T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Proslovy

1. října 1997

HOLOKAUST - POKUS O FILOZOFICKOU REFLEXI

Dámy a pánové, k tématu této konference se setkáváme v pravý čas a na pravém místě.

Setkáváme se v době, kdy lidstvo bilancuje zkušenosti dvacátého století, do něhož vstupovalo valčíkovým krokem optimismu pod vlajícími prapory pokroku.

Organizované násilí, snažící se totálně vyhladit milionová společenství lidí jen proto, že se narodili do určité rasové či sociální kategorie, zločiny německého nacismu, ruského, čínského či kambodžského komunismu, tvoří svou absurditou, krutostí a rozsahem dosud nedosaženou a nepřekonanou kótu nejen v dějinách tohoto století, ale zřejmě v celých dějinách zla a bezpráví, prostupujících tisíciletý životopis lidstva.

Setkáváme se v zemi, která bývala na starých alegorických mapách znázorňována jako srdce Evropy.Tímto srdcem po staletí protékala krev tří kultur: české,německé a židovské.V průběhu našeho století bylo toto společenství několikrát krutě zlomeno."Žádné srdce není tak celistvé, jako srdce zlomené", říkal rabbi Nachmann; mínil tím ovšem srdce zlomené uzdravující bolestí pokání.

Setkáváme se v městě, jehož staletá židovská kultura počíná žalozpěvem Avigdora Karo na oběti strašného pogromu v roce 1389, zahrnuje legendy o moudrém Maharalovi (Jehudovi ben Becalel, známému v Praze jako rabbi Löw) a vrcholí úzkostnou snovou vizí Franze Kafky o soudu, zasedajícím na pražských půdách a končícím popravou člověka, který se nikdy nedozvěděl obsah své obžaloby. Neminul jeden lidský věk, a tisíce Židů, aniž se dozvěděly svou vinu, putovaly na smrt.

Setkáváme se v zemi, jejíž první demokratický prezident, ještě jako univerzitní profesor, právě před sto lety energicky zasáhl do procesu, který byl českou či rakousko-uherskou obdobou dreyfusiády a statečně se postavil proti antisemitskému třeštění a jejíž komunistický prezident o necelý lidský věk později režíroval monsterprocesy proti svým letitým nejbližším spolupracovníkům, procesy se zřetelně antisemitským podtextem.

Při této příležitosti se má veřejně hovořit o vyhlazování Rómů, jehož se aktivně účastnili čeští občané a který nelze bezezbytku házet na vrub německým okupantům.Je pochopitelné, že je to v Čechách nepopulární téma: český šovinismus a upadlý nacionalismus, který se dnes některé politické skupiny u nás snaží záměrně křísit, provázely po celé století tři zlé sudičky: protiněmecké, protikatolické a protižidovské předsudky. Dnes, kdy antisemitismus v Čechách na rozdíl od dvou druhých předsudků přece jen poněkud vybledl, nastupuje na jeho místo právě nechuť k Rómům. Bojovat s těmito předsudky české společnosti vyžaduje dnes stejnou odvahu, jakou projevil Masaryk při Hilsneriádě či při odmítnutí pravosti Rukopisů, padělaných v zájmu šíření panslovanské ideologie.

Účastníci této konference jistě navštívili jednu z pražských synagog, jejíž stěny jsou pokryty jmény obětí události,pro níž hledáme vhodné jméno: genocida? holokaust? šoah?Endlösung?

Při pohledu na tato jména si vždy vybavím dialog z knihy Eli Wiesla:

Who are you? A Number. Your name? Gone. Blown away. Into the sky. Look up there.The sky is black. Black with names.

Jsou to verše na památku lidí, kteří byli proměněni v čísla.A poté: v nuly.

Bylo jim odebráno všechno, co tvoří personalitu a důstojnost člověka, lidskou identitu: majetek i práva, šaty i jméno a nakonec i tělo. Z lidí se stal dým, stoupající do nebe. Obloha se zdá být černá a beznadějně pustá a prázdná.

