T. Halíkovi byla 13. března 2014 udělena Templetonova cena.

Kázání

4. října 2016

ZAHÁJENÍ AKADEMICKÉHO ROKU 2016/2017

Na začátku akademického roku se vždy snažíme pojmenovat hlavní cíle a hlavní úkoly, které před námi stojí.

Letos (jak jsme si připomenuli) začátek akademického roku slavíme v den svátku svatého Františka. Světce, milovaného křesťany všech denominací, obdivovaného a milovaného i mnoha nevěřícími a respektovaného ostatními náboženstvími, zejména muslimy. Ti vzdělanější z nich (a ti vzdělanější z křesťanů) vědí, že v době křižáckých válek, kdy křesťané ani muslimové neměli příliš tušení o tom, v co věří ti druzí, ale byli pevně přesvědčeni, že potěší Boha, když jim uřežou hlavy, v té době František odmítl násilí, nenávist a předsudky, šel beze zbraně doprostřed sultánova ležení a diskutoval s ním o lásce Boží. A od té doby muslimští vládci v řadě zemí pod muslimskou vládou (jako např. v Palestině) umožňovali františkánům (jako jediným křesťanům) jejich svobodné působení. Jak oba světy od doby temného středověku zbarbarštěly! Jak je Františkův postoj dnes vzdálený nejen mnoha muslimům, ale i mnoha křesťanům, kteří zaměňují zneužívání islámu za islám jako takový! Naštěstí ale na obou stranách v této rozbouřené době nacházíme osobnosti, které odmítají výt s vlky, byť se tím stávají znamením, kterému se odporuje.

Papež, který v naší době přijal nejen Františkovo jméno, ale i jeho odvahu k lásce bez hranic, se svými postoji včetně svých postojů k muslimům je pro mnoho dnešních křesťanů (a to i u nás) nepřijatelný a nepřijímaný. Papež, který v naší době přijal nejen Františkovo jméno, ale i jeho odvahu k hluboké reformě církve, papež, který jako František z Assisi přijal Boží naléhavou výzvu „Jdi a oprav můj dům“, je mnohými katolíky i u nás, i v naší církvi, přijímán s těžko skrývaným (a někdy i zcela neskrývaným) skřípěním zubů.


Nuže, první věc, kterou bych chtěl dnes říci o duchovním programu naší akademické farnosti, je toto: Jsme společenstvím, které se snaží uvést do života reformního a prorockého ducha současného papeže. Papež František není pro nás jen sympatickým skromným a usměvavým pontifikem, z něhož je možné lacino udělat líbivý svatý obrázek, nýbrž prorokem, na jehož výzvu je třeba odvážně a velkoryse odpovědět, domýšlet ji, uvádět do života.

Akademické farnosti jsou povolány k tomu, aby naplňovaly prorockou úlohu, kterou Kristus svěřil své církvi. To znamená: bedlivě sledovat a interpretovat „znamení času“, přítomné události, jimiž Bůh mluví k lidem naší doby, snažit se správně rozumět tomu, „co Duch praví církvím“ – a odvážně na to odpovídat.

Jsem hluboce přesvědčen, že s Františkem naší doby začíná – podobně jako v době úpadku té mocné a bohaté církve vrcholného středověku – nová kapitola dějin křesťanství, nové důrazy, nové horizonty, nové úkoly.

Vedle akademických farností by měly být v první linii obnovy i ostatní typy tzv. „kategoriální pastorace“ – působení církví v nemocnicích, ve vězeních, v armádě: všude tam jsou služebníci církve povoláni starat se nejen o své ovečky (jenom o zbožné studenty, jenom o zbožné nemocné, zbožné kriminálníky a vojáky), nýbrž o všechny – a to ne v duchu klasické misie (získávat lidi do existujících intelektuálních a institucionálních struktur církve), nýbrž spíše úsilím tyto struktury otvírat, rozšiřovat a prohlubovat, doprovázet hledající v duchu dialogu, s plným respektem k jejich svobodě.

Klasická misie chtěla měnit ty druhé k našemu obrazu, podle našich již hotových představ. Doprovázení a dialog může měnit obě strany k obrazu a představě, kterou o nás má Bůh. Ale tuto představu je třeba stále znovu a hlouběji hledat. Proto je to náročná práce, která vyžaduje jak odvahu, tak moudrost a velikou pokoru.

