Na poslední neděli církevního roku připadá Slavnost Ježíše Krista, krále nebe a země.
Motiv Krista Krále prostupuje celými dějinami křesťanské ikonografie od prvních byzantských zobrazení Ukřižovaného Krista – Krista na kříži s královskou korunou a v bělostné říze se zlatým pásem – naznačujících spojení kříže a vzkříšení, ponížení a oslavení, přes zobrazení Krista vševládného (Christos Pantokrator) až třeba po majestátní sochu žehnajícího Krista Krále nad brazilským Riem de Janeirem. Motiv Krista Krále prostupuje také líčení Ježíšova života v evangeliích, od mágů z východu, kteří hledají novorozeného krále Židů, přes Pilátovu otázku „Jsi tedy přece král?“ až po scénu Nanebevstoupení Páně, kdy Ježíš říká: „Je mi dána všechna moc na nebi i na zemi“.
Slavnost Krista Krále je poměrně moderní svátek, pochází z 20. století. Zavedl ho papež Pius XI. roku 1926 jako plod Svatého roku 1925, kdy do Říma připutoval dosud největší počet poutníků. Byla to doba, kdy pomalu začínaly zdvihat hlavy totalitní režimy a ideologie: ruský bolševismus, italský fašismus a zakrátko pak německý nacismus. Právě papež Pius XI. odsoudil všechny tyto ideologie – v roce 1929 italský fašismus papežským breve Non abiamo bisogno a pak v březnu 1937 encyklikou Divini Redemptoris ruský komunismus a okružním listem Mit brennender Sorge nacistickou rasovou doktrínu.
(Bylo to v době, kdy Sovětský svaz uzavíral spojenecké smlouvy s Hitlerem, rok před Mnichovskou konferencí, kde západní demokratické velmoci jednaly s Hitlerem a Mussolinim – podobně jako dnes by někteří stejně naivní politici chtěli zachránit mír jednáním, smlouvami a ústupky Vladimiru Putinovi, Hitlerovi naší doby, i když se mohli přesvědčit, že tento diktátor cynicky poruší jakékoliv slovo, jakékoliv předchozí prohlášení, jakékoliv pravidlo mezinárodního práva.)
Slavnost Krále se stala farním svátkem německé katolické mládeže, která tím manifestovala, že nikoliv Führer, nýbrž jen Ježíš má právo panovat lidským srdcím. Také v Mexiku a ve Španělsku umírali katoličtí kněží i laici s výkřikem „Ať žije Kristus Král“ před popravčími četami tamních krajně levicových režimů.
Bohužel později se symbolu Krista Krále chopili krajně pravicové až fašizující skupiny katolíků a nápady vyhlásit Krista Králem toho či onoho národa se stalo manifestací protidemokratických nacionalistických snah, nostalgie po premoderní společnosti a církvi, odporu proti reformám 2. vatikánského koncilu a reformám papeže Františka. V této podobě jsme tento pokus nedávno viděli jako podnět krajní pravice na Slovensku, slovenská Biskupská konference se od něj však naštěstí distancovala.
V rámci pokoncilní úpravy liturgie a liturgického kalendáře dal papež Pavel VI. této slavnosti místo na samém konci liturgického roku, a tím zdůraznil nikoliv politický, nýbrž teologický, eschatologický charakter myšlenky Krista-Krále.
Bible mluví o konci světa a posledním soudu v mnoha obrazech. Tyto literární obrazy zas inspirovaly bezpočet uměleckých ztvárnění výtvarných (od tympanonů na portálech gotických katedrál po Michelangelovu fresku v Sixtinské kapli) i hudebních (vzpomeňme na Dies irrae v Mozartově Requiem).
Matoušovo evangelium líčí poslední soud jako velké překvapení. Kdysi jsem navrhl doplnit tradiční učení o „creatio continua“ (pokračujícím stvoření) učením o „ressurectio continua“ (pokračujícím vzkříšení). Jde o myšlenku, že Ježíšovo vítězství nad smrtí není pouze minulou událostí, nýbrž je přítomno v dějinách jako děj, proces, jako proud řeky, která se vlévá do lidských příběhů skrze víru. Kristovo vítězství nad smrtí se děje, živý Kristus vstupuje jako král do našich srdcí. Druhý příchod Kristův by tak nebyl jen očekávanou událostí v neznámé budoucnosti (vždycky je problematické vtěsnat věčnost do lidských kategorií času), nýbrž tím, co se už nyní děje v celých dějinách po Vzkříšení.
