V druhém čtení 27. neděle v liturgickém mezidobí čteme slova sv. Pavla:
Bratři! O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo (činnost, která si zasluhuje) chvály. Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli. A Bůh, (dárce) pokoje, bude s vámi.
V těchto slovech čteme povzbuzení k prosebné modlitbě. Je třeba zdůraznit, že prosebná modlitba je jen jedním z mnoha druhů modlitby, možná, že je ale nejčastější – nemálo lidí se modlí jen tehdy, když něco od Boha žádá.
To samo už je problém, důvod k zamyšlení. Srovnejme tento vztah k Bohu se vztahy k lidem. Jaký by byl náš vztah k druhému člověku, kdybychom s ním byli ochotni mluvit jen tehdy, když od něj něco požadujeme?
Pavel říká „předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním“.
Ale co když naše modlitba nebyla vyslyšena, když naše potřeba zůstala nenaplněná? Kdo se dlouhá léta modlí, jistě získal obě zkušenosti: někdy jeho prosby byly vyslyšeny, některé však nebyly. Můžeme i tehdy Bohu děkovat? Měla taková modlitba vůbec smysl?
I zkušenost s nevyslyšenou modlitbou je cennou zkušeností, pomáhá nám ke zralosti víry. Pomáhá nám rozlišit víru od jejího opaku – magie, pověry, idolatrie. Rozlišit zralou víru od nezralé.
Modlitební život určitého druhu křesťanů zůstává na stupni modliteb dítěte, které si u Ježíška objednává koloběžku. Už tyto dětské vánoční modlitební objednávky mohou nastartovat falešný vztah k Bohu nebo způsobit první náboženská zklamání, která později mohou vést ke ztrátě víry – nejen té dětské, kterou je přirozené odložit (jak o tom píše svatý Pavel), ale víry vůbec, pokud člověk nepozná jinou víru než infantilní.
Nedávno jsme viděli v Čechách politika stejného druhu, jací teď zvítězili na Slovensku – lidí, z nichž hluboká bezbožnost a pohrdání morálkou přímo kape – jak s figurkami Pražského jezulátka v obou kapsách tvrdil, že jeho před volbami probuzená zbožnost funguje. Jezulátko mu na toto rouhání, záměnu víry za její opak – magii – jasně ukázalo, že nefunguje; že zbohatlík nesmí ani se státem, ale ani s Bohem zacházet jako se svou firmou.
Jasné slovo křesťanství zní: Bůh nefunguje, modlitba nefunguje. Modlitby nejsou mince do automatu zvaného Bůh. Taková představa o Bohu a o modlitbě je v dětství dětinská a v dospělosti zvrácená a hříšná – jako každá zaviněná hloupost.
Bůh není automat na plnění naší vůle a modlitba není způsob, jak s ním manipulovat. Bůh tu není od toho, aby plnil naše přání a naši vůli, nýbrž my jsme tu proto, abychom hledali a plnili vůli Boží. Stěžejní prosba základní modlitby křesťanů nezní: Buď vůle má, nýbrž Buď vůle Tvá.
A proč se tedy modlit, když se Bůh nedá ochočit a zmanipulovat a jedná podle své svobodné a na nás nezávislé vůle, ne podle naší vůle?
Modlitba není prostředek, jak měnit Boha a jeho vůli, nýbrž je důležitým prostředkem a způsobem, jímž Bůh může měnit nás, náš úsudek, naše vidění, naše chtění, naši vůli – a tím i naše činy a náš život. Toto pochopení, toto obrácení, je zásadní – stojí na tom rozdíl mezi křesťanskou vírou a pohanskou pověrou, kterou si bohužel mnozí pravidelní návštěvníci kostelů pletou s následováním Krista.
Ano, je přirozené, když své potřeby předkládáme Bohu s prosbou a děkováním, jak čteme v dnešním biblickém čtení. Je to pro nás velmi potřebné, pokud je to ovšem spojeno s tím druhým, rozhodujícím krokem: to je kontemplativní a proměňující fáze modlitby. Spočívá v tom, že se ztišíme, zklidníme, že „dáme do závorky“ naše emoce, představy, touhy, sklony a závislosti. Teprve do takto svobodného srdce vstupuje Bůh.
Pak nám dává světlo, v němž vidíme i své prosby, potřeby a celou svou životní situaci jinak, lépe, zřetelněji, v souvislostech – jako „na světle“. Pak naše modlitba už není náš výkon, ale dar milosti, pak je tím, co o modlitbě říká svatý Pavel: my nevíme, oč se správně máme modlit, ale pak se v nás modlí Boží duch sám, „přimlouvá se za nás vzdechy nevypravitelnými“.
Mnoho chyb a hříchů bych si v životě ušetřil, kdybych se včas naučil tomuto způsobu modlitby: naslouchání spíše než žvanění (před pohanskou mnohomluvností v modlitbě nás varoval Ježíš, než nám předal svou modlitbu ke společnému Otci), kdybych se včas naučil modlitbě jako času a stavu otevřenosti pro vanutí Božího ducha, průvodce, přímluvce, utěšitele a utišitele, vnitřního učitele.
