes 2000 mladých lidí, převážně univerzitních studentů a zrodila se tu řada kněžských a řeholních povolání. Ano, mohu vydat svědectví, že něco takového je možné i v této době a v takové zemi, jako je Česká republika. Smím tedy říct: „Yes, we can“ – s pomocí Boží! S pomocí Boží je to možné!

Je to možné tam, kde chápeme evangelizaci nikoliv jako indoktrinaci, nýbrž jako inkulturaci. Je to možné tam, kde nevedeme kulturní války s okolním světem, nýbrž se snažíme porozumět kultuře naší doby a otázkám, které si lidé kolem nás kladou. Je to možné tam, kde si nenárokujeme roli majitelů pravdy; přiznáváme, že nemáme monopol na správné odpovědi. Je to možné tam, kde představujeme víru jako cestu hledání, nikoliv jako ideologii. Je to možné tam, kde jsme ochotni doprovázet lidi, zejména mladé lidi, na jejich cestě a být hledajícími pro hledající, tázajícími pro tázající. „Tázání je zbožnost myšlení,“ napsal Martin Heidegger.
Je to možné tam, kde máme odvahu odmítnout a zklamat touhu po jednoduchých odpovědích na složité otázky, touhu po černobílém obrazu světa a neotřesitelných, neochvějných jistotách. Když jsem kdysi hledal název pro svou knihu, nalezl jsem verš českého básníka: „Co se nechvěje, není pevné“. Je to možné tam, kde nenabízíme jistoty, nýbrž odvahu vstoupit do oblaku tajemství a žít s otevřenými otázkami a s paradoxy života.

V době relativismu, „post-pravdy“ a fake-news lidé pochopitelně touží po pravdě a jistotě. Ale nezapomeňme, že Ježíš na Pilátovu otázku „Co je pravda“ mlčel, nedal žádnou definici ani jednoduchou odpověď.
On sám byl tou odpovědí – jeho osoba, jeho životní příběh a podivné, mnohdy šokující příběhy, které vyprávěl. Ježíš ukázal, že pravda může být pravdou jen tehdy, když je zároveň cestou a životem. Je třeba vydat svědectví pravdě – skutečná, živá pravda je vždy zároveň cesta a život. Pravdu nemůžeme odloučit od dynamiky lidské existence a uzavřít do systému vět a přesvědčení (beliefs). Pravda, která přestává být cestou a vzdaluje se životu, není skutečná pravda. V takovém případě dáváme kámen místo chleba, cukr místo soli, opium lidu místo účinného léku.

Nenechme se fascinovat úspěchem fundamentalistických sekt, které nabízejí rychlou, jednoduchou a levnou cestu náboženství bez kříže kritického myšlení, které vyzývají ke „kulturním válkám“ místo trpělivého dialogu kultur.
Některá „nová náboženská hnutí“ pochopila výzvu Jana Pavla II. k nové evangelizaci Evropy jako podnět k „náboženské mobilizaci“, napodobující evangelikální a pentekostální styl náboženství. Je však třeba rozlišovat mezi emocionalitou a spiritualitou. Ne všechny emocionální bouře přinášejí plameny Ducha svatého.
O „nové evangelizaci“ se konal bezpočet konferencí po celé Evropě. Na toto téma bylo řečeno mnoho slov. Mám-li být upřímný, musím se však přiznat, že žádné výrazné plody „nové evangelizace“ v Evropě nevidím. Výzva k „nové evangelizaci Evropy“ zní dokonce směšně a pokrytecky, pokud ji nepředchází a nedoprovází upřímná snaha o léčení církve samotné.

