Bratři a sestry,
smím tento večer, dřív než se odebereme na místo, kde se budeme společně – křesťané, židé a muslimové - modlit za budoucnost Evropy, uvést jedním chasidským příběhem?
Rabi Pinchas položil svým žákům otázku, jak se pozná okamžik, kdy končí noc a začíná ráno. „Je to chvíle, kdy se natolik rozednělo, že jsme už schopni na dálku rozeznat psa od ovce?“ ptal se jeden žák. „Nikoliv“, odpověděl rabi. „Je to okamžik, ve kterém už rozeznáme datlovník od fíkovníku?“ otázal se druhý. „Také ne“, odpověděl rabi. „A kdy tedy přichází ráno ?“ ptali se žáci. „Je to tehdy, kdy pohlédneme do tváře jakéhokoliv člověka a rozeznáme v něm svého bratra a sestru“, řekl rabi Pinchas. „Dokud to nedokážeme, je ještě noc.“
Byla to dlouhá noc, v níž jsme se my, děti Abrahámovy, věřící v jednoho a téhož všemohoucího Boha, nedokázali poznat a uznat jako bratři a sestry. Byla to dlouhá noc vzájemného strachu, předsudků i nenávisti, strašná noc dějin, v níž si naši předkové a předchůdci vzájemně zasazovali rány, z nichž se mnohé dodnes úplně nezacelily, stále bolí. Díky Bohu, že bylo v minulosti také několik hvězdných chvil míru a že Bůh vzbuzoval v každé z našich duchovních rodin v různých dobách také osobnosti, jejichž srdce a mysl byly natolik otevřené, že hledali cesty smíření, porozumění těm druhým - i když za to pak často museli trpět příkoří od svých vlastních a nejbližších. Připomínejme si je a děkujme za ně Bohu, až půjdeme tmou tohoto večera, abychom společnou modlitbou připravovali jitro smíření a nového počátku.
Velký prorok doby evropského nihilismu, Friedrich Nietzsche, dlouho před tím, než se jeho vlastní geniální mozek zastřel šílenstvím, vyprávěl podobenství o pomatenci, který za bílého dne přišel s rozsvícenou lucernou mezi lidi, kteří už v Boha nevěřili, a kladl jim otázku, kam se ztratil Bůh. Na rozdíl od nich znal odpověď: My jsme ho zabili. Přišel s lucernou, protože na rozdíl od nich vnímal noc, do níž se svět řítil po té události – „pryč od všech sluncí“.
Na jiném místě Nietzsche napsal : Nihilismus, ten nejnevítanější ze všech hostů, stojí už přede dveřmi. Nihilismus, stejně jako smrt Boha, byly však pro Nietzscheho ambivalentní události: hrozba a šance zároveň.Ve dvacátém století, na jehož samém prahu prorok smrti Boha zemřel, vešel nihilismus do domu Evropy hlavními dveřmi. Nastala veliká noc, v níž děti Abrahamovy, které se už dlouho zabíjeli mezi sebou, byli nyní také masově vražděny těmi, kdo byli přesvědčeni, že Bůh Abrahamův – nejen Bůh metafyziků, kterého měl na mysli Nietzsche - je mrtev a musí zůstat mrtev. Genocida Arménů, šoah židovského národa, utrpení milionů křesťanů v koncentračních táborech nacismu i komunismu, vraždění muslimů v Kosovu… Kolik jen vytrpěla ta země, v níž se dnes setkáváme a kolik jiní vytrpěli na půdě Polska, když bylo nepřáteli porobeno!
Ale noc, i ta hluboká a bolestná , skrývá vždy také naději a šanci. Jan od Kříže, velký mystik země, v níž kdysi křesťané, židé a muslimové žili a přemýšleli společně, napsal mnoho o významu noci a temnoty pro vztah člověka k Bohu. Temná noc ducha, v níž je člověk vystaven Božímu mlčení, kdy zakouší Boží nepřítomnost, je nesmírně důležitým časem pro jeho duchovní růst a zrání.
Nebyl také onen čas hrůzy, kdy se mnoha lidem Bůh zdál být mlčící, nepřítomný a kdy se mnozí domnívali, že je mrtev, tato kolektivní temná noc ducha, klíčovým okamžikem dějin, který teprve nyní má ukázat své plody?
„Kde je nebezpečí, roste i to, co zachraňuje,“ napsal Holderlin a dlouho před tím řekl svatý Pavel: Kde se rozmnožil hřích, v míře daleko větší se rozmnožila milost“. Jsme jako olivy, píše se v Talmudu, jen když jsme drceni, vydáváme to nejvzácnější.
Když se kdysi lid Izraele vrátil z babylonského zajetí, přinesl do své vlasti vzácný impuls duchovní obnovy. Léta si kladu otázku, zda národy, desítky let drcené totalitními režimy komunismu, po svém vyjití z této temné noci útisku, přinesly – či snad ještě mohou přinést - zbytku Evropy podobný vklad. Často jsem blízek odpovědi, že jsme zklamali ty, kteří snad něco podobného od nás očekávali. „Nejsme lepší, než naši otcové,“ musíme vyznat s unaveným prorokem Eliášem.
Ale po velikonočních svátcích tohoto roku se mi zdálo – a jistě nejenom mně - že jsem zahlédl světlo, které snad nebylo dostatečně všem patrné, pokud bylo mezi námi ve vetché lucerně těla. Nebyl Jan Pavel II., papež z Polska, tím světlem a znamením naděje, tím darem, který Bůh poslal Evropě z temné noci dějin a z hloubek utrpení ukřižovaných národů?
