Dnes se budeme věnovat tomu, co je v křesťanství – a řekl bych v životě vůbec – nejdůležitější hodnota.
Nejprve však jedna drobná poznámka k prvnímu čtení 30. neděle v liturgickém mezidobí z druhé knihy Mojžíšovy. Zde čteme: Toto praví Hospodin: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi.“
To je motiv, který se v hebrejské Bibli, Starém zákoně, mnohokrát opakuje, dokonce víckrát než přikázání lásky k vlastním národu: pomáhejte přistěhovalcům, migrantům, protože sami jste byli migranty a pocházíte z migrantů. Proto také papež František klade na toto přikázání velký důraz a často o něm mluví. Jistěže politická rozhodování v této dnes citlivé oblasti musí být rozumná a zodpovědná, avšak je třeba jasně říci, že hysterie proti přistěhovalcům a hesla nacionalistů „Tato země je naše“ jsou neslučitelná s křesťanstvím: Hospodinova je země a vše, co je na ní, stojí v Bibli. Všichni jsme na zemi jen přistěhovalci, praví Písmo, a musíme být vzájemně solidární přes všechny hranice kultur a náboženství.
Nyní si přečteme nedělní evangelium. Stojí v něm:
Když se farizeové doslechli, že (Ježíš) umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Mt 22,34
Minulou neděli jsme uvažovali o Ježíšově sporu s náboženským myšlením farizeů a ukázali jsme si, jak tento spor pokračuje i dnes v církvi. Také tato otázka farizeje není upřímná. Tazatel, jak čteme, chce Ježíše uvést do úzkých, chce ho vtáhnout do tehdy i dnes aktuálního sporu o to, zda jsou všechna přikázání a náboženské předpisy stejně důležité, nebo zda existují některá, která jsou klíčem k výkladu těch ostatních.
Ježíš se zde jasně staví na stranu toho, co katolická teologie (zejména od 2. vatikánského koncilu) nazývá hierarchie pravd. To znamená: Není všechno stejně důležité a stejně závazné, je třeba se opřít při výkladu a v praxi o to, co je klíčové, a tomu podřídit vše ostatní. Ježíš ukázal, že tím nejdůležitějším je přikázání lásky.
Papež František připomněl učení o hierarchii pravd také v nedávném sporu se skupinou konzervativních kardinálů (v textu, který jsem vám minulou neděli doporučoval přečíst a promyslet). Tito kardinálové (a nejen oni) tvrdí: „Učení církve stojí na Božím Zjevení, a proto se na něm nesmí nic měnit, nic nově interpretovat.“
Papež František uvádí pro opačné stanovisko jeden nesmírně důležitý argument: Boží Zjevení je nevyčerpatelné tajemství a církev musí s pokorou uznat, že není schopna ho v žádném okamžiku plně vyčerpat, např. přeložit do nějakého uzavřeného systému dogmat a příkazů, nýbrž musí po celé dějiny naslouchat Duchu svatému, který ji postupně uvádí k hlubšímu porozumění. Tomuto naslouchání musí pokorně a zodpovědně přizpůsobovat své učení. To je také úkol probíhající celosvětové synody, takto však církev postupovala na mnoha synodách a reformních koncilech po celé dějiny. Jinak by se z teologie stala ideologie a z církve totalitní organizace.
Zamysleme se teď nad dvojpřikázáním lásky. To je pro Ježíše klíč k výkladu všeho ostatního. K porozumění tomuto srdci křesťanství vám nabízím čtrnáct stručných tezí, které doporučuji důkladně promeditovat:
-
Nelze oddělovat lásku k Bohu od lásky k člověku. Písmo jasně říká: „Kdo tvrdí, že miluje Boha, kterého neviděl, a nemiluje bratra, kterého má před sebou, je lhář.“ Leon Bloy varoval před lidmi, kteří si myslí, že milují Boha, protože nemilují nikoho jiného.
-
Podle Ježíše není prvním přikázáním ve vztahu k Bohu víra, nýbrž láska. „Uvěřili jsme v lásku, kterou k nám má Bůh,“ stojí v Písmu. Uvěřili jsme tedy nikoliv v Boží existenci, ale v Boží lásku.
Jednou jsem provokativně napsal: „Boha nezajímá, jestli v něho věříme (ve smyslu: jsme přesvědčeni o jeho existenci), nýbrž zda ho milujeme.“ Stojím si za tím. Na námitku, že přece musíme nejprve v Boha věřit a pak ho můžeme milovat, odpovídám: ne, je to naopak. Teprve ten, kdo miluje, kdo má opravdovou zkušenost lásky ve svém životě, může pochopit, co křesťané míní slovem Bůh. -
Křesťanskou víru lidé omylem zaměňují za „přesvědčení o Boží existenci“. Jsou lidé, kteří si myslí, že Bůh neexistuje, a pak ti druzí, kteří si myslí, že existuje – když náležím do té druhé skupiny, tehdy jsem věřící, jsem křesťan a mám na rozdíl od těch prvních, od ateistů, nárok na spásu.
To je naprostý omyl a jedním z hlavních úkolů kněží by mělo být vymýtit z hlav lidí tento nebezpečný blud. -
Uvědomme si: mnozí z takzvaných ateistů nepopírají Boha, nýbrž své vlastní představy o Bohu, které si vytvořili nebo převzali, bohužel často od křesťanů a z mnohých kázání. Jiní se vymezují spíše vůči církvi – mnohdy v názoru na církev generalizují své konkrétní zkušenosti s ní.