A přece: v židovské náboženské ikonografii je obloha podnoží trůnu toho, který ač bezejmený, dává člověku jméno. A jméno každého člověka, byť by na něj zapomněl jeho vlastní otec a matka, je vyryto v Jeho dlani.

Při přípravě na tuto konferenci jsem přečetl desítky textů moderních židovských myslitelů, hledajících odpověď na palčivou otázku, kde byl Bůh, když jeho vyvolený národ trpěl v Osvětimi. Někteří z nich dospěli k větě, která patří k dějinám našeho století neméně než Osvětim a Gulag: Bůh je mrtev. A mnozí staví tuto větu do příčinné souvislosti s Osvětimí a Gulagem v duchu Dostojevského výroku: Není-li Bůh, všechno je dovoleno.

Výrok "Bůh je mrtev" není ovšem vynálezem našeho století, nepochází původně ani od Nietzscheho, Hegela či z Heglem citovaného lutherského velkopátečního hymnu.Gershom Scholem,vynikajíc znalec židovské kabbalistické mystiky, nalezl patrně nejstarší verzi tohoto výroku v okuhu legend o Golemovi, ovšem o řadu století starších, než jsou legendy vztahující se k pražskému rabbi Löwovi.Podle jedné z těchto legend zhotovil Golema prorok Jeremiáš kombinací písmen počátečního textu knihy Genesis (zprávy o stvoření) a oživil ho nápisem na čele: JHWH ELOHIM EMETH, Bůh je pravda. Golem měl být oslavou tvůrčí moci Boží. Avšak Golem vzal nůž, seškrabal si z čela počáteční alef slova emeth a na jeho čele nyní stálo: JHWH ELOHIM METH - Bůh je mrtev. A udiveným okolo stojícím Golem vypráví na vysvětlenou příběh:byl kdysi vynikající stavitel.Dva z jeho učedníků na něm vylákali tajemství jeho umění a začali stavět domy a města sami,dokonce levněji- a stavitele přivedli na mizinu. Smysl je tento: nebudou nyní vás,lidé,kteří jste vzali do svých rukou tajemství stvoření života, lidé považovat za bohy? Neučinili jste Boha nadbytečným? Někteří komentátoři považují tento příběh za vynikající metaforu pro techniku, respektive pro celý trend novověkého člověka, který chce mocí své racionality (knowledge is power) vzít do své režie celý svět, manipulovat přírodou a dějinami.

Český filozof Jan Patočka vylíčil ve svém pozdním díle, zejména v eseji "Války dvacátého století a dvacáté století jako válka" (in: Kacířské eseje o filozofii dějin) logiku, s níž se svět moci, nekontrolované svědomím a transcendentální odpovědností, řítí do totální války. Patočka však zároveň ukazuje, že zkušenost mezního utrpení a ohrožení, "vykloněnost do noci nebytí", konfrontace s nicotou, umožňuje veliké přehodnocení hodnot a přináší porozumění mezi těmi, kteří zakusili totální ztroskotání logiky moci - solidaritu otřesených.

Patočka je v mnohém blízký Haně Arendtové, která analyzovala podstatu moderního totalitarismu. Zejména v kontroverzní knize "Eichmann v Jeruzalémě"hovoří o banalitě zla: Eichmann podle ní není muž nenávisti, nýbrž průměrný úředník, který se - jako mnoho jiných - zřekl odpovědnosti myšlení, povinnosti klást si znepokojující otázky a dal přednost poslušnému fungování v nestvůrném byrokratickém mechanismu. Eichmann je podle Arendtové "zločincem bez zlého motivu", člověkem, jehož činy nemají oporu v osobních rozhodnutích, nýbrž který se stává loutkou jakýchsi "objektivních sil". Jeho činy jsou jen reakcí na měnící se situaci, jeho slova nezpravují o vnitřní zkušenosti, nýbrž jsou proudem frází a klišé.Je prototypem člověka, který nemá žádnou vlastní vnitřní identitu, niternou substanci.

