Varování: naše dnešní úvaha nad biblickými texty této neděle bude z velké části teologickou rozcvičkou, bude tedy zábavná jen pro ty, kterým dělá radost myslet. Ty ostatní může dost nudit. Přiznávám to čestně na začátku.
Doba velikonoční se blíží ke svému závěru, slavnosti Letnic, připomínající událost seslání Ducha svatého na apoštoly.
V biblických textech se stále více objevuje motiv Božího Ducha. Katechismy ho nazývají „třetí osobou Božské Trojice“; vycházejí z dogmat, která jsou plodem teologických sporů křesťanského starověku. Přiznejme si, že bez znalosti těchto sporů a jejich filozofického (ale někdy i politického a církevně-politického) kontextu jsou našemu myšlenkovému světu tyto výpovědi hodně vzdálené a velmi málo srozumitelné, někdy dokonce zavádějící.
Bible pojem Trojice ani osoba nezná. Výraz „trojice“ (trinitas) vynalezl a uvedl do křesťanského učení o Bohu – stejně jako stovky jiných stěžejních latinských teologických termínů – africký právník a teolog Tertulián na přelomu druhého a třetího století po Kristu. Je to uměle vytvořený výraz, neologismus, který vznikl spojením slov tres (tři) a unitas (jednota).
Také pojem „osoba“ (persona) je metafora; toto slovo převzal Tertulián z divadla v Kartágu, kde slovo „persona“ označovalo masku, kterou si nasazovali herci, když během jednoho představení různé postavy. (Podobně i řečtí teologové svůj výraz pro osobu – prosopon – vzali z řeckého antického divadla).
Ovšem pojmy mají své dějiny a naše současné chápání pojmu osoba se velice liší od toho, co tím mínili teologové starověku. Dnes – chceme-li uniknout nedorozuměním – můžeme tyto pojmy buď doprovázet komentáři o jejich dějinách, což je pro kázání těžko stravitelné, nebo se jim vyhnout a spíše se zaměřit na obrazy a metafory, které používá Bible, když hovoří o těchto tajemstvích.
Janovo evangelium vkládá při líčení poslední večeře Ježíšovi do úst pojem Parakletos, který můžeme překládat jako utěšitel, pomocník, nebo spíše obhájce, zastánce, advokát. I tuto metaforu pochopíme jen v historickém kontextu. Tím je praxe tehdejšího soudu – po levici souzeného je žalobce (zde tedy ďábel, také „pomlouvač“, diabolos, rozdělovač, zmatkář) a po pravici je Paraklétos, advokát, obhájce. To je podle Janova evangelia úloha Ducha svatého: obhajuje nás, zastává se nás.
Ježíš v dnešním evangeliu označuje Ducha jako nového advokáta, protože tím prvním zastáncem učedníků je Ježíš sám. Ten ovšem jde na smrt, tedy tuto úlohu – a nejen tuto – přebírá Boží Duch, „duch pravdy“.
Podle Ježíšových slov bude tento Duch s námi, Ježíšovými učedníky, stále, bude nás uvádět do plnosti pravdy a připomene nám Ježíšova slova. Tato připomínka, anamnesis, není jen pomůckou pro slabou paměť, nýbrž procesem uvádění do hlubšího, často skrytého smyslu Ježíšových slov.
Už Janovo evangelium tak varuje před povrchním, doslovným, prvoplánovým čtením Bible (ale i učení církve); to dnes obvykle označujeme slovem fundamentalismus (podle jedné školy konzervativního amerického protestantismu na prahu 20. století, který odmítal vývojovou teorii a literárněkritický přístup k biblickému textu). Zřejmě však už první křesťanské generace měly své „fundamentalisty“, kterým bylo v náboženství hned vše jasné a nezdržovali se myšlením ani rozjímáním. Ti napáchali a páchají v dějinách náboženství mnoho škod.
Proti tomu už tato Ježíšova řeč, Janovým evangeliem umístěna do scény poslední večeře a rozloučení s učedníky (kdy se říkají ty nejdůležitější věci), je velkou obhajobou teologie. Teologie jako dobrodružství přemýšlení o víře, jako pečlivé a přitom vzrušující práce s dešifrováním obrazů a metafor, které poukazují za sebe a nad sebe. Jsou to pomůcky na cestu k plnosti pravdy, která v dějinách nikdy nekončí. Ta se nám zjeví v plnosti – znovu si připomeňme slova prvního a největšího křesťanského teologa apoštola Pavla – až uvidíme Boha tváří v tvář. Zde na zemi vidíme pravdu jen částečně, jako v zrcadle, jako v hádankách.
