Hnězdno červen 2007 - příspěvek do panelové diskuse na téma:
Člověk – cesta pro Evropu. Co máme dělat?
Dámy a pánové! Název této konference je víceznačný. V Evropě je jistě mnoho humanistů, kteří by řekli: člověk není cesta, člověk je cíl.
V jistém smyslu by větu, že „člověk je cesta“, podepsal Nietzsche: člověk je nic než přechod, je most k nadčlověku.
V jiném smyslu bychom myšlenku, že „člověk je nedokončený projekt“, našli u Teilharda de Chardin : dnešní lidstvo a dnešní křesťanství stojí podle něj před prahem dalšího vývoje, aby se více přiblížilo „bodu Omega“ , který je počátek i konec dějin lidstva i dějin celého kosmu. Teilhard byl bezesporu jedním z prvých proroků globalizace.
Proces sjednocení Evropy je součástí procesu globalizace, velké socio-kulturní revoluce, která v naší době vstoupila do nové, velmi intenzivní fáze.
Má-li Evropa obstát v hospodářské a politické soutěži, musí se sjednotit. Všechny pokusy brzdit tento vývoj anebo se mu stavět do cesty jsou odsouzeny k nezdaru a mohou jen škodit – nejvíce těm, kteří se o to pokoušejí.
Co můžeme dělat, je snažit se o to, humanizovat tento společný prostor, vytvářet z ekonomicko-administrativní konstrukce domov. Bezpečnost sjednocené Evropy není jen záležitostí vojenské techniky, nýbrž především kulturního dialogu: Evropa bude bezpečným domovem tehdy, když všichni, kteří do rodiny Evropy náležejí, budou mít svobodu uchovávat a rozvíjet svou vlastní identitu, své hodnoty a když budou mít zároveň vůli respektovat se navzájem a chápat odlišnost druhého spíše jako pramen možného obohacení než jako zdroj ohrožení. Co máme a můžeme dělat – my Evropané - ve chvíli, kdy se před našimi národy otvírá jedinečná možnost sjednotit se nikoliv z vůle nějakého diktátora, nýbrž svobodnou volbou občanů Evropy, je rozvíjet kulturu komunikace a sdílení hodnot.
Co máme a můžeme dělat jako evropští křesťané v této době?
Křesťanství nepochybně stojí před další „rekontextualizací“. Křesťanství několikrát během svých dějin vstupovalo do nového kulturního prostředí a pokaždé si překročení nového prahu
vyžádalo nové zásadní intelektuální a spirituální impulsy. Svatý Pavel stál při přechodu křesťanství z židovské sekty do podoby výzvy, určené celé tehdejší oikumene. Svatý Augustin psal De civitatae Dei v době pádu Říma a příchodu nových kmenů. Svatý Tomáš hledal ve své Summa contra gentiles bázi pro konfrontaci křesťanství s židovstvím a islámem, která probíhala v části tehdejší Evropy. Je otázka, zda pokus II. Vatikánského koncilu o „rekontextualizaci“ církve tváří v tvář sekulárnímu světu pozdní moderny a konfrontaci se světovými náboženstvími nepřišla trochu pozdě.
Jde vždy o úkol, vybrat – podle Ježíšových slov – „nova et vetera“, věci nové i staré. Jde také o to, nově promyslet a interpretovat vlastní tradici, to, co nám bylo svěřeno jako talent (hřivna), který nemá být zakopán, nýbrž zhodnocen.
Co můžeme dělat? To prvé, co mne napadá, je nově promyslet (a uvést do života) kulturní a politické důsledky toho, co vyznáváme, když recitujeme apoštolské vyznání víry. Mnoho křesťanů dnes odříkává vyznání víry tak, jako kdyby informovali Boha a bližní o svých náboženských názorech. Ale při vyznání víry nejde ani tak o naše „názory“ ( believes), jako o převzetí závazků.
Vyznávám-li jednoho Boha, beru na sebe závazek demytologizovat a desakralizovat všechny síly, které si v dnešním světě přivlastňují auru božské autority, odkazovat do patřičných mezí všechny, kdo by relativní hodnoty tohoto světa chtěli absolutizovat.
Věřím v Boha Otce - to znamená : zavazuji se přijímat všechny lidi jako své bratry a sestry, syny a dcery společného otce; chci relativizovat všechny hranice mezi lidmi a budu odmítat všechnu diskriminaci z důvodů národnosti, rasy, pohlaví či náboženství.
Věřím v Boha Stvořitele - tím říkám: zavazuji se chránit stvoření před ničivou mocí člověka.
Věřím v církev- to znamená: zavazuji se starat o to, aby církev byla – smím-li si vypůjčit výraz Petera Sloterdijka z jeho nedávné diskuse s kardinálem Kasperem – „institucí pro mírové využití náboženské energie“. Církev by měla nabídnout pozitivní alternativu, kontrastní zkušenost vůči tomu, co se dělo v minulosti a s čím se v různých částech světa setkáváme dnes: vůči „zneužívání náboženské energie“, vůči spojování náboženství s násilím, nacionalismem, politickou mocí. Zde platí slova Ježíšova: „U vás ať tomu tak není!“
Dnešní svět ohrožuje na jedné straně náboženský a nacionální fundamentalismus, na druhé straně podobně intolerantní radikální sekularismus, který ve jménu „politické korektnosti“ chce vytěsnit náboženství z veřejného prostoru a vnutit společnosti svá vlastní pravidla.
Co můžeme dělat? Usilovat o skutečně svobodnou a pluralistickou společnost, o otevřený veřejný prostor pro diskusi o zásadních otázkách, v níž bude křesťanství přítomno jako věrohodný a kompetentní partner. Idea „nové aliance víry a rozumu“, která ležela na srdci Janu Pavlu II. a která se zdá být „leitmotivem“ pontifikátu Benedikta XVI., se mi zdá opravdu velmi nosná a důležitá. Musí jít ovšem opravdu o novou alianci, která na rozdíl od té staré, založené na klasické metafyzice, nesmí nikdy sklouznout do podoby statické ideologie, nýbrž si musí zachovat tvar dynamického dialogu mezi vírou a rozumem.
Jsme „communio viatorum“, společenství poutníků. Kdybychom se nostalgicky ohlíželi zpátky, stihl by nás osud Lotovy ženy, stali bychom se solnými sloupy, nikoliv solí země. Kdybychom se dívali jen na sebe samé, začali bychom tonout v moři strachu, jako apoštol Petr, když se přestal dívat s důvěrou na Krista. Kdybychom se dívali jen nahoru do nebe, jako apoštolové po Kristově nanebevstoupení, i my bychom zasloužili výtku, kterou slyšeli oni: Muži galilejští, co tu stojíte, hledíce do nebe? Nemáme hledat Krista mezi mrtvými, ani jen kdesi za horizontem našeho světa.
On chce být přítomen ve světě – po všechny dny, v každé době – také skrze naši víru, naději a lásku. Pokud toto svědectví nabídneme Evropě dneška, stačí jen dodat: všichni jsou pozváni, ale nikdo není nucen.