Kolik času, ztraceného čtením hloupých, povrchních a zavádějících náboženských tiskovin a posloucháním otřepaných frází v bezduchých kázáních, si mohou věřící ušetřit, pokud se naučí kultuře duchovního života, duchovního rozlišování, naslouchání Boží pedagogice ve svatyni svého svědomí, pokud se naučí kontemplativní modlitbě, cestě na hloubku! Jaké štěstí měl člověk, který včas potkal kněze, kteří místo stereotypního moralizování a ritualismu byli učiteli duchovní zralosti, průvodci na odvážných cestách tvořivého následování Krista!
Ano, někdy nám nevyslyšená modlitba má říci, že Bůh nám některé dveře zavřel a my se musíme podívat, zda neotevřel nějaké jiné. Je to trochu jako v té židovské anekdotě o ženě, která si stěžovala rabínovi, že se stále modlí o výhru v loterii a Bůh jí nikdy neodpověděl. Rabín jí řekl: „Ale Bůh ti odpověděl: řekl ti NE.“
Už přes sto let se konají modlitby, půsty, procesí, novény apod. za nová kněžská a řeholní povolání a semináře a kláštery se až na výjimky stále víc vyprazdňují. Mnozí mají stereotypní odpověď: málo se modlíte, musíte přidat!
Ale neměli bychom se zeptat, zda nám Bůh neřekl: NE – já nechci tento typ seminářů, klášterů, kněží – musíte najít nový způsob kněžské služby, nový způsob radikálního zasvěcení duchovnímu životu a službě hlásání evangelia!
Myšlení je také druh modlitby, který nesmíme zanedbávat. Víra bez myšlení, ale i myšlení bez kontemplace jsou povrchní a mohou být nebezpečné.
To, že se nějaké naše přání nesplnilo, může být proto, že bylo nesprávné nebo nezralé, ale nemusí to tak být. Možná bylo zcela správné, ale Bůh nám chce říci, abychom našli jiný způsob, kterým bychom došli jeho naplnění. Ano, platí: modlete se neustále, proste, dostanete. Ale to neznamená opakování formulek; znamená to čerpat z Boží blízkosti světlo a sílu ke správnému vidění a správnému jednání.
Mnozí jsme se modlili za Slovensko, aby obstálo ve velké mravní zkoušce občanské a politické zralosti, odolnosti vůči lži, manipulaci a darebáctví všeho druhu. Demokracie může žít jen v určité morální atmosféře, předpokládá u dostatečné části občanů jistou míru kulturnosti, kritického myšlení, rozeznávání kvality informací.
Naše modlitby se nesplnily, ve slovenských volbách vyhrál Vladimir Putin a jeho průmysl lži a dezinformací, prohrála naděje na vyspělé moderní Slovensko, pevně usazené v Evropě a civilizovaném světě. Vyvřelo to, co Masaryk nazýval patologickou sedlinou společnosti – hrubost, vulgarita, pohrdání právem. I když se budoucí slovenská politická scéna ještě dotváří, není mnoho důvodů k optimismu. Pro nás Čechy a Moravany je to varování: byli bychom pyšní a naivní, kdybychom si mysleli, že něco takového se u nás nemůže stát. Už jednou jsme měli v čele vlády člověka stejné krevní skupiny a ze stejného morálního a sociálního podhoubí, z jakého vyrostla nynější slovenská vítězná garnitura – a tito lidé stejnými prostředky a se stejnými cíli usilují o návrat i u nás.
Modlitba nám všem, kterým jde o dobro Slovenska, má dát především sílu nerezignovat. Demokratická opozice na Slovensku, stejně jako v Maďarsku a Polsku, musí mít výdrž, odvahu, kreativitu. Pro křesťany je to velká lekce: je třeba se zbavit politické negramotnosti, která nahání věřící lidi do náruče nacionalistických extrémistů. Smutné dědictví katolického fašismu 30. a 40. let nebylo dostatečně zpracováno a překonáno a v celém postkomunistickém světě onen katolicismus bez křesťanství, afinita k autoritativním režimům, znovu nebezpečně roste.
Bude to asi ještě dlouho trvat, než určité církevní kruhy pochopí, že liberální demokracie a právní kultura přes všechny nedostatky je nejlepším prostředím nejen pro celou občanskou společnost, ale i pro církve. Snění o nějakém „katolickém státě“ je nejen nereálné, nýbrž škodlivé: takové pokusy by vedly jen k další diskreditaci křesťanství a odcírkevnění společnosti, sekularizaci a exkulturaci křesťanství. Musíme se naučit žít v pluralitní společnosti, kde „tradiční křesťanské hodnoty“ nebudou zaručeny zákony, nýbrž jen přesvědčivostí životního svědectví křesťanské menšiny.
A pak, jak jsme to slyšeli od apoštola Pavla: Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání naše srdce a naše myšlenky v Kristu Ježíši. Konečně, sestry a bratři, mějme zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo (činnost, která si zasluhuje) chvály.
Dělejme i nadále to, čemu jsme se naučili od velkých svědků víry v době, kdy nás utiskovala expanze z Východu, která dnes opět ohrožuje nejen Ukrajinu a své bývalé kolonie, ale celý svobodný svět.
Buďme stateční a moudří, plní víry a naděje. A Bůh, (dárce) pokoje, bude s námi.