Podle Arendtové je předpokladem otevřené, svobodné společnosti a vlády zákona jednak stabilita zákona (zákon stojí a může se měnit jen zákonnou formou, nikoliv třeba podle momentálních potřeb vládců), jednak zodpovědnost a soudnost samostatně, tvořivě, svobodně jednajících lidí. Zákon odděluje veřejnou sféru, v níž jsou si lidé rovní, od sféry soukromé, v níž jsou rozdílní, jedineční a nezastupitelní. V totalitní společnosti hraje zákon roli nutnosti, která svobody zbavuje; od člověka se nevyžaduje jeho vlastní myšlení a zodpovědné rozhodování, nýbrž poslušnost, konformita, uniformita.Teror je viditelný při revoluci; v totalitní společnosti je "neviditelný", stává se součástí fungujícího byrokratického aparátu, opřeného o úředníky, zbavené vědomí odpovědnosti.

"Odpovědnost" je klíčový pojem filozofického, etického a náboženského myšlení Hanse Jonase, autora známého textu "Der Gottesbegriff nach Auschwitz". Podle něj nelze po Osvětimi udržet tradiční obraz Boha - dobrého, srozumitelného a všemocného. Protože podle Jonase Bůh biblické tradice nemůže přestat být dobrý a srozumitelný, je třeba obětovat myšlenku Boží všemohoucnosti. A zde se Jonas obrací k tradici kabalistické mystiky a připomíná myšlenu, že Bůh sám se vzdává své všemohoucnosti ve prospěch svobody člověka. Jonasův Bůh není Bůh apatický, nýbrž "sympatický" - soucitný a trpící spolu se svým stvořením.

Podobně smýšlí křesťanský teolog Jürgen Moltmann, který myšlenku "trpícího Boha" spojuje s motivem Ježíšova kříže a radikalizuje tak některé teze Martina Luthera. Podle Moltmanna radikální promyšlení motivu kříže a Božího utrpení a soucitu rozbíjí hranici mezi ateismem a ateismem. Ateismus se ukazuje jako bratr teismu - víra není držení nějakých pravd a pevných přesvědčení, jako spíše celoživotní zápas s pokušením beznaděje, jako život sám má své vrcholy a propasti.

Zcela jiný typ zpracování zkušenosti Holokaustu nabízí německý Žid Wolfgang Hildesheimer,jeden z předních teoretiků absurdního divadla; v mládí působil jako překladatel při Norimberském procesu.Ve své Philosophie des Absurden" chválí absurdní divadlo jako velké podobenství o cizotě člověka ve světě: absurdní drama konfrontuje diváka s fragmentárností a nesrozumitelností světa; tomu, kdo čeká na nějaký výklad smyslu, je třeba nemilosrdně říci, že se nedočká, dokud se takový smysl z nějaké kompetentní strany neobdrží - tedy nikdy. Hildsheimer odmítá hovořit oZde však můžeme najít styčný bod s dílem Eli Wiesela. Pro jeho náboženskou zkušenost z koncentračního tábora byl klíčový okamžik, kdy byl svědkem hrůzyplné popravy chlapce a na otázku, kde je v tuto chvíli Bůh, dostal odpověď: zde, visí na této šibenici.

Eli Wiesel souhlasí s těmi, kdo pokládají za nemožné po Osvětimi mluvit o Bohu. Je však stále možné mluvit k Bohu, do hlubin jeho mlčení vysílat otázky a třeba i výčitky.

A tak bych chtěl zakončit tuto úvahu slovy, která Bohu adresoval před více než šesti staletími Avigdor ben Jicchak Kara po strašném pogromu v Praze a která se v pražských synagogách po staletí recitovala v den smíření:

"Nyní, Otče nás všech, nastal čas prohlásit, že zabíjení musí skončit! Řekni to nyní, aby k hroznému seznamu obětí už nepřibyla ani jediná! Už dlouho je zabíjeli a rdousili pro posměch světa, už dlouho!"