Pro tuto teorii mluví dnešní evangelium. Ježíš byl a je už přítomen v našich dějinách, je zde však přítomen často anonymně, inkognito, v převleku – v těch, kteří potřebují naši pomoc, solidaritu, zastání a lidskou blízkost. Ježíš nejen nad chlebem poslední večeře, ale v jistém smyslu i o těch svých „nejmenších bratřích a sestrách“ říká: Toto je mé tělo – to jsem já.
Když jednomu z největších myslitelů křesťanství, Pascalovi, církevní vrchnost odepřela přijímání eucharistie, vzal si do svého domu nemocného chudáka a pečoval o něj, řekl: i on je tělo Kristovo.
Matoušovo evangelium líčí poslední soud jako dvojí velké překvapení. Obě skupiny, o nichž je řeč, Ježíše v oněch potřebných nepoznaly. Ti, kteří se s Ježíšem minuli, byli patrně „věřící“ – takoví, jež měli už svou jasnou představu o Ježíšovi, a právě proto ho v překvapující anonymní podobě nerozpoznali a nepřijali.
Neméně překvapující je výpověď o těch, kteří ho přijali a nyní budou přijati do jeho nebeského království. Byli to ti, kteří své dobré skutky nedělali z „náboženských důvodů“ (také oni Ježíše v potřebných nerozpoznali, možná ani nehledali) – udělali to prostě proto, že měli soucit a dobré srdce. Tato praktická lidskost vede do Božího království jistěji, než všechny náboženské úkony a náboženské představy a přesvědčení. To je ono šokující sdělení dnešního evangelia.
Jistě to neznamená, že naše modlitby, mše a vše, co patří do „sektoru zbožnosti“, nemá žádnou cenu. To bychom vytrhovali jeden hlas z mnohohlasu Písma a počínali si jako heretici a fundamentalisté. Písmo je vždy vícehlasem, jeden pohled je na jiném místě doplněn jiným a je třeba Bibli brát vždy jako celek.
Avšak poselství tohoto evangelijního podobenství nelze umlčet: všechny naše zbožné rituály a přesvědčení by byly zbytečné, ba pokrytecké, kdyby je nedoprovázela praxe solidární lásky, pomoci potřebným, blízkost opuštěným a lidem na okraji společnosti a na okraji církve. Právě to nám dnes naléhavě připomíná papež František.
A ještě jedno nesmírně důležité poselství tento evangelijní text přináší. Ježíš na několika místech říká: nikdo nepřichází k nebeskému Otci, než skrze mne. Toto slovo je mnoha křesťany používáno jako kladivo na nevěřící a věřící jinak – oni nemají šanci na spásu (tedy stanovisko jasně odporující evangeliu, kterým se dnes zabýváme).
Je třeba si položit otázku: Co znamená Kristovo „já“? Kristovo já nelze zúžit na historickou postavu Ježíše Nazaretského. (Naposledy o tom psal františkán Richard Rohr v knize Univerzální Kristus a je to téma mnoha současných teologů). Ježíš totiž v dnešním evangeliu své „já“ úžasně rozšiřuje, říká: K mému já náležejí všichni ti potřební, chudí, pronásledovaní. Kdo jim slouží, ti skrze tuto službu jdou k Bohu skrze mne, a to i tehdy, když mé jméno neznají a nevyslovují.
Chraňme se toho, zužovat a snižovat velikost Krista, krále nebe a země. Chraňme se představy, že ho už dostatečně známe a že jen my máme na něho monopol. Hledejme ho a objevujme ho tvořivě a odvážně, vedeni hlasem lásky. Pak teprve máme naději, že nás v den soudu postaví po své pravici a přijme do široké náruče své lásky. Kéž se to stane. Amen.
