Velkopáteční příběh nám kromě mnoha jiného předkládá varování: Ukazuje, jak snadno se mohou s Bohem minout ti, kteří o něm mají své vlastní pevné představy. Bůh Bible je však Bohem překvapení, který k nám přichází často v nečekané podobě, nečekaném čase a za nečekaných okolností.
Včera jsme rozjímali o Ježíšově modlitebním zápasu v Getsemanské zahradě. Řekli jsme si, že Bůh není automat na plnění našich přání a požadavků, že modlitba není prostředek, jak zmanipulovat Boha, aby plnil naši vůli, naše přání, naše požadavky, nýbrž pramen porozumění pro Boží vůli a pramen síly tuto vůli plnit. Boha a jeho vůli je třeba ustavičně hledat a náš duchovní život je kulturou tohoto hledání.
Izrael Ježíšovy doby byl plný očekávání Toho, který má přijít v Hospodinově síle. Mnozí z těch, kteří Ježíše vítali svým Hosana při vjezdu do jeruzalémských bran, své Hosana během několika dní zaměnili za „ukřižuj“, protože očekávali jiného mesiáše, královského vojevůdce, který obnoví Davidovu říši. Podobně byl patrně ve svém očekávání zklamán i Jidáš, a pro tuto frustraci ho vydal nepřátelům.
V noci po zatčení v Getsemane se schází Velerada – náboženští funkcionáři a profesionálové, znalci Písma a Zákona, kteří už přece vědí vše o Bohu a jeho mesiáši. Prorok z Nazareta nesplňuje jejich kritéria, jejich očekávání a proto hledají cestu, jak se ho zbavit. Posílají ho před soud Pilátův – a i ten má svou představu, jak by mohl vypadat židovský král.
I Herodes měl svá očekávání, když si přál vidět divotvůrce Ježíše, ale pohrdl jím, protože Ježíš nebyl atraktivní kouzelník, nýbrž působil jako obyčejný člověk. Ježíš zklame i ty, kteří očekávají, že projeví svou zázračnou moc tím, že přivolá Eliáše a sestoupí s kříže.
Opravdu byl tento člověk Boží Syn?
Mnozí lidé v Boha nevěří poté, co se přesvědčili, že Bůh, jak si ho představovali, opravdu neexistuje jinde, než v jejich představách. Domnívají se, že víra je zastávání určitých náboženských představ; nevědí, že víra je ustavičné hledání Boha. V jednom chasidském příběhu dává rabín svým žákům radu: Před branami Jeruzaléma leží mnoho nemocných a zraněných. Večer si všichni obvazují své rány; je tam však jeden, sám zraněný, který obvazuje rány těch druhých: to je Mesiáš.
Prorok Izaiáš (jak jsme slyšeli v prvním čtení) předložil nečekanou vizi Mesiáše: Bude to muž bolesti, který nebude atraktivní, ponese rány nás všech, avšak jeho ranami budeme uzdraveni. Mesiáš bude zraněný lékař. Ježíš na rozdíl od mnoha svých současníků měl před očima tuto vizi svého mesiánského poslání. Odmítl na poušti pokušení být mesiášem bez kříže, mesiášem efektních zázraků a laciných úspěchů, který jediným slovem obrací kameny v chléb, vrhá se dolů s chrámového cimbuří a andělé ho zachytí. Ježíš se rozbije o ten tvrdý kámen reality. Ježíš ze svého těla činí onen chléb, který se rozlamuje a rozdává. Ježíš tvrdě napomenul apoštola Petra, když ten mu dobrácky rozmlouval slova o nadcházejícím utrpení.
Ježíš věděl, že jeho úkolem je vypít kalich lidské existence až do dna, být až do konce svědkem pravdy, která je ve světě cynické moci Pilátů a Herodů umlčována a křižována. Věděl, že jeho cesta k Otci (vyšel od Otce a vrací se k Otci) povede i údolím stínů smrti. Avšak má-li pro mnohé, kteří se ztratili na své životní cestě, prošlapat cestu návratu k Bohu, musí projít odpolednem Velkého pátku.
Jan Zahradníček, bolestný svědek Kristův, který nesl kříž křesťanů v letech stalinismu, napsal v jedné ze svých básní, že totalitní režimy se usilovně snaží, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. I dnes jsme na Golgotě těchto dnů svědky snah ukřižovat ukrajinský národ a přivalit balvan na jeho hrob. Ale velikonoce nám zvěstují, že zlo nemá, nesmí a nebude mít poslední slovo.