(předneseno na mezinárodní konferenci o holokaustu na Pražském hradě v říjnu 1997)

Proslovy a kázání

17. listopadu 2017 Proslovy
POSELSTVÍ K 17. LISTOPADU
.
19. listopadu 2016 Proslovy
PONTIFICI 2016
.
17. listopadu 2016 Proslovy
PEVNÝ NÁROD V PEVNÉ ZEMI
.
3. března 2016 Proslovy
HLEDÁNÍ EVROPSKÉ IDENTITY
.
5. prosince 2015 Proslovy
PAKT Z KATAKOMB
.
18. září 2015 Proslovy
REQUIEM ZA PROF. RADIMA PALOUŠE
.
28. března 2015 Proslovy
Pozdrav účastníkům shromáždění na podporu našeho členství v NATO
.
8. prosince 2014 Proslovy
PŘEDNÁŠKA NA UK PŘI TEMPLETON DAY
.
13. listopadu 2014 Proslovy
JEŽÍŠŮV PŘÍBĚH ZŮSTÁVÁ OTEVŘENÝ
.
6. listopadu 2014 Proslovy
EVROPA DNEŠKA A ZÍTŘKA POTŘEBUJE VELKÉ EVROPANY (oxfordská přednáška)
.
14. května 2014 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEVZETÍ TEMPLETONOVY CENY V LONDÝNĚ
.
13. března 2014 Proslovy
TEMPLETONOVA CENA
.
2. října 2013 Proslovy
VÍTĚZSTVÍ PRAVDY MEZI ILUZÍ A NADĚJÍ (Nedokončená revoluce Václava Havla)
.
23. dubna 2011 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM BOHOSLUŽBY V KRUPCE
.
8. května 2010 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEDÁVÁNÍ CEN PAMĚTI NÁRODA
.
6. května 2010 Proslovy
PROJEV K ROZŠÍŘENÉMU ZASEDÁNÍ PŘEDSEDNICTVA
.
12. listopadu 2009 Proslovy
PROMLUVA V BRNĚNSKÉ KATEDRÁLE PŘI POŘADU K VÝROČÍ SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ
.
5. března 2009 Proslovy
REFERÁTY NA MEZINÁRODNÍM KŘESŤANSKO-ŽIDOVSKÉM SETKÁNÍ V KRAKOVĚ
.
25. prosince 2008 Proslovy
PROJEV O KARLU ČAPKOVI
.
10. ledna 2008 Proslovy
MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG MEZI VÝZVOU A REALITOU
.
1. listopadu 2007 Proslovy
ŽIDÉ, KŘESŤANÉ A KULTURA PAMĚTI
.
1. června 2007 Proslovy
CELOEVROPSKÁ KONFERENCE „ČLOVĚK – CESTA PRO EVROPU“
.
12. května 2007 Proslovy
PROSLOV PŘI PIETNÍM AKTU KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ ZA OBĚTI KOMUNISMU NA MOTOLSKÉM HŘBITOVĚ
.
4. listopadu 2005 Proslovy
DUCHOVNÍ ZKUŠENOST EVROPY
.
16. září 2005 Proslovy
MODLITBA TOHOTO VEČERA
.
30. ledna 2003 Proslovy
POCTA VÁCLAVU HAVLOVI
.
8. února 2002 Proslovy
POCTA KRÁLI KOMIKŮ
.
16. října 2001 Proslovy
FORUM 2001
.
17. května 2001 Proslovy
ZAHÁJENÍ MEZINÁRODNÍ KONFERENCE ROMŮ
.
27. června 2000 Proslovy
50. VÝROČÍ POPRAVY MILADY HORÁKOVÉ
.
12. října 1998 Proslovy
FORUM 1998
.
1. října 1997 Proslovy
HOLOKAUST - POKUS O FILOZOFICKOU REFLEXI
.
1. prosince 1995 Proslovy
ADVENTNÍ PROMLUVA V PARLAMENTU (prosinec 1995)
.
27. srpna 2017 Kázání
KÝM JSEM PRO VÁS?
.
2. července 2017 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2017
.
16. dubna 2017 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2017
.
15. dubna 2017 Kázání
VELKÁ NOC 2017
.
14. dubna 2017 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2017
.
13. dubna 2017 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2017
.