Ne, nechci těmito slovy jen lacino rozhojňovat někdy trochu povrchní „kult osobnosti“ tohoto velkého papeže. Mám nyní na mysli dva konkrétní činy ohromného symbolického významu a dosahu, dva činy, na něž můžeme právě dnes večer vděčně navázat. Mám na mysli zaprvé onen odvážný a pokorný akt vyznání a pokání za viny církve v minulosti, „mea culpa“ na počátku postní doby miléniového roku. A zadruhé: velká modlitební setkání představitelů světových náboženství v Assisi.
Jsem hluboce přesvědčen, že dvacáté století může zanechat v paměti lidstva dva obrazy naděje, které mohou být znamením, že to století nebylo jen bolestnou temnou nocí dějin, nýbrž i okamžikem obratu a naděje. Je to snímek planety země, pořízený při prvním přistání člověka na Měsíci, a pak fotografie papeže, který se drží za ruku s dalajlámou, s představitelem židů, muslimů a ostatních náboženství světa před bazilikou svatého Františka v Assisi.
Tyto dva obrazy mají mnoho společného. Fotografie z Měsíce svědčí nejen o velikosti a úspěchu lidské odvahy a inteligence, nýbrž ukazuje také to, jak je naše země malá, jaký je to malý koráb, plující nekonečnou tmou vesmíru, „daleko od všech sluncí“. A obrázek z Assisi svědčí o naději, že snad začínáme chápat, že se na jedné palubě této ohrožené lodi musíme naučit žít společně.
A tak když se dnes opět budeme společně modlit, zde, blízko hrobu svatého Vojtěcha, biskupa mého rodného města Prahy, patrona evropské jednoty, připomeňme si modlitbu toho, u jehož hrobu se nikoliv náhodu konalo ono první podobné setkání, svatého Františka: „Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje!“
Vezměme s sebou do našich myslí a srdcí celé naše dějiny a prosme za uzdravení jejich bolestných ran. Mysleme na dávné i nedávné oběti násilí a nenávisti, zejména na ty, při jejichž zabíjení bylo zneužito jméno našeho Boha a svaté symboly našich náboženství. „Dějiny píší vítězové“, ale Bůh slyší i nářek obětí a poražených. Proto i my bychom si před jejich voláním neměli zacpávat sluch našeho srdce a být ochotni pamatovat nejen na mučedníky a oběti vlastní tradice, nýbrž i těch druhých.
Dědictví víry našeho otce Abrahama, víra v jednoho Boha, nás spojuje do jedné velké rodiny a my si dnes uvědomujeme svou vzájemnou blízkost. Avšak Bůh opravdu splnil své zaslíbení Abrahamovi tak, že počet jeho duchovního potomstva přesahuje hranice naší představivosti: je jich jako hvězd na nebi a písku v moři, a to i tam, kde bychom je nehledali.
Při pohledu na hvězdy nebe mysleme dnes v noci v modlitbě i na ty, kteří se nám mohou zdát být nekonečně daleko za hranicemi našich viditelných společenství. Bohu však, který „může Abrahamovi vzbudit děti i z kamení“, jsou blízcí.
Modleme se i za ty, kteří se nedokážou modlit. Jsou mezi nimi někteří, kterým temné noci dějin a propasti utrpení vzaly sílu důvěřovat, a kterým dlužíme svědectví o tom, že se blíží ráno. Jsou mezi nimi i ti, kteří sice nepoznali tvář a jméno našeho Boha, který – jak dobře vědí mystikové všech tří náboženství – je Bůh tajemný a skrytý, ale kteří jsou přesto s námi zajedno v odmítání falešných bohů a příliš jednoduchých představ o Bohu.
Židé, křesťané, muslimové a ateisté jsou zajedno v tom, že nevěří v bohy, napsal nedávno jeden křesťanský teolog. Bůh, v něhož věříme, není jeden z bohů tohoto světa.
Ano, naše společná služba tomuto světu spočívá též v rozhodném odmítání sloužit falešným bůžkům tohoto světa a adorovat je. „Alláhu akbar“ - Bůh je větší, zní v tolika částech světa několikrát denně z úst miliardy našich bratří a sester muslimů; „není boha kromě Boha“, začíná jejich vyznání.
Není boha kromě Boha! Toto je třeba abychom do všech světových stran řekli společně a nahlas: V bouři a vichru násilí není Bůh! V zemětřeseních rasové, národnostní, politické a náboženské nenávisti a nesnášenlivosti není Bůh! Bůh je jen v „šumu jemného vánku“ – v blahoslavených šiřitelích pokoje, kteří obdrží zemi za dědictví.
Bůh není v ničivých vlnách Tsunami a přírodních katastrof, nýbrž ve vlnách solidarity s těmi, kdo trpí.
Není žádná svatá válka – jen mír je posvátný. Kdyby se všichni řídili jen zásadou „oko za oko“, byl by brzy celý svět slepý. Musíme už jednou rozetnout nebezpečnou spirálu odplaty a pomsty. K uzdravení našeho společného světa už nestačí logika „jak ty mně, tak já tobě“ – musíme se učit logice „jak Bůh mně, tak já tobě“, cestě odpuštění a smíření.
Síla k takovému jednání se rodí jen z kontemplace, z modlitby. Kéž z modlitby tohoto večera vzejde do všech bolestných míst světa, kde je ještě noc, znamení naděje, že tam, kde v sobě lidé vidí bratry a sestry - ano i zde mezi námi - už začíná ráno.
(Text publikován v knize Noc zpovědníka, NLN 2005)