V Apoštolském vyznání víry říkáme: Ježíš sestoupil do pekel. Ano, Ježíš sestoupil do pekel; nikoliv do pekel lidové fantazie nebo barokních kázání s kotly a čerty, nýbrž do skutečných pekel. Nejprve do těch připravených lidmi. Nejprve do pekel lidské krutosti. Ale pak ještě do toho nejtemnějšího pekla: do chvíle odcizení od Boha. To je ona druhá tvář viny, to je ona propast hříchu, ono zabití Boží přítomnosti v člověku, odtržení člověka od jeho základu a smyslu – od Boha. Peklo jako temnota nesmyslnosti, absurdity a zoufalství.
Ježíš se odvážil až do této hlubiny, jak o tom svědčí výkřik opuštěnosti na kříži. Bože můj, proč jsi mě opustil? V hebrejštině jsou dvě slova pro proč: Proč, které se ptá na původní příčinu, a proč, které se ptá na účel, míří do budoucnosti. Toto je v oné Ježíšově větě: K čemu jsi mě opustil, jaký to má smysl? Co se skrze to má vyjevit?
Tento výkřik nejprve míří do temného mraku Božího mlčení a v tomto výkřiku Ježíš nese mnoho takových výkřiků, mnoho takových okamžiků, kdy je člověk na pokraji zoufalství, mnoho takových okamžiků, kdy lidé ztrácejí naději, kdy se dívají do budoucnosti jako do jakési černé jámy.
Ale Ježíš projde i tímto okamžikem a tento výkřik Ježíšův není výkřikem zoufalství, ale je otázkou. Je otázkou položenou Bohu, tedy je modlitbou. Ano, i my můžeme mnohé své modlitby přednášet ve formě otázky; a mnohé naše otázky se mohou stát modlitbami. Skrze tento Ježíšův výkřik slyšíme ty mnohé otázky, na které dost dobře nemůžeme dávat naše učené, připravené odpovědi.
Ježíš sestupuje do této propasti, aby z ní byl v okamžiku velikonočního rána vyveden Božím zásahem, Božím ano; ten, kterému lidé řekli své ne, tomu Bůh říká své ano, vyzdvihuje z propasti smrti. Na starých byzantských ikonách je tento zápas, ten Ježíšův sestup do pekel, zobrazen jako taneční rej, kterým Ježíš v chorovodu vyvádí z té propasti pekel všechny ty zemřelé ke světlu Otcovy náruče. Ano, jsou to obrazy. Ale jsou to obrazy, které jsou inspirativní a mají sílu.
Nám víra mnohdy také nedává jednoznačné, jednoduché odpovědi a učí nás žít s otevřenými otázkami a s paradoxy života. I ve víře je prostor pro tázání, hledání, trpělivost. Ano, i toto je součást příběhu naší víry.
Ano, jsou ty netrpělivé ateismy, které odmítají Boha, protože nevyhovuje jejich představám. Ale jsou i lidé, jejichž víra byla ukřižována a zraněna – právě tou bolestí ve světě. Tato zraněná víra, tento ateismus bolesti není něco, co můžeme utlouci svými argumenty a připravenými odpověďmi. Musíme naopak ukázat, že i náš příběh víry obsahuje i tuto hlubinu; i naše víra zná ten okamžik Velkého pátku, i my můžeme být solidární s lidmi, kteří procházejí jakýmkoliv způsobem touto propastí nicoty na samé hraně zoufalství.
Ale to, co nám říká naše víra, je, že to není poslední bod naší cesty. Naše víra nám říká, že není žádný kámen, žádný balvan tak těžký, aby jednoho velikonočního rána nemohl být odvalen. Ano, často jsme v takových okamžicích bolestného čekání a tázání. Nesnažme se z nich vykroutit jednoduchými odpověďmi, i když třeba velmi zbožně znějí. Náš Pán vypil ten pohár lidské existence a bolesti až do konce, někdy je třeba projít takovými chvílemi. Ale Pán nám do všech těch temnot dává určité světlo a tento příběh je světlem, tento příběh je jakousi mapou, jakousi cestou, kterou je možné projít i těmi pekly našich světů k naději a k novému počátku.
Prosme o toto vzkříšení naší víry, prosme o tuto proměnu našeho světa. Neboť pro jeho spásu, pro jeho záchranu náš Pán zemřel na kříži a Bohem byl pozdvižen k novému životu. Amen.
K poslechu v audioarchivu Akademické farnosti Praha