Současná situace církve v Evropě je velmi vážná.
Polarizace uvnitř církve připomíná stav před reformací, před velkým schismatem západního křesťanství. Úpadek církevních institucí zas připomíná stav po Velké francouzské revoluci. Kostely, kláštery a kněžské semináře se vyprazdňují, církevní budovy se zavírají a prodávají k jiným účelům. Tentokrát však tento stav není důsledkem vnějšího tlaku nepřátel, jako byl teror za vlády jakobínů nebo komunistů. Celá Evropa prošla různými typy sekularizace. Zdá se, že důsledky „hard secularization“ během komunistické vlády, která v řadě zemí (zejména v Československu a východním Německu) vytlačila náboženství z veřejné sféry, i výsledek „soft secularization“ ve společnosti blahobytu na Západě (a také v postkomunistických zemích po pádu komunismu) jsou podobné.
Avšak svádět všechny problémy dnešní církve na proces sekularizace a především chápat sekularizaci jako „vnějšího nepřítele“ je chybné. Pokud někteří představitelé církve hledají vnějšího viníka – mluví o „ničivém tsunami sekularismu“ apod. – předkládají falešnou diagnózu. Nechápou, jak křesťanství a sekularizace spolu hluboce souvisejí, že sekularizace je „nechtěným dítětem“ křesťanství a že může představovat nejen nebezpečnou krizi, nýbrž i katarzi, krizi jako příležitost k očistě a prohloubení víry.

Příčiny dnešní krize leží v církvi samé. V posledních letech vycházejí najevo dlouho ukrývané temné skutečnosti, jako je sexuální zneužívání dětí a mladistvých, nepřiznané děti kněží či lobby homosexuálů, i v nejvyšších patrech hierarchické stavby církve. Je zcela pochopitelné, že dochází nejen k dalšímu poklesu důvěry v církev v sekulárních společnostech, ale i ke krizi důvěry uvnitř církve samotné. Tyto alarmující jevy jsou však jen symptomy současné krize. Papež František mluví o nutnosti objevit skutečné kořeny a odstranit struktury, které tyto jevy umožnily.

Papež František označuje za hlavní příčinu sexuálního zneužívání dětí a mladistvých a vykořisťování žen ze strany kněží zneužívání moci a autority, zneužívání důvěry. Toto zneužívání moci nazývá klerikalismus. Podává stejnou diagnózu, kterou nalézáme v Ježíšově kritice farizejů. Ježíš ukázal, že ti, kdo chápou náboženství jako systém příkazů a zákazů, rituálů a zděděných tradic, činí z náboženství břemeno, které bez milosrdenství nakládají na druhé, a sami se staví do role soudců a kontrolorů. Takové náboženství vede k vnějškovosti a k pokrytectví, k dvojímu životu: farizejové se navenek druhým i sami sobě jeví jako čistí, jsou však jako obílené hroby – uvnitř plní hniloby a nečistoty. Ježíš vyzývá své učedníky, aby si dali pozor, aby se mezi nimi nevytvořila kasta nadřazených – kdo chce být mezi vámi první, ať je jako poslední a služebník všech.

Pokušení promítat si do představených v církvi „super-ego“, nazývat je otci (dokonce „svatými otci“), učiteli, dobrodinci a vůdci, znamená poškozovat obě strany. „Prostí křesťané“, „laici“, se tak zbavují své spoluodpovědnosti za církev. Ti, kteří akceptují roli vyvolených, často pak nejen zapomínají na svou lidskou slabost, nýbrž vytlačují své „stíny“ do nevědomí. Čím mocněji se stylizují do role svatých mužů, tím více ztrácejí kontrolu nad hříšníkem ve vlastním srdci. Někteří pak žijí dvojí život jako Jekyll a Hyde. Poslední léta ukázala, že to nejsou jen výjimky.

Druhý vatikánský koncil vyzval k odstranění struktur klerikalismu v církvi – vzpomeňme na „pakt z katakomb“. To, že tato revoluce v církvi zůstala nedokončená, naznačuje, že klerikalismus nelze překonat jen reformou struktur v institucích církve. Je nutná „změna smýšlení“, metanoia. Skutečná reforma předpokládá spirituální revoluci: odstranění struktur klerikalismu, „kvasu farizejského“, ve vědomí věřících, jak kleriků, tak laiků. Naše chápání a prožívání církve se musí vrátit k jádru evangelia.

