Dámy a pánové,
papež František nás povzbuzuje, abychom snili. Jakožto vždy poslušný kněz to dělám, a jedné noci jsem ve snu potkal nového papeže. Stál těsně po svém zvolení na balkónu baziliky svatého Petra a vysvětloval jméno, které si zvolil. Jméno Rafael (boží lék, bůh uzdravuje) je zároveň program: V době zraněného a rozdělaného světa, zraněné a rozdělené církve, je třeba rozvinout uzdravující moc náboženství.
Obdivuji papeže Františka a plně podporují jeho reformní úsilí. Ale plně chápu, že papež František, zejména v této náročné době, nemá dost času a energie, aby naslouchal mým otázkám a podnětům, úzkostem a nadějím. Proto využívám papeže ze světa snů ke komunikaci s použitím metody aktivní imaginace, kterou znám ze své psychoterapeutické praxe.
Je to trochu podobné jako moje rozhovory s Bohem v modlitbě. Tam také nedostávám bezprostředně odpovědi na své otázky jako při telefonickém rozhovoru. Modlitba mne však činí senzitivním pro odpovědi, které dřív nebo později přicházejí v událostech mého života nebo jako jiskry náhlé inspirace.
Ve své knize předkládám papeži Rafaelovi mé vize a intuice, otázky a pochybnosti, naděje a úzkosti, týkající se budoucnosti křesťanství. Jsem přesvědčen, že stojíme na křižovatce na prahu nové kapitoly dějin křesťanství. O tom jsem už psal ve své knize Odpoledne křesťanství.
Druhý vatikánský koncil udělal významný krok od uzavřeného katolicismu ke skutečné katolicitě, ekumenické otevřeností, od konfrontace k dialogu s moderní kulturou. Ale synodální reforma musí jít mnohem dál. Věk modernity skončil, postmoderní pluralitní civilizace přináší nové výzvy.
Jsem přesvědčen, že princip synodality je nejen nezbytný pro církev, nýbrž může být inspirací pro budoucnost soužití různých kultur na naší planetě. Soužití při respektu k různosti je možné jen jako stále pokračující cesta, na níž se nesmíme zastavit.
Dialog církve a světa jakožto dvou oddělených entit už nestačí. Svět není „vnější okolí“, nýbrž vnitřní struktura naší existence. Svět a církev, naše víra a naše lidství, naše spojení s Kristem a naše spojení s celou lidskou rodinou patří nerozděleně a nesmíšeně k sobě. Jejich vztah se podobá vztahu lidství a božství v Kristu a vztahu uvnitř Boží Trojice. Jde o perichoresis, vzájemné pronikání, které neporušuje identitu.
Někteří se obávají, že tento proces obnovy může ohrozit identitu našeho křesťanství. Ve své knize tvrdím, že identita křesťanství není nic statického, nýbrž že spočívá v dynamické přítomnosti vzkříšeného Krista, který působením Ducha církev stále oživuje a proměňuje. Dějiny křesťanství jsou v pokračujícím, stále se rozvíjejícím tajemstvím Vzkříšení (resurrectio continua).
Ano, potřebujeme nutně reformu církve. Ale tato reforma nemůže zůstat jen u změn v institucionálních strukturách, v kodexu církevního práva a učebnicích morální teologie. Tyto změny, které mnozí očekávají od nynějšího jednání synody, musí předcházet a doprovázet hlubší změna: změna mentality.
Začátkem je osobní proměna a cílem proměna celého stvoření. To první je celoživotní úkol pro každého z nás, to druhé je úkol pro církev a celou lidskou rodinu pro celé dějiny až k jejich eschatologickému završení. Naštěstí pro oba úkoly dostáváme pomoc od Božího Ducha a na nás záleží jen to, abychom byli otevřeni pro jeho vanutí.
Tento den (7. října) prohlásil papež František za den modliteb za mír. Ano, úsilí o spravedlivý mír na zemi, o mír v církvi a harmonii mezi lidskou rodinou a všemi druhy života a především o „šalom“ mezi lidmi a Bohem tvoří nutný kontext synodální obnovy.
Velmi bych si přál, aby myšlenky mé knihy a naše dnešní setkání byly rovněž malou součástí onoho procesu duchovní transformace, jehož jsme právě v této době svědky a účastníky.
