Procházíme velikonoční příběh a nyní stojíme u základního kamene a pramene naší víry, události vzkříšení. Již víme, že věřit neznamená zastávat určité náboženské názory, nýbrž neustále hledat Boha. Hledat ho v našem světě i v našem životě.
Řekli jsme si, že ti, kteří už mají své příliš pevné představy o Bohu a příliš určité očekávání, se často s živým Bohem míjejí – protože Bůh je Bohem překvapení, který koná nové a nečekané věci. I tomu, co nám bylo o Bohu řečeno, co jsou základní pravdy naší víry, můžeme stále nově a hlouběji porozumět – protože jsou to dynamické, živé skutečnosti.
Stvoření je proces neustále pokračující. Platí to i o Vtělení. Boží slovo vstoupilo do lidských dějin, zasnoubilo se s naším lidstvím, přijalo lidství a neustále naše lidství – lidstvo, lidské dějiny a kulturu – přetváří. Ti, kteří opravdu humanizují náš svět, tedy brání a rozvíjejí lidskost uprostřed všeho nelidského, otvírají a přibližují svět Bohu.
Ve světě pokračuje i pašijový příběh, utrpení Kristovo. Kristus vstoupil do všech bolestí a ran, do všech úpěnlivých výkřiků opuštěnosti v peklech válek a lidských krutostí. Velký pátek nám říká, že Ježíš je s námi i v temnotách dějin a našich životů, neboť tyto propasti zná a prošel jimi, aby nám z nich pomohl hledat cestu.
Noc vzkříšení nám říká, že dějiny nekončí odpolednem Velkého pátku, že smrt a zlo nebudou mít poslední slovo. Na prahu naší pozdně moderní doby však bylo řečeno, že Bůh je mrtev, a někdy máme dojem, že přicházíme jako ony ženy za velikonočního rána k prázdnému hrobu. Ale nepřeslechněme hlas: Proč hledáte Živého mezi mrtvými? Není tady, vstal. Jděte do Galileje, tam ho uvidíte.
Ano, živého Boha v živém Kristu, vítězi nad strachem, vinou a smrtí, musíme hledat. Živá víra je stálé dobrodružství hledání. Musíme hledat Galileu naší doby, kde se s ním setkáme – ano, často v anonymitě, ve skrytosti. Až při tom posledním triumfu pravdy, na posledním soudu, Ježíš sejme své masky a řekne: To jsem byl já. To jsem byl já v těch mých nejmenších bratřích a sestrách, kteří potřebovali pomoc a blízkost. To jsem byl já, v onom tichém impulsu tvého srdce, záchvěvech tvého svědomí, v těch inspiracích k dobrým činům – přijal jsi mne v těchto podnětech, nebo odmítl?
Ježíšovo vzkříšení je víc než jen symbolické vyjádření aktuality Ježíšova poselství a je mnohem víc než jen oživením mrtvého těla. Ježíš vstává do víry své církve, událost vzkříšení si nesnadno razí cestu skrze bolesti a pochybnosti apoštolů, ale pak je strhuje k novému životu a svědectví. Kristus žije ve svědectví křesťanů, v jejich víře, lásce a naději, v jejich slavení liturgie, v jejich modlitbách i v jejich zkouškách.
Otvírá jim však také oči pro svou tajemnou, anonymní přítomnost i za viditelnými hranicemi církve. „Vstaň, máš ještě dalekou cestu před sebou!“ řekl Boží posel vyčerpanému proroku Eliášovi, pokoušenému k zoufalství a rezignaci. Toto říká dnes své církvi i každému z nás.
Říká nám to i nyní, tváří v tvář všemu, co nás skličuje v našem světě. Všemu, co nás pokouší k rezignaci a beznaději. Říká nám: Vstaň, máš ještě dalekou cestu před sebou!
Vstaňme a hledejme živého Krista, otevřeme mu svá srdce, otevřeme svá srdce, svá svědomí, své životy pro sílu jeho vítězství nad smrtí. Amen.
K poslechu v audioarchivu Akademické farnosti Praha