To, že se jedovaté plody klerikalismu nyní projevily zvláště v oblasti sexuálních zneužívání, je důsledkem jednostrannosti v učení i praxi církve po roce 1968. Církev reagovala na kulturní revoluci roku 1968 (a sexuální revoluci, která byla její součástí) podobně, jako kdysi reagovala na politicko-kulturní revoluce 19. století – se strachem, místo s moudrostí.
Po francouzské revoluci se měla církev ptát, co „Duch chce říci církvím v Evropě“ skrze ony velké změny ve společnosti a kultuře. Měla přistoupit k osvícenství s moudrostí „rozlišování duchů“, bez naivity, ale také beze strachu. Místo toho „boj proti modernismu“ vytrhával s býlím i pšenici a vedl k intelektuální sebekastraci katolicismu v době velkých výzev.
Také na vznik „etiky autenticity“ v šedesátých letech 20. století reagovala církev represí a strachem, místo s odvahou a moudrostí. Za přehnaným důrazem na sexuální etiku, úsilím o kriminalizaci potratů, za bojem proti umělé antikoncepci a stejnopohlavním vztahům se skrývaly často nevyřešené sexuální problémy těchto bojovníků samotných. Zvláště v postkomunistických zemích jsme dnes svědky hysterické kampaně proti Istanbulské úmluvě. Strašidlo „genderové ideologie“ obchází církví. Bohužel, oprávněné odmítnutí extrémů tzv. „gender-theory“ vede některé křesťany do opačného extrému – ignorují dějinné, kulturní a společenské vlivy na vývoj rodiny a na chápání sociálních rolí mužů a žen.
Papež František měl odvahu nazvat onen přehnaný důraz na sexuální etiku pravým jménem: je to neurotická obsese.

Není divu, že sekulární společnost na tyto tendence odpověděla: Podívejte se do vlastních řad! Odstraňte břevno ve vašem vlastním oku!
Církev ztratila postupně celé vrstvy obyvatel v Evropě. Nejprve během 19. století velkou část dělníků a vzdělaných lidí, od 60. let 20. století velkou část mládeže a nyní začíná v tomto „století žen“ ztrácet ženy.
Na ztracené syny a dcery se církev dívala hlavně s předsudky, pohrdáním a tajnou závistí jako starší bratr ve známém Ježíšově podobenství, nebyla schopna projevit velkorysou lásku společného otce. „Dobrý pastýř zanechá na pastvě 99 ovcí a vydá se hledat jednu ztracenou.“ Papež František k této Ježíšově větě dodává: Dnes musí pastýř církve opustit tu jednu zbylou ovci a vydat se hledat těch 99 ztracených.

Taková je dnes situace křesťanství v Evropě. Hlavním úkolem církve dnes je hledat těch „99 ztracených“. Mnozí z těch, kteří ztratili důvěru v církev, se nestali ateisty, nýbrž „hledači“, stali se součástí velké rodiny „hledačů“, kteří představují patrně největší část dnešních Evropanů, vedle „apatheistů“, lidí nábožensky lhostejných. Budoucnost křesťanství spočívá ve schopnosti církve komunikovat s „hledajícími“. Nejde o to vtěsnat tyto hledající zpět do existujících institucionálních a intelektuálních struktur církve. Také Ježíš nevrátil „ztracené ovce domu izraelského“ zpět do prostoru tehdejšího židovského náboženství, nýbrž nabídl jim nový ovčinec, novou cestu, nové víno. Musíme otevřít a rozšířit prostor církve, rozšířit ho o zkušenost hledajících.