Farnosti, církevní hnutí a řeholní společnosti by se měly stát podle ideálu středověkých univerzit (bratrských společenství mistrů a žáků) školami, měly by se stát místem, kde se pravda hledá cestou svobodné disputace, školami víry, lásky a naděje, kde se předává učení, které bylo nejdříve promeditováno podle zásady contemplata alliis tradere.


Co Duch dnes říká církvím, jaký obrat od nás Bůh očekává?

Je to obrat od vnější náboženskosti k živé a hluboké víře, od povrchního života k hlubokému autentickému životu, od vnějškového obrazu Boha k živému Bohu. Ano, to jsou zásady stále platné, ale dnes je třeba je nově pochopit a nově realizovat.

V řadě kázání během léta jsem vám nabídl k úvaze některá teologicko-filozofická témata, o kterých v této době intenzivně přemýšlím. Kroužila kolem věty mistra Eckharta: Vnější člověk má vnějšího boha, vnitřní člověk má vnitřního Boha. Pokusil jsem se interpretovat tuto větu ve světle toho, čím naše myšlení obohatila filozofie a psychologie 20. století.

Vnější člověk je ten, který žije povrchně, s Martinem Heideggerem řečeno: neautenticky, tak, jak se žije ve světě, konformně. To je člověk, který se nechává zmanipulovat médii, politiky, většinovým míněním. Vnější člověk má vnějšího boha – představu o Bohu, která je projekcí lidských přání, obav a náboženských fantazií.

Co se týče tohoto pojetí Boha, mají ateističtí kritici náboženství – Feuerbach, Nietzsche, Freud a Marx – plnou pravdu. Ateističtí kritici a povrchně náboženští lidé sdílejí stejný obraz Boha (právě toho vnějšího boha) a liší se jenom v tom, že jedni hájí a druzí popírají existenci takového boha. V tomto sporu mezi vulgární (povrchní, vnějškovou) náboženskostí a kritickým ateismem dávám plně za pravdu tomu ateismu: takový bůh (naštěstí) opravdu neexistuje, resp. žije jen v říši lidských iluzí a strachů. Nesouhlasím však s ateisty v tom dalším kroku: nesouhlasím s jejich vírou, že žádný jiný Bůh neexistuje.

Vyznávám „vnitřního“, živého Boha, kterého nenajdeme na povrchu, nýbrž v hloubce. Žijeme-li na povrchu, povrchně, nemůžeme se s ním setkat. Jestliže je naše náboženství pouze jakousi teorií, přesvědčením o existenci Boha, k tomu přidáme to, že chodíme do kostela, pak to je stále ještě na povrchu. Zamíříme-li na hlubinu, tak už v něm žijeme, i když ho třeba nenazýváme posvátnými jmény. Kdo ví o hlubině, ví o Bohu, napsal Paul Tillich.

„Vnitřní Bůh“, Bůh jako hlubina života, hlubina vší skutečnosti, ne nějaké jsoucno mimo realitu, žije v lásce, víře a naději „vnitřních lidí“. Láska, víra a naděje – nikoliv strach, pověry a iluze – jsou otevřenými dveřmi komunikace mezi lidmi a Bohem, jsou – chcete-li, „oknem do nebe“. Anebo jsou už součástí onoho „nebe“, jsou naplňováním Kristovy prosby, aby Boží vůle, Boží vláda panovaly na zemi tak, jako vládnou v nebi.

Vnitřní člověk je ten, který prošel obrácením, konverzí, metanoia – anebo přesněji: prochází obrácením, protože obrácení (nebo chcete-li: „osvícení“, probuzení, pokání) je dynamický celoživotní proces. Je to odvrat od sobectví, od fixace na věci tohoto světa, a především od fixace na své vlastní ego. Je to objev toho, čemu mystikové říkali „duše mé duše“, čemu hlubinná psychologie říká „self“, „das Selbst“.

Teprve tam se setkáváme s živým Bohem. Tam se děje to, o čem svědčí apoštol Pavel: Nežiji už „já sám“, nýbrž žije ve mně Kristus. Už to není to sebestředné, pyšné a osamělé „já sám“. Je to , hluboce spojené (skrze Krista) s bližními, a tím s Bohem, s lidským i Božím Ty.


