Bratři a sestry, je dobrou zásadou, že homilie při pohřební mši nemá být chvalozpěvem na zemřelého nebo jen převyprávěním jeho životopisu, ale spíše vyznáním víry v onu moc Kristovy lásky, od níž - jak jsme právě slyšeli v čtení z listu apoštola Pavla Římanům - nás nemůže odtrhnout nic, ani smrt. Avšak jsou takové lidské příběhy jako je příběh našeho bratra Václava, které už samy o sobě jsou jakýmsi vyznáním této víry v Kristovu moc. Jsou osudy, do nichž se Kristova láska a moc otiskla jako pečetidlo do vosku. Jsem přesvědčen, že právě v naší době je velice potřebné, aby se lidé setkávali s křesťanství nejen v podobě instituce či teorie, učení, nýbrž také a především s křesťanstvím vtěleným do životních příběhů, s křesťanstvím s mnoha lidskými tvářemi, s křesťanstvím v jeho mnohotvárné a život proměňující síle.
Náš bratr Václav žil po velkou část století, ve kterém jsme slyšeli ze všech stran „Kristus ano, církev ne“. Pro něho však bylo možná ústředním článkem vyznání víry právě ono „credo ecclesiam“ - setkání s Kristem ve společenství církve. Církev pro něj byla domem na skále. Ano, církev je jistě domem na pevné skále Petrova vyznání, ale zároveň je domem, který se v dějinách neustále přestavuje - a náš bratr Václav byl svědkem (a v českých poměrech aktivním spoluúčastníkem) mnohých rekonstrukcí onoho chrámu církve.
V dětství poznal církev lidovou, spolkovou, tradiční, poznamenanou ještě v mnohém barokním triumfalismem. Pamatuji, jak ve svých vzpomínkách připomíná velký předválečný Katolický sjezd v Praze, jak byl fascinován tou pestrostí barev rouch řeholníků, všemi těmi mitrami, střapci a dlouhými vlečkami kardinálů. Onen sjezd byl na jedné straně vyznáním věrnosti katolíků šesti národností ohrožené republice, na druhé straně byl jakousi manifestací síly katolicismu, který se znovu nadechl po všech popřevratových krizích. Václav byl na Slovensku, ve kterém vyrůstal, zakrátko svědkem toho, jak tento triumfální katolicismus podléhá pokušení souputnictví s autoritativním režimem, jak se do něj vkrádá onen nejnebezpečnější jed 20. století - nacionalismus. Poznal jeho populismus, antisemitismus, antidemokratičnost - a této podobě politického katolicismu řekl NE. A toto NE přivedlo jeho a jemu blízké až k hrdinským činům zejména v době slovenského povstání.
V té době poznal jinou tvář katolicismu, katolicismus reformní 30. a 40. let. Tehdy vznikala hnutí liturgické obnovy, biblické obnovy, sociální obnovy - a tento reformní katolicismus se mu představil v osobnosti, která pro něj měla uhrančivou sílu, v osobnosti chorvatského kněze Kolakoviče. Tento boží dobrodruh, který své teilhardovské vize vtěloval do sociálně politických utopií, byl zřejmě geniálním organizátorem a velkým znalcem lidí, protože ti, které si vybral a vychoval, pak byli po půl století skutečnými sloupy církve v tom strašlivém politickém nečase v Čechách i na Slovensku.
Po válce, inspirován Kolakovičem, se vydal do Ruska. Tam také poznal svou životní lásku, tam začíná příběh jeho manželství, manželství, na které byl vložen těžký kříž odloučení. Kdyby náš přítel Václav byl třeba jednou kanonizován, tak jistě bude také nazván přímluvcem a strážcem věrnosti manželského života.
Pak poznal další tvář církve: církve, která byla křižována, církve trpící. Poznal vězení a v něm prošel velkou univerzitou života. Významnými českými teology, s kterými sdílel ten tvrdý čas, mohl být nejen uveden do mnohých tajů teologie a filozofie, ale naučil se od nich i novému chápání církve. Ti lidé tam prožili něco, čemu by vskutku přináleželo jméno „holocaust“ v tom biblickém smyslu: nebyli totiž jen obětí cizí zvůle, ale vědomě přinesli oběť Hospodinu - a nejen to. Mnozí z nich, velcí myslitelé a teologové, jako byl třeba Antonín Mandl, pochopili ono období jako nejen důsledek zloby komunistického režimu, ale jako velkou příležitost k pročištění církve - chápali své utrpení jako součást pokání církve právě za onen triumfalismus minulosti.