Jednou z proměn náboženství v našem světě je pokus změnit náboženství v politickou ideologii. To se netýká jen islámu, nýbrž i křesťanství.
Tváří v tvář rostoucímu počtu muslimů v Evropě volají někteří politici po návratu ke „křesťanské Evropě“ a „křesťanským hodnotám“. Nostalgie a utopie romantiků 19. století ožívají v ideologii a frazeologii současné pravice. Zvláště nevěrohodně zní tyto výzvy v ústech nacionalistických a populistických politiků postkomunistického světa, kteří stěží kdy přečetli Nový zákon. V jejich vzývání „křesťanských hodnot“ se romantické představy o křesťanské minulosti premoderní Evropy spojují s ideologií „katolicismu bez křesťanství“, připomínající Action française a ideology autoritativních států třicátých let minulého století.
Mnohé plamenné projevy o potřebě „chránit křesťanské hodnoty Evropy“ – zejména v souvislosti s šířením strachu z migrantů a muslimů – jsou jen prázdná slova, bubliny, zakrývající mocenské aspirace populistů, jejich snahy nahradit parlamentní demokracii autoritativními systémy.

Vidíme to dnes zejména v Polsku a Maďarsku. Když jsem viděl v ulicích Varšavy zástupy příznivců strany Právo a spravedlnost, pochodující pod standartami s nápisem „My chceme Boha“ a provolávající antisemitská hesla, musel jsem se ptát, jakého Boha tito lidé chtějí. Bůh, kterého Ježíš Nazaretský nazýval svým otcem, to zcela jistě není. Na mnoha místech Evropy jsme opět svědky záměny Boha za národ, záměny křesťanské víry za nebezpečnou idolatrii – xenofobii a populismus. Režim Vladimíra Putina v Rusku vede systematickou hybridní válku proti Západu a demokratickému světu. Jedním z hlavních cílů je oslabovat důvěru v Evropskou unii v zemích bývalého sovětského bloku. Je paradoxní, že hlavními spojenci této ruské propagandy jsou bývalí nepřátelé – na jedné straně komunisté či bývalí komunisté, kteří si zachovali afinitu k Rusku, a na druhé straně konzervativní křesťané. Zejména příznivci schismatického hnutí Marcela Lefebvra na sociálních sítích představují Putina jako nového svatého Konstantina, který povede křesťany do svaté války proti zkaženému Západu.
V podobném duchu nabízí Viktor Orbán model „neliberální demokracie“ – což je jen krycí název pro autoritativní stát, likvidující krok za krokem opěrné body svobodné společnosti, právního státu a parlamentní demokracie, jako je nezávislost médií, univerzit, ústavního soudu, neziskových organizací apod.
Populističtí politici se snaží získat na svou stranu představitele církví tím, že nabízejí či slibují církvím různá privilegia. Pokud by však došlo k „registrovanému partnerství“ církve a populistických držitelů moci, povede to k fatální ztrátě věrohodnosti církve, počínaje ztrátou důvěry u mládeže a inteligence a obyvatelů velkých měst. Toto se už dnes děje například v Polsku, Maďarsku a na Slovensku. Výsledkem může být překvapivě rychlá sekularizace i tradičně katolických zemí.

Křesťanství se dnes ve velké části západního světa, zejména v Evropě a Spojených státech, ocitá mezi Scyllou a Charybdou, mezi dvěma nebezpečnými extrémy, které se navzájem potřebují a navzájem se provokují a tím posilují: na jedné straně extrémní liberalismus a sekularismus, na druhé straně křesťanský fundamentalismus.
V současné době největším ohrožením evropské jednoty a celého procesu evropské integrace je nacionalismus a populismus, který zneužívá křesťanské symboly.
Křesťané, kteří jsou schopni číst znamení doby a cítí odpovědnost za budoucnost křesťanství v Evropě, musí mít odvahu říci jasné ne zneužívání křesťanství v rétorice populistů, jako jsou Orbán, Kaczyński a další.
Křesťané v politice by měli hledat onu vzájemnou kompatibilitu křesťanství a sekulárního humanismu, onu „zdravou laicitu“, po níž volal papež Benedikt XVI.
Právě otevřená společnost a liberální demokracie, která stojí a padá s existencí svobodné veřejné debaty a vzájemné kritické konfrontace názorů, je dosud nejen nejvhodnějším prostředím nejen pro rozvoj občanské společnosti, nýbrž i nesmírně potřebným prostředím pro život a působení církví. Patologické formy náboženství mají panický strach před liberální společností a rády by vedly „kulturní války“ a „křížová tažení“ proti liberalismu. Takové války jsou už předem prohrané.
Liberalismus, který se obrátí zády ke svým křesťanským kořenům, a křesťanství, které se obrátí zády k principům liberální demokracie, jsou podobným nebezpečím.