Křesťanství nás učí, že konverze, odvrat od toho povrchního „ego“, od toho povrchního způsobu života, i od povrchní, zvykové náboženskosti k „Ty“ živého Boha se neděje jenom osamělým praktikováním zbožnosti, meditace, askeze, nýbrž také a především obratem k druhým, k zodpovědnosti a k solidaritě; zvláště k těm, kteří potřebují naši účinnou blízkost. Již citovaný mistr Eckhart byl velkým učitelem jednoty kontemplace a akce.

Usilovat o tuto jednotu je další velký úkol naší doby. Opět to není „nic nového“, najdeme to u světců od svatého Františka až po svatou Terezii z Kalkaty – ale je třeba to znovu a nově připomenout a znovu a nově žít. Meditace, modlitba, rozjímavá četba a ostatní cesty toho, čemu říkáme „duchovní život“, nás učí kontemplativnímu přístupu ke skutečnosti. A to není jenom jaksi intelektuální reflexe, i když dostal-li člověk dar intelektu, pak je povinen i svůj intelekt zapojit do tohoto životního obratu. Ale není to jenom něco, co se děje v naší mysli, je to existenciální obrat, proměna celé naší osobnosti, obrat životního rytmu, a to je něco, co nikdy nesmí skončit. Pak je to zároveň zdroj síly, která nás přenáší přes různé frustrace a zranění, která utrpíme, když se snažíme dojít na hloubku – vnější svět totiž často nenávidí ty, kteří s ním nejsou konformní. Ježíš o tom jasně mluvil k učedníkům při poslední večeři.

Nedávno se jeden představitel naší církve v novinách chlubil tím, že jeho negativní postoj k uprchlíkům sdílí přes 80 % české populace. Pokud by se mně stalo totéž, roztrhl bych roucho své a posypal si hlavu popelem. Je psáno v Písmu: Nepřidáš se k většině, když páchá nepravost. Běda vám, budete-li od všech chváleni. Nebojme se být v menšině.

Cesta k živému Bohu a k živému křesťanství je cesta nonkonformity, která bude narážet na odpor jak ve světě, tak v církvi. Život svatého Františka (a mnoha opravdových křesťanů všech generací) o tom podává jasné svědectví. Františka v jednu dobu jeho spolubratři vyloučili z jeho vlastního řádu. Nebojme se!

František byl disident ve světě i v církvi své doby. Ale na rozdíl od mnoha revolucionářů jeho vpravdě křesťanská revoluce (smíme-li použít ten původně astronomický a politicky trochu zneužitý pojem) nebyla ničivá, protože byla spojena s pokorou a mírností. Byla spojena s chudobou – a jak František, tak mistr Eckhart ukazovali, že chudoba je především vnitřní svoboda; není to něco, co se týká pouze stavu naší peněženky, ale stavu našeho srdce, je to ona Gelassenheit, radostná uvolněnost od sebe sama. Je to postoj lidí, kteří neberou sebe sami příliš vážně, protože berou velmi vážně Krista a evangelium.

Také to je součást reformy, kterou přináší do světa a církve radostný papež František, učitel svobody v Kristu – a i v tom bychom ho měli následovat. Laskavý humor i ve smutných časech – to „opravdové veselí“, o kterém vypráví známý příběh z Kvítků svatého Františka – je spolehlivým znamením vnitřní svobody a zdravé spirituality.

Dnes večer si řekneme ještě mnoho o tom, co chceme konat v novém akademickém roce – ale to jsou prostředky; já jsem se pokusil pojmenovat smysl a cíl. Kéž nás Boží Duch bezpečně vede k tomuto cíli, kéž nám Hospodin na tuto cestu dá svou ochranu a své požehnání. Jemu buď čest a sláva na věky. Amen.