Ve vězeních katolíci potkávali lidi jiného smýšlení, s nimiž se předtím příliš nestýkali, evangelíky, masarykovce, ano i komunisty, odvržené svými soudruhy - a najednou poznali, že se všemi těmito lidmi mají mnohé společné hodnoty a slíbili si, že jestliže jednou církvi bude vrácena svoboda, bude to církev jiná, bude to církev ne triumfalistická, nýbrž církev sloužící, církev ekumenicky otevřená, církev přijímající znamení času.. A když koncem šedesátých let pomalu tito svědkové Kristovi vycházeli z vězení, dostávaly se k nim první zprávy o Druhém vatikánském koncilu. A oni pochopili, že na koncilu Duch Boží probudil v otcích koncilu právě toto smýšlení, tuto výzvu k odložení triumfalismu, tuto výzvu být církví, která je ekumenicky otevřená a která odvážně čte znamení času a nově na ně odpovídá. Pro tyto lidi koncilové dekrety nebyly něčím, co přichází jako úřední nařízení shora, nýbrž Boží výzvou, odpovídající jejich hluboké životní zkušenosti.
Pak přišlo další období, období Pražského jara - jara velkých nadějí na politické uvolnění a zároveň jara, do něhož u nás zavanulo jaro pokoncilní obnovy církve. Plodem tohoto jara bylo Dílo koncilové obnovy - a Václav Vaško v této iniciativě sehrál jednu z centrálních rolí. Ale toto jaro - jaro, ve kterém jsme se také my dva poprvé potkali a spřátelili na celý zbytek jeho života - bylo záhy zmrazeno událostmi srpna roku 1968. Naše církev vstoupila do dalších dvaceti let pronásledování - to nebylo už tak drastické jako pronásledování stalinského období, avšak bylo o to více sofistikované a ještě více podlamovalo charaktery lidí.
V téhle době Václav Vaško byl opět uprostřed těch, kteří s velkým rizikem se snažili osvobodit církev z onoho uzavření, do něhož chtěl církev vehnat „normalizační“ režim. Hledali jsme tenkrát cesty k ekumenickému porozumění, hledali jsme cesty ke světové církvi, k církvi ve svobodném světě, hledali jsme cesty ke kulturnímu a politickému disentu. V těch všech skupinách, jejichž nejdůležitějším inspirátorem a organizátorem byl celoživotní Václavův přítel (a také můj velký učitel) otec Oto Mádr, se děly veliké a dobré věci. Rozvíjel se katolický samizdat, organizovaly se pouti, které se staly výrazem touhy po svobodě nejenom náboženské, nýbrž i svobodě politické, organizovaly se kurzy, které měly mladým lidem zprostředkovat poklady víry.. Z tohoto prostředí také vzešli ti, kteří dokázali podepřít kardinála Tomáška v posledním období jeho života a způsobili, že se z tohoto muže podivuhodně stal veliký symbol duchovního odporu vůči totalitě, který si zjednal vážnost přes hranice církve i přes hranice naší země.
Pak přišlo období po roce 1989. V té době církev požívala takové sympatie, jako snad nikdy v moderních dějinách našeho národa - a jistě také díky těmto lidem, kteří stáli za kardinálem Tomáškem, kteří stáli za dílem Desetiletí duchovní obnovy, které bylo výrazem rozhodnutí církve nestarat se jenom o své vlastní zájmy, nýbrž převzít spoluodpovědnost za morální zdraví národa. Stál jsem vedle Václava Vaška v katedrále sv. Víta, když kardinál Tomášek pronesl ona památná slova uprostřed listopadových událostí: „V této dějinné chvíli já a celá katolická církev stojí na straně národa!“ Myslím, že jsme tehdy oba měli pocit - a nebyli jsme sami - , jakoby se řítila ta odvěká hradba, která oddělovala církev od národa, jakoby se v té chvíli stala naše katolická církev opravdu českou a česká společnost přijala katolické společenství jako integrální část svého duchovního organismu. Byl to čas našich velkých nadějí. Ty byly v lecčems zklamány. Lidé, kteří znají horolezecký sport, jistě vědí, že často ty největší chyby, ty nejosudnější kroky stranou a pády do propasti se dějí za vrcholem, když na chvíli poleví pozornost. Nastal čas, ve kterém se dělaly mnohé chyby, následovala mnohá zklamání a rozčarování. Pro Václava, který byl Čechoslovákem nejenom rodem, ale celým svým politickým a duchovním vyznáním, jistě bylo velmi bolestnou ranou rovněž oddělení našich národů, rozpad republiky ve dva státy.