-
Největší vinu na odkřesťanštění společnosti nenese materialismus, konzumismus, EU, stejnopohlavní manželství a vše, čím se dnes katolíci straší, nýbrž špatné, povrchní a hloupé výklady víry.
Polský kněz a filozof profesor Józef Tischner říkával, že nezná nikoho, kdo by přestal chodit do kostela či skončil s náboženstvím, protože si přečetl Marxův Kapitál, ale zná spoustu těch, kteří to udělali proto, že nemohli poslouchat hlouposti, které tam farář vykládá. -
Naše názory na Boží existenci patří do filosofie a se spásou mají máloco společného. Je třeba se konečně rozloučit se vším upoceným dokazováním Boží existence. Bůh, který by musel být dokazován a mohl být „dokázán“, by nebyl Bohem naší víry a nebyl by víry hoden.
-
Křesťan nevěří v Boha, který by mohl nebýt – takový bůh, který je předmětem, o němž se dohadujeme, zda „existuje“, nebo ne, opravdu neexistuje. Je třeba si uvědomit rozdíl mezi jsoucny (nahodilými, kontingentními) včetně „nejvyššího jsoucna“ a bytím samým, které všechno zahrnuje, prostupuje a přesahuje. Boha nelze umisťovat do oblasti „jsoucen“ – byť jako jakési „nejvyšší nadpřirozené jsoucno“ na trůnu kdesi za realitou; takové strašidlo je naštěstí jen projekcí lidské fantazie. Největší katolický teolog 20. století Karl Rahner řekl, že Bůh, jak si ho představuje většina lidí, naštěstí neexistuje. Bůh nepatří do řádu předmětných jsoucen, nýbrž do řádu bytí: v něm žijeme, dýcháme, pohybujeme se a jsme, učí apoštol Pavel.
-
„Víra“, která je pouhým náboženským přesvědčením, není křesťanská víra; víra se stává křesťanskou pouze v nerozlučném spojení s láskou a nadějí. Víra bez lásky se stává buď suchým „světovým názorem“, nebo fanatismem a bigotností; víra bez naděje, bez otevřeného čekání na prahu tajemství, se stává ideologií.
-
Nikoliv víra ve smyslu přesvědčení je křesťansku cestou k Bohu, nýbrž láska – a to nikoliv jako sentimentální emoce, nýbrž jako překročení sebe, svého sobectví a sebestřednosti. Teprve toto sebepřekročení je skutečně křesťanská transcendence, nikoliv spekulace o „životě po životě“; život, který přemáhá smrt, začíná už zde, a to v lásce mezi lidmi. Láska k Bohu bez lásky k lidem je sebe-iluze.
-
Láska k lidem je realizací odpovědí na Boží lásku k nám, a tudíž srdcem toho, co nazýváme láskou k Bohu. V obětavé lásce k lidem je implicitně (anonymně) obsažena i láska k Bohu. A nejen to: V druhých, zejména potřebných, a v našich vztazích s nimi zakoušíme Boha samého. Jak čteme v Ježíšově kázání o posledním soudu v Matoušově evangeliu, Ježíš byl skutečně přítomen v potřebných (chudých, nemocných, migrantech), jimž jsme pomohli. A odměňuje ty, kteří posloužili potřebným, aniž ho v nich poznali, a jejichž služba druhým neměla žádnou „náboženskou motivaci“.
-
Platí ale i to, že láska k druhému nesmí být zbožštěním druhého: taková fixace na druhého je spíše druhem idolatrie, modloslužby než projevem skutečné lásky, v níž je přítomen Bůh, překračující všechny hranice. Ve skutečné lásce musí být svoboda, nikoliv závislost.
-
Křesťanská víra je bytostně spojená nejen s láskou, nýbrž také s nadějí. Naděje překračuje hranici vědění. O mnohých věcech, o nichž při recitování Vyznání víry říkám „věřím v to“, nemám vědění, zkušenost, nemohu o tom mít plnou subjektivní jistotu, ale je to předmět mé naděje. Nevím s plnou subjektivní jistotou, zda tomu tak je, ani to nemohu vědět, ale vztahuji se k tomu s touhou naděje.
-
Dříve se tato dimenze víry, přesahující zkušenost jednotlivce, spojovala především s poslušností vůči instituci církve: i to, čemu nerozumím, přijímám proto, že mi to předkládá církevní autorita. V dnešní době otřesené důvěry v církevní instituce se spíše můžeme opřít o církev jako o společenství víry – věřím s druhými a opírám se také o jejich víru, zvláště o zralou víru vyzkoušených svědků víry včetně mučedníků, v minulosti i v přítomnosti. Nicméně vždy musí zůstat určitý prostor nejistoty, který může vyplnit jen Boží dar naděje.
-
Jestliže při bohoslužbě recituji první větu „Věřím v Boha“, ono věřím zde neznamená „Myslím si, že Bůh je“, nýbrž má spíše charakter závazku, podobně jako při sňatku slova „Oddávám se ti a přijímám tě“. Věřím, to znamená oddávám se – dávám, daruji se, vykračuji od sebe, ze sebe – s vírou, láskou a nadějí.
V tom spočívá celý Zákon i proroci.