(kázání je též k poslechu v audioarchivu farnosti a ke zhlédnutí na fb)

Proslovy a kázání

19. listopadu 2016 Proslovy
PONTIFICI 2016
.
17. listopadu 2016 Proslovy
PEVNÝ NÁROD V PEVNÉ ZEMI
.
3. března 2016 Proslovy
HLEDÁNÍ EVROPSKÉ IDENTITY
.
5. prosince 2015 Proslovy
PAKT Z KATAKOMB
.
18. září 2015 Proslovy
REQUIEM ZA PROF. RADIMA PALOUŠE
.
28. března 2015 Proslovy
Pozdrav účastníkům shromáždění na podporu našeho členství v NATO
.
8. prosince 2014 Proslovy
PŘEDNÁŠKA NA UK PŘI TEMPLETON DAY
.
13. listopadu 2014 Proslovy
JEŽÍŠŮV PŘÍBĚH ZŮSTÁVÁ OTEVŘENÝ
.
6. listopadu 2014 Proslovy
EVROPA DNEŠKA A ZÍTŘKA POTŘEBUJE VELKÉ EVROPANY (oxfordská přednáška)
.
14. května 2014 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEVZETÍ TEMPLETONOVY CENY V LONDÝNĚ
.
13. března 2014 Proslovy
TEMPLETONOVA CENA
.
2. října 2013 Proslovy
VÍTĚZSTVÍ PRAVDY MEZI ILUZÍ A NADĚJÍ (Nedokončená revoluce Václava Havla)
.
23. dubna 2011 Proslovy
POZDRAV ÚČASTNÍKŮM BOHOSLUŽBY V KRUPCE
.
8. května 2010 Proslovy
PROSLOV PŘI PŘEDÁVÁNÍ CEN PAMĚTI NÁRODA
.
6. května 2010 Proslovy
PROJEV K ROZŠÍŘENÉMU ZASEDÁNÍ PŘEDSEDNICTVA
.
12. listopadu 2009 Proslovy
PROMLUVA V BRNĚNSKÉ KATEDRÁLE PŘI POŘADU K VÝROČÍ SVATOŘEČENÍ ANEŽKY ČESKÉ
.
5. března 2009 Proslovy
REFERÁTY NA MEZINÁRODNÍM KŘESŤANSKO-ŽIDOVSKÉM SETKÁNÍ V KRAKOVĚ
.
25. prosince 2008 Proslovy
PROJEV O KARLU ČAPKOVI
.
10. ledna 2008 Proslovy
MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG MEZI VÝZVOU A REALITOU
.
1. listopadu 2007 Proslovy
ŽIDÉ, KŘESŤANÉ A KULTURA PAMĚTI
.
1. června 2007 Proslovy
CELOEVROPSKÁ KONFERENCE „ČLOVĚK – CESTA PRO EVROPU“
.
12. května 2007 Proslovy
PROSLOV PŘI PIETNÍM AKTU KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ ZA OBĚTI KOMUNISMU NA MOTOLSKÉM HŘBITOVĚ
.
4. listopadu 2005 Proslovy
DUCHOVNÍ ZKUŠENOST EVROPY
.
16. září 2005 Proslovy
MODLITBA TOHOTO VEČERA
.
30. ledna 2003 Proslovy
POCTA VÁCLAVU HAVLOVI
.
8. února 2002 Proslovy
POCTA KRÁLI KOMIKŮ
.
16. října 2001 Proslovy
FORUM 2001
.
17. května 2001 Proslovy
ZAHÁJENÍ MEZINÁRODNÍ KONFERENCE ROMŮ
.
27. června 2000 Proslovy
50. VÝROČÍ POPRAVY MILADY HORÁKOVÉ
.
12. října 1998 Proslovy
FORUM 1998
.
1. října 1997 Proslovy
HOLOKAUST - POKUS O FILOZOFICKOU REFLEXI
.
1. prosince 1995 Proslovy
ADVENTNÍ PROMLUVA V PARLAMENTU (prosinec 1995)
.
27. srpna 2017 Kázání
KÝM JSEM PRO VÁS?
.
2. července 2017 Kázání
SMETANOVA LITOMYŠL 2017
.
16. dubna 2017 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2017
.
15. dubna 2017 Kázání
VELKÁ NOC 2017
.
14. dubna 2017 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2017
.
13. dubna 2017 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2017
.
9. dubna 2017 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2017
.
4. října 2016 Kázání
ZAHÁJENÍ AKADEMICKÉHO ROKU 2016/2017
.
25. září 2016 Kázání
KÁZÁNÍ O NEBI A O PEKLE
.
4. září 2016 Kázání
KŘESŤANSTVÍ JAKO ŠKOLA SVOBODY
.
28. srpna 2016 Kázání