Byla to doba, která přinesla také bolestnou zkušenost, že i mnozí z těch, kteří byli v době pronásledování skvělí, měli mladistvého ducha, náhle v době svobody ztratili smysl pro nové výzvy. Natolik si zvykli žít uprostřed pronásledování, že najednou nedokázali žít bez nepřítele - a museli si ho vymyslet, často i ve vlastních řadách. Mnozí zahořkli, mnozí neporozuměli tomu, že církev se nemůže vracet zpátky a musí jít dopředu.
Pamatuji si, jak mně Václav vyprávěl jeden zážitek z vězení, kdy drali peří s jedním moravským světícím biskupem, kterého znal z dob, kdy se ten prelát procházel po městě ve své fialové nádheře. A teď tam spolu drali peří v muklovských šatech a Václav mu řekl „Já Vám přinesu ještě trochu toho peří, excelence“. Biskup odpověděl: „Neříkej mi excelence!“ - a on na to:„A jak Vám mám říkat, excelence?“ On odpověděl „Říkej mi bratře!“
Václav si dobře po roce 1989 uvědomoval, že by bylo osudovou chybou, kdyby naše církev tu draze zaplacenou cestu od excelencí k bratřím zradila a kdyby znovu nastoupila cestu zpátky od bratří k excelencím. Leckdy se totiž takové věci staly, mnozí zas pošilhávali po starém triumfálním tradičním katolicismu a nesnažili se už porozumět výzvám nové doby, stali se lidmi zahořklými - ale Václav mezi nimi nebyl.
Václav Vaško se právě v této době dalšího dvacetiletí dějin církve ujal úlohy, která ho víc než co jiného zapíše do dějin naší církve - vstoupil do dějin kronikářů církve, které počínají někde s Kosmasem a svým způsobem vrcholí jeho pečlivou kronikářskou prací. Václav v posledních letech svého života se snažil, aby ono sémě církve, které odumíralo v bolestech utrpení, nebylo zdušeno v bahnu zapomenutí, nýbrž přineslo skutečný užitek. Václav nezestárl na duchu, byl stále blízký mladým lidem a snažil se jim zprostředkovat zkušenost naší a předchozí generace. Pochopil to, co napsal jeden z historiků, že totiž po čtyřiceti letech události vypadávají z oné bezprostřední paměti generace a buď se ztrácejí v nicotě zapomění, anebo přecházejí do kulturní paměti určitého společenství. Proto musí být sepsány a vyjádřeny, interpretovány a podány tak, aby nová generace jim mohla rozumět. Pro tento důležitý cíl Václav udělal obrovskou práci.
V těch posledních letech - stále menší a shrbenější, avšak se stále stejným úsměvem - mi připomínal onoho hobita Bilba z Tolkiena, který zapisuje příběhy slavného tažení proti Mordoru. Jeho dílo tady zůstane a bude svědectvím o církvi - ale také svědectvím o svém autorovi. Václav nepoukazoval na sebe, ale nad sebe - poukazoval k církvi, k živé církvi, poukazoval ke Kristu, o němž věřil, že v církvi žije a může oslovit všechny generace při všech přestavbách církve, které zažil i těch, které jistě ještě přijdou. Snažil se, aby paměť našeho národa a naší církve nebyla oslabena. Také proto věřme, že i jeho život přichází do oné velké paměti, která je víc než pamětí těch, kteří ho znali a měli rádi - do paměti Boží, do paměti, kterou je Bůh, do paměti, v níž jsme všichni uloženi se všemi svými skutky. Do prostoru lásky a milosrdenství.
Drahý Václave, příteli a bratře, děkujeme Ti za Tvé životní svědectví, děkujeme Ti za Tvou věrnou lásku ke Kristu, k církvi, k přátelům, k tvé ženě a rodině. Děkujeme Ti za to, čím jsi inspiroval a posiloval naši víru. Václave, buď naším přímluvcem u Pána. Amen.