Křesťan nemůže být nacionalistou, to deklaroval jasně a zřetelně papež František. Nacionalismus je národní egoismus, ztráta solidarity s celkem, kterým je Evropa.
Zdravý patriotismus křesťanů se projevuje v solidaritě s ostatními národy Evropy, protože jen sjednocená Evropa může čelit výzvám nedemokratických mocností, jako je Rusko a Čína.

Politický chaos ve Velké Británii po hloupém a nezodpovědném brexitu je varováním před izolacionismem. Velká Británie je na cestě k malé a chaotické Británii. Díváme se přes oceán a čekáme na příštího presidenta, který by pomohl „make America to think again“.

V minulých letech byla do mnoha jazyků přeložena kniha R. Drehera: The Benedict Option. Autor zde vyzývá křesťany, aby se stáhli ze zkaženého sekulárního světa a vytvářeli „paralelní společnost“. Tento termín si Dreher vypůjčuje od českých disidentů v době komunismu, Václava Havla a Václava Bendy. To však, co bylo nutností v době perzekucí a totalitního státu, je v otevřené demokratické společnosti nebezpečným pokušením.
Druhý vatikánský koncil vyzval církev k exodu z uzavřené formy „katolicismu“ k opravdové katolicitě křesťanství. Tento proces, který se během osmdesátých a devadesátých let výrazně zpomalil, nyní papež František znovu probouzí k životu.

Obávám se, že tzv. „Benedict Option“ je „option“ pro ty, kteří chtějí jít opačnou cestou, vydat se zpátky. Církev jako „paralelní společnost“ je antikatolický projekt. Proměnil by brzy církev v sektu nebo spíš konglomerát vzájemně nekomunikujících a hašteřících se sekt.
Podstatným rysem katolicity je ekumenismus. Současné křesťanství je rozdělené, avšak dělicí čára už dávno neběží mezi jednotlivými církvemi, nýbrž napříč. To, co křesťany dnes dělí, už nejsou rozdíly v teologii a liturgii, nýbrž rozdíly v psychologii.

Americký psycholog Gordon Allport rozlišil kdysi dva typy religiozity: extrinzivní a intrinzivní. Extrinzivní typ používá náboženství jako nástroj, např. nástroj k upevnění národní identity, k obraně kulturních hodnot a politických cílů určité skupiny. Pro intrinzivní typ je náboženská víra cílem sama o sobě. Později k této typologii přidal C. D. Batson třetí typ: víru jako quest, jako cestu. Myslím, že tento typ víry je nejvíce perspektivní pro budoucnost.

Oč nám křesťanům skutečně jde, co si přejeme a co očekáváme, když mluvíme o obnově církve a „nové evangelizaci“? Co je cílem, co může být kritériem úspěchu? Očekáváme, že se kostely, kláštery a kněžské semináře znovu zaplní?
To by byl zázrak. My se smíme modlit za zázraky, ale nesmíme počítat a kalkulovat se zázraky. Velký koráb tradičního křesťanství včerejška klesá ke dnu a my bychom neměli ztrácet čas přesunováním lehátek na Titaniku. Jestliže si někdo myslí, že nynější bouře kolem sexuálního zneužívání přejde a vše bude zas takové jako předtím, ten se mýlí. Má-li mít křesťanství v Evropě jinou budoucnost než jako do sebe uzavřená sekta, je třeba vzít vážně velikonoční charakter křesťanské víry. Podstatnou částí Ježíšova příběhu a příběhu jeho církve je smrt a vzkříšení.