9. dubna 2017 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2017
.
4. října 2016 Kázání
ZAHÁJENÍ AKADEMICKÉHO ROKU 2016/2017
.
25. září 2016 Kázání
KÁZÁNÍ O NEBI A O PEKLE
.
4. září 2016 Kázání
KŘESŤANSTVÍ JAKO ŠKOLA SVOBODY
.
28. srpna 2016 Kázání
O VNITŘNÍM BOHU, VNITŘNÍM ČLOVĚKU A PŘEDNÍCH MÍSTECH NA HOSTINĚ
.
14. srpna 2016 Kázání
O MEČI, POSVÁTNÝCH TEXTECH A TAŠCE PAPEŽE FRANTIŠKA
.
3. července 2016 Kázání
SVATÝ TOMÁŠ (Litomyš)
.
29. března 2016 Kázání
MŠE ZA OBĚTI KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČÍNĚ
.
27. března 2016 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2016
.
26. března 2016 Kázání
VELKÁ NOC 2016
.
25. března 2016 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2016
.
24. března 2016 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2016
.
20. března 2016 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2016
.
14. června 2015 Kázání
REQUIEM ZA LUDVÍKA VACULÍKA
.
21. března 2015 Kázání
BŮH PŘEKVAPENÍ (kázání v Rožnově pod Radhoštěm)
.
18. března 2015 Kázání
DEN PRO KUBU (kázání v kostele sv. Martina ve zdi)
.
10. ledna 2012 Kázání
EKUMÉNA JE BOŽÍ HRA
.
20. prosince 2011 Kázání
VÍRA VÁCLAVA HAVLA
.
2. listopadu 2011 Kázání
PAMÁTKA VŠECH VĚRNÝCH ZEMŘELÝCH
.
16. října 2011 Kázání
NEDÁVEJTE CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ
.
17. listopadu 2009 Kázání
KÁZÁNÍ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA PŘI SLAVNOSTNÍ BOHOSLUŽBĚ
.
28. května 2009 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU VÁCLAVA VAŠKO
.
25. února 2009 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI POPELCI UMĚLCŮ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA
.
6. února 2008 Kázání
PROMLUVA NA POPELEČNÍ STŘEDU
.
1. března 2006 Kázání
POPELEC UMĚLCŮ U NEJSV. SALVÁTORA
.
27. června 2004 Kázání
SVOBODA - OLTÁŘ NEZNÁMÉHO BOHA
.
22. června 2003 Kázání
DVANÁCTÁ NEDĚLE V MEZIDOBÍ
.
18. dubna 2003 Kázání
VELKÝ PÁTEK
.
9. března 2003 Kázání
PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ
.
15. prosince 2002 Kázání
TŘETÍ NEDĚLE ADVENTNÍ
.
2. července 2000 Kázání
UZDRAVUJÍCÍ DOTYK VÍRY
.
1. června 1999 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU ZDENKY K. A JEJÍCH DĚTÍ, ZABITÝCH PŘI SILNIČNÍM NEŠTĚSTÍ
.
7. dubna 1999 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI REKVIEM ZA IVANA DIVIŠE
.
19. července 1998 Kázání
PROMLUVA PŘI MŠI ZA PANÍ OLGU HAVLOVOU
.
11. dubna 1998 Kázání
VELKÁ NOC VZKŘÍŠENÍ
.
9. dubna 1998 Kázání
ZELENÝ ČTVRTEK
.
29. května 1997 Kázání
SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ
.
25. prosince 1996 Kázání
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ - VE DNE
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

Myšlenka na den

Víra je nadějí na osvobození z nejtěžšího žaláře, do nějž může být člověk uvržen, z žaláře vlastního já, posedlostí sebou a bezvýchodným kroužením kolem sebe.