Třetí neděle adventní, nazvaná Gaudete – Radujte se – podle vstupního verše dnešní liturgie, může být sloužena v barvě růžové podobně jako čtvrtá neděle postní, neboť obě tyto neděle jsou jakýmisi červánky přicházejících svátků.
V minulém týdnu jsme se v naší farnosti rozloučili, sloužili jsme requiem za našeho farníka, Karla Schwarzenberga. A podobně jako ve svatovítské katedrále jsme mu na jeho přání zazpívali jeho oblíbenou koledu „Narodil se Kristus Pán“.
Říkal, že má zvláště rád tu sloku „Goliáš obloupen, veselme se, člověk je vykoupen, radujme se.“ Moc mě mrzí, že jsem neměl příležitost s ním o této sloce někdy déle hovořit.
Jak se dostal Goliáš do koledy? Pravděpodobně omylem. V původní verzi zřejmě bylo slovo Beliál – z hebrejštiny převzaté jméno pro ďábla – a skrývala se za tím taková populární středověká teologie, postavená na ekonomických a právních zvyklostech feudální společnosti, která se v některých kázáních ozývá dodnes.
Podle těchto představ – ovlivněných zejména ne zcela dobře pochopeným spisem Anselma z Cantenbury Proč se Bůh stal člověkem (Cur Deus Homo) – byl Bůh uražen Adamovým hříchem a za tuto urážku musel dostat adekvátní satisfakci. Mohl ji přinést pouze ten, kdo byl roven uraženému, tedy Bohu, ale aby bylo učiněno zadost spravedlnosti, pak musel být zároveň roven tomu, kdo urážku spáchal, člověku: Proto se Bůh musel stát člověkem, aby mohl uraženého Boha usmířit ten, kdo byl zároveň Bohem i člověkem.
Podle podobné středověké teorie se člověk Adamovým hříchem stal majetkem ďábla, ďáblovým otrokem. Ďábel požadoval jako výkupné oběť života Spasitele, ta mu byla poskytnuta smrtí na kříži, avšak ďábel byl obelstěn a nakonec prohrál, protože Spasitel nezůstal mrtev, ale vstal z mrtvých. Obě tyto poněkud zamotané středověké teologické detektivky mají tedy happyend. Ďábel, Beliál, byl nejen oloupen o svoji oběť, ale také obelstěn, což obé hezky spojuje onen staročeský výraz obloupen.
Naši dávní předkové tuto – přiznejme si, poněkud perverzně zamotanou ekonomicko-právní teologii – shrnuli do jedné sloky, a protože si s tím Beliálem nevěděli rady, tak ho nahradili oblíbenou figurou z biblické dějepravy, filištínským obrem Goliášem, kterého přemohl chlapec David bez nabízeného brnění a meče, pouhým prakem – a důvěrou v Hospodina.
Tím dostává tato sloka české koledy ovšem nový teologický význam: Ve světě ďáblovu roli hrají pyšné a sebevědomé mocnosti, opírající se o násilí – Goliášové celých dějin až po naše dny. Ale vánoční evangelium nám říká, že do dějin vstoupil syn Davidův – v podobě bezbranného dítěte v jeslích. Přesto toto dítě betlémské noci přináší sílu, která porazí, „obloupí“ všechny chvástavé Goliáše.
Kdykoliv uvidíme na horizontu hrozivou siluetu temných mocností, a přiznejme si, dnes jich je ve světě víc, než jsme čekali před několika lety, nepropadejme panice, svírejme pevně v ruce prak víry a kámen naděje a spoléhejme na Hospodina.
Tato radostná sloka z vánoční koledy mi nakonec souzní s písní Voskovce a Wericha o Davidu a Goliášovi: „David se otočí, prakem zatočí – a jakej byl Goliáš!“ Nenechme se přemoci strachem a beznadějí, protože strach zveličuje i tak dost velká nebezpečí do podoby nepřemožitelných Goliášů – ale žádný z nich nepřemožitelný nakonec není.
V neděli Gaudete, Radujte se, si připomeňme slova Písma: Radost z Hospodina je naše síla. Amen.