V jednu nešťastnou dobu dějin teologie, v 19. století, se jeden proud teologie nechal strhnout k pokusu vybudovat „vědu o Bohu“ na způsob novověkých přírodních věd. Vytvořil tak jakýsi „teologický pozitivismus“, chtěl také – jak to sliboval Descartes novověké filozofii a vědě – nabídnout náboženskému myšlení ideje clarae et distinctae, jasné a srozumitelné. Svět sylogismů, do sebe logicky zapadajících tvrzení, měl nahradit ono dobrodružství hledání, které zahrnuje tvůrčí fantasii, naslouchání řeči obrazů a ústí do tiché kontemplace nevýslovného tajemství. I dnes se s tímto typem teologie leckdy setkáváme.
Velký teolog 20. století, Hans Urs von Balthasar, považoval za největší tragédii křesťanských dějin okamžik, kdy teologie opustila kontemplativní ticho klášterů a pokusila se stát vědeckou disciplínou, podle pravidel, která jsou cizí její povaze.
Dnes však i věda opouští ideál bezrozporného systému a stále více si uvědomuje hlubokou propast tajemství za všemi našimi vědomostmi. Problém můžeme vyřešit a mít jasno. Tajemství nemá dno. To, že uznáváme nevyčerpatelnou hloubku pravdy, nás zavazuje respektovat svobodu lidí ji různými způsoby hledat a stále objevovat její další rysy. Velký křesťanský filozof Paul Ricoeur (který jezdíval v době komunismu také nám potajmu dávat přednášky v soukromých bytech) psal o legitimním konfliktu interpretací.
Jistě, cesta k pravdě vyžaduje jistou kázeň a kulturu myšlení. Avšak vyžaduje také nejen rozumovou práci, nýbrž i kulturu kontemplace, rozjímání, kdy se pokoušíme ponořit za všechna slova, definice, pojmy i obrazy. Toto je podstatný prvek naší cesty k zralosti víry. Bez umění kontemplativního naslouchání se víra může stát ideologií a místo své léčivé a spásné síly se může stát i ničivou zbraní.
Ale vraťme se stručně ještě k jedné větě dnešního prvního čtení z listu apoštola Petra: Buďte připraveni obhájit se před těmi, kdo se ptají na důvody vaší naděje (v lepších překladech: vydat počet z vaší naděje).
Božské trojici odpovídá na zemi trojice tzv. božských ctností: víra, naděje a láska.
Řecká teologie používá pro popis vztahu mezi osobami Božské Trojice jeden krásný výraz: perichoresis, vzájemné prostupování. Vždy se mi přitom vynoří scéna, zachycená na jedné ikoně východního křesťanství: Trojice osob se drží za ruce a tančí spolu v chóru; můžeme nechat ve své fantasii oživit tento obraz tance, který je tak dynamický, že se před našima očima ty postavy nerozlišitelně prolínají. Jednota v mnohosti! Jednota v pohybu!
Myslím, že ten pojem vzájemného prostupování můžeme užít i o dynamice těch tří ctností. Víra, naděje a láska se vzájemně prostupují, nelze je oddělovat!
Víra bez lásky a bez naděje by se rychle zvrhla v ideologii, která je právem mnoha lidem protivná, ba odporná. Víra musí zůstat otevřená. Musí být otevřená láskou k druhým, respektem k jejich svobodě – musíme vydávat počet z našeho křesťanství, jak jsme to slyšeli v první čtení, s tichostí a jemností. (Už autor Petrova listu jistě znal hlasité a arogantní manipulující evangelizátory a varuje před nimi. Mluvme o víře s jemností, odložme aroganci majitelů jediné pravdy).
Víra, má-li být opravdu křesťanská, musí být dále spojena s nadějí. Mluvíme-li o Bohu, o jeho vůli a o věčném životě, nejsme těmi, kdo familiérně nahlížejí Bohu přes rameno, mají odpověď na všechny otázky a mohou proto soudit druhé. „Věřím“ neznamená „vím“; znamená to „důvěřuji“ a „chovám naději, že je to tak“, „že tomu dobře rozumím“.
Plnost pravdy poznáme až nakonec, tváří v tvář Bohu, který v té chvíli překvapí nevěřící i věřící. Bude to okamžik soudu.
Dnešní evangelium nám dává naději i pro ten okamžik soudu, který nás každého čeká. Budeme mít vynikajícího a neúplatného advokáta, zastánce, Parakleta.
Svět – to znamená život uzavřený do sebe, bez víry, lásky a naděje – tohoto ducha nezná. Ale pokud jdeme Ježíšovou cestou, tak ho už jistým způsobem známe a zakoušíme: přebývá u nás a je v nás (i když si toho někdy nejsme vědomi). Dává nám naději, postupně nás vede do hloubky pravdy.
Vydávejme z toho počet – ovšem tiše, skromně a s jemností. Amen.