O VNITŘNÍM BOHU, VNITŘNÍM ČLOVĚKU A PŘEDNÍCH MÍSTECH NA HOSTINĚ
.
14. srpna 2016 Kázání
O MEČI, POSVÁTNÝCH TEXTECH A TAŠCE PAPEŽE FRANTIŠKA
.
3. července 2016 Kázání
SVATÝ TOMÁŠ (Litomyš)
.
29. března 2016 Kázání
MŠE ZA OBĚTI KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČÍNĚ
.
27. března 2016 Kázání
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2016
.
26. března 2016 Kázání
VELKÁ NOC 2016
.
25. března 2016 Kázání
VELKÝ PÁTEK 2016
.
24. března 2016 Kázání
POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ 2016
.
20. března 2016 Kázání
KVĚTNÁ NEDĚLE 2016
.
14. června 2015 Kázání
REQUIEM ZA LUDVÍKA VACULÍKA
.
21. března 2015 Kázání
BŮH PŘEKVAPENÍ (kázání v Rožnově pod Radhoštěm)
.
18. března 2015 Kázání
DEN PRO KUBU (kázání v kostele sv. Martina ve zdi)
.
10. ledna 2012 Kázání
EKUMÉNA JE BOŽÍ HRA
.
20. prosince 2011 Kázání
VÍRA VÁCLAVA HAVLA
.
2. listopadu 2011 Kázání
PAMÁTKA VŠECH VĚRNÝCH ZEMŘELÝCH
.
16. října 2011 Kázání
NEDÁVEJTE CÍSAŘI, CO JE BOŽÍ
.
17. listopadu 2009 Kázání
KÁZÁNÍ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA PŘI SLAVNOSTNÍ BOHOSLUŽBĚ
.
28. května 2009 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU VÁCLAVA VAŠKO
.
25. února 2009 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI POPELCI UMĚLCŮ V KOSTELE NEJSV. SALVÁTORA
.
6. února 2008 Kázání
PROMLUVA NA POPELEČNÍ STŘEDU
.
1. března 2006 Kázání
POPELEC UMĚLCŮ U NEJSV. SALVÁTORA
.
27. června 2004 Kázání
SVOBODA - OLTÁŘ NEZNÁMÉHO BOHA
.
22. června 2003 Kázání
DVANÁCTÁ NEDĚLE V MEZIDOBÍ
.
18. dubna 2003 Kázání
VELKÝ PÁTEK
.
9. března 2003 Kázání
PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ
.
15. prosince 2002 Kázání
TŘETÍ NEDĚLE ADVENTNÍ
.
2. července 2000 Kázání
UZDRAVUJÍCÍ DOTYK VÍRY
.
1. června 1999 Kázání
KÁZÁNÍ NA POHŘBU ZDENKY K. A JEJÍCH DĚTÍ, ZABITÝCH PŘI SILNIČNÍM NEŠTĚSTÍ
.
7. dubna 1999 Kázání
KÁZÁNÍ PŘI REKVIEM ZA IVANA DIVIŠE
.
19. července 1998 Kázání
PROMLUVA PŘI MŠI ZA PANÍ OLGU HAVLOVOU
.
11. dubna 1998 Kázání
VELKÁ NOC VZKŘÍŠENÍ
.
9. dubna 1998 Kázání
ZELENÝ ČTVRTEK
.
29. května 1997 Kázání
SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ
.
25. prosince 1996 Kázání
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ - VE DNE
.

Kontakt

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy
ÚFaR FF UK, nám. Jana Palacha 2,
110 00 Praha 1

prezident České Křesťanské akademie
ČKA, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2
e-mail: tomas.halik(o)gmail.com

farář Akademické farnosti Praha
(audio archiv kázání)
Křižovnické nám., 110 00 Praha 1
e-mail: halik(o)farnostsalvator.cz

předseda rady
Centra pro studium politické filozofie, etiky a náboženství
ÚFAR FF UK

Myšlenka na den

Pracuji-li s předpokladem, že jak víra, tak nevíra mají svůj kus pravdy, pak se nechci spokojit s lacině postmoderním heslem „každý má svou pravdu!“ Zajímá-li mne „pravda nevíry“, pak ne proto, abych ji blazeovaně „uznal“, nýbrž abych jejím promyšlením a protrpěním obohatil svou víru.