Smrt je důležitá a nevyhnutelná. Vzkříšení není prostý návrat do minulosti, k předchozímu stavu. Evangelia vyprávějí, že Ježíš je změněný zkušeností smrti. Ani jeho nejbližší a nejdražší ho nemohou poznat. Učedníci na cestě do Emauz ho považují za cizince, za neznámého poutníka, Marie Magdaléna za zahradníka, apoštol Tomáš ho pozná až podle ran. V dějinách církve se vždy prolíná smrt a vzkříšení, krize a obnova: i dnes.

Zatímco jedna známá podoba křesťanství – ta, která se zrodila jako reakce na osvícenství a na etiku autenticity šedesátých let – zaniká, přichází možná Ježíš v podobě cizinců, neznámých poutníků, v podobě těch, kteří nesou rány.
Populisté učí lid volat: Pryč s nimi! Na kříž!
Cyničtí pragmatici moci se ptají s Pilátem: Co je pravda? Jakou váhu má pravda, k čemu je dobrá? Žijeme v postpravdivé době!
Farizej se ptá, aby ospravedlnil svou lhostejnost: Kdo je můj bližní? Přece to musí mít nějakou hranici, nemohu všechny brát jako své bližní!
A Ježíš ty otázky obrací: neptej se, kdo je můj bližní, ale ty se učiň blízkým každému, kdo tě potřebuje. Neptej se, co je pravda, nýbrž konej pravdu v lásce!
Nedívej se s nostalgií do minulosti jako žena Lotova, která byla proměněna v solný sloup, nýbrž buď solí země! Nedívej se do nebe, jako učedníci po nanebevstoupení Páně, nýbrž rozhlédni se kolem sebe a hledej Krista v těch, kdo jsou zranění.
On je s námi po všechny dny až do skonání světa. Je tu však mnohdy „inkognito“ a věřit a důvěřovat mu znamená ho neustále znovu hledat.

To nejdůležitější, co dnes můžeme dělat pro obnovu křesťanství v Evropě, je vytvářet platformy dialogu, studia a reflexe, kde budeme zkoumat „znamení doby“ a učit se hledat správné odpovědi.

Proslovy a kázání

4. května 2019 Proslovy
KŘESŤANÉ V SRDCI EVROPY (Evropská pouť, Mariazell)
.
18. ledna 2019 Proslovy
ZAHÁJENÍ VÝSTAVY „SÍLA ČINU“ – KAMPA MUSEUM
.
17. listopadu 2018 Proslovy
VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ - XI. 2018
.
1. července 2018 Proslovy
RŮŽOVÝ PALOUČEK 2018
.
10. března 2018 Proslovy
K VÝROČÍ JANA MASARYKA
.
9. března 2018 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM DEMONSTRACE PŘED VELVYSLANECTVÍM SR
.
17. listopadu 2017 Proslovy
POSELSTVÍ K 17. LISTOPADU
.
19. listopadu 2016 Proslovy
PONTIFICI 2016
.
17. listopadu 2016 Proslovy
PEVNÝ NÁROD V PEVNÉ ZEMI
.
3. března 2016 Proslovy
HLEDÁNÍ EVROPSKÉ IDENTITY
.
5. prosince 2015 Proslovy
PAKT Z KATAKOMB
.
18. září 2015 Proslovy
REQUIEM ZA PROF. RADIMA PALOUŠE
.
28. března 2015 Proslovy
Pozdrav účastníkům shromáždění na podporu našeho členství v NATO
.
8. prosince 2014 Proslovy
PŘEDNÁŠKA NA UK PŘI TEMPLETON DAY
.
13. listopadu 2014 Proslovy
JEŽÍŠŮV PŘÍBĚH ZŮSTÁVÁ OTEVŘENÝ
.
6. listopadu 2014 Proslovy
EVROPA DNEŠKA A ZÍTŘKA POTŘEBUJE VELKÉ EVROPANY (oxfordská přednáška)
.
14. května 2014 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEVZETÍ TEMPLETONOVY CENY V LONDÝNĚ
.
13. března 2014 Proslovy
TEMPLETONOVA CENA
.
2. října 2013 Proslovy
VÍTĚZSTVÍ PRAVDY MEZI ILUZÍ A NADĚJÍ (Nedokončená revoluce Václava Havla)
.
23. dubna 2011 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM BOHOSLUŽBY V KRUPCE
.
8. května 2010 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEDÁVÁNÍ CEN PAMĚTI NÁRODA
.
6. května 2010 Proslovy
PROJEV K ROZŠÍŘENÉMU ZASEDÁNÍ PŘEDSEDNICTVA
.
12. listopadu 2009 Proslovy
PROMLUVA V BRNĚNSKÉ KATEDRÁLE PŘI POŘADU K VÝROČÍ SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ
.
5. března 2009 Proslovy
REFERÁTY NA MEZINÁRODNÍM KŘESŤANSKO-ŽIDOVSKÉM SETKÁNÍ V KRAKOVĚ
.
25. prosince 2008 Proslovy
PROJEV O KARLU ČAPKOVI
.
10. ledna 2008 Proslovy
MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG MEZI VÝZVOU A REALITOU
.
1. listopadu 2007 Proslovy
ŽIDÉ, KŘESŤANÉ A KULTURA PAMĚTI
.
1. června 2007 Proslovy
CELOEVROPSKÁ KONFERENCE „ČLOVĚK – CESTA PRO EVROPU“
.
12. května 2007 Proslovy
PROSLOV PŘI PIETNÍM AKTU KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ ZA OBĚTI KOMUNISMU NA MOTOLSKÉM HŘBITOVĚ
.
4. listopadu 2005 Proslovy
DUCHOVNÍ ZKUŠENOST EVROPY
.
16. září 2005 Proslovy
MODLITBA TOHOTO VEČERA
.
30. ledna 2003 Proslovy
POCTA VÁCLAVU HAVLOVI
.
8. února 2002 Proslovy
POCTA KRÁLI KOMIKŮ
.
16. října 2001 Proslovy
FORUM 2001
.
17. května 2001 Proslovy
ZAHÁJENÍ MEZINÁRODNÍ KONFERENCE ROMŮ
.
27. června 2000 Proslovy
50. VÝROČÍ POPRAVY MILADY HORÁKOVÉ
.
12. října 1998 Proslovy
FORUM 1998
.
1. října 1997 Proslovy
HOLOKAUST - POKUS O FILOZOFICKOU REFLEXI
.
1. prosince 1995 Proslovy
ADVENTNÍ PROMLUVA V PARLAMENTU (prosinec 1995)
.
12. května 2019 Kázání
NEDĚLE DOBRÉHO PASTÝŘE
.
25. prosince 2018 Kázání
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ
.
18. listopadu 2018 Kázání
O PRAVÝCH A FALEŠNÝCH PROROCÍCH
.
29. července 2018 Kázání
BYL JSEM UPRCHLÍK, A NEUJALI JSTE SE MNE...
.
5. července 2018 Kázání
SVÁTEK CYRILA A METODĚJE - SMETANOVA LITOMYŠL 2018
.
3. června 2018 Kázání
PODĚKOVÁNÍ ZA 70 LET ŽIVOTA
.
31. března 2018 Kázání
VELKÁ NOC 2018
.
30. března 2018 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2018
.
29. března 2018 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2018
.
27. srpna 2017 Kázání
KÝM JSEM PRO VÁS?
.
2. července 2017 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2017
.
16. dubna 2017 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2017
.
15. dubna 2017 Kázání
VELKÁ NOC 2017
.
14. dubna 2017 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2017
.
13. dubna 2017 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2017
.
9. dubna 2017 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2017
.
4. října 2016 Kázání
ZAHÁJENÍ AKADEMICKÉHO ROKU 2016/2017
.
25. září 2016 Kázání
KÁZÁNÍ O NEBI A O PEKLE
.
4. září 2016 Kázání
KŘESŤANSTVÍ JAKO ŠKOLA SVOBODY
.
28. srpna 2016 Kázání
O VNITŘNÍM BOHU, VNITŘNÍM ČLOVĚKU A PŘEDNÍCH MÍSTECH NA HOSTINĚ
.
14. srpna 2016 Kázání
O MEČI, POSVÁTNÝCH TEXTECH A TAŠCE PAPEŽE FRANTIŠKA
.
3. července 2016 Kázání
SVATÝ TOMÁŠ (Litomyš)
.
29. března 2016 Kázání
MŠE ZA OBĚTI KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČÍNĚ
.
27. března 2016 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2016
.
26. března 2016 Kázání
VELKÁ NOC 2016
.
25. března 2016 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2016
.
24. března 2016 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2016
.
20. března 2016 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2016
.
14. června 2015 Kázání
REQUIEM ZA LUDVÍKA VACULÍKA
.
21. března 2015 Kázání
BŮH PŘEKVAPENÍ (kázání v Rožnově pod Radhoštěm)
.
18. března 2015 Kázání
DEN PRO KUBU (kázání v kostele sv. Martina ve zdi)
.
10. ledna 2012 Kázání
EKUMÉNA JE BOŽÍ HRA
.
20. prosince 2011 Kázání
VÍRA VÁCLAVA HAVLA
.
2. listopadu 2011 Kázání
PAMÁTKA VŠECH VĚRNÝCH ZEMŘELÝCH
.
16. října 2011 Kázání
NEDÁVEJTE CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ
.
17. listopadu 2009 Kázání
KÁZÁNÍ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA PŘI SLAVNOSTNÍ BOHOSLUŽBĚ
.
28. května 2009 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU VÁCLAVA VAŠKO
.
25. února 2009 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI POPELCI UMĚLCŮ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA
.
6. února 2008 Kázání
PROMLUVA NA POPELEČNÍ STŘEDU
.
1. března 2006 Kázání
POPELEC UMĚLCŮ U NEJSV. SALVÁTORA
.
27. června 2004 Kázání
SVOBODA - OLTÁŘ NEZNÁMÉHO BOHA
.
22. června 2003 Kázání
DVANÁCTÁ NEDĚLE V MEZIDOBÍ
.
18. dubna 2003 Kázání
VELKÝ PÁTEK
.
9. března 2003 Kázání
PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ
.
15. prosince 2002 Kázání
TŘETÍ NEDĚLE ADVENTNÍ
.
2. července 2000 Kázání
UZDRAVUJÍCÍ DOTYK VÍRY
.
1. června 1999 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU ZDENKY K. A JEJÍCH DĚTÍ, ZABITÝCH PŘI SILNIČNÍM NEŠTĚSTÍ
.
7. dubna 1999 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI REKVIEM ZA IVANA DIVIŠE
.
19. července 1998 Kázání
PROMLUVA PŘI MŠI ZA PANÍ OLGU HAVLOVOU
.
11. dubna 1998 Kázání
VELKÁ NOC VZKŘÍŠENÍ
.
9. dubna 1998 Kázání
ZELENÝ ČTVRTEK
.
29. května 1997 Kázání
SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ
.
25. prosince 1996 Kázání
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ - VE DNE
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

předseda správní rady
Nadačního fondu Tomáše Halíka - NR

člen správní rady
Nadace The SEKYRA FOUNDATION

vicepresident
Council for Research in Values and Philosophy

Myšlenka na den

Není náhoda, že lidé zdravé zbožnosti - na rozdíl od hořkého skepticismu nevěry a křečovitého fanatismu bigotnosti či pokryteckého a skuhravého pobožnůstkářství - byli vždy lidmi překypujícími humorem.: od chasidských rabínů přes svatého Františka z Asissi, Filipa Neri či Tomáše Moora po Chestertona a Jana XXIII.