První, co mne dnes oslovilo v tomto evangelijním textu, je téma skrytosti. Jistě si dovedete představit, že není úplně lehké kázat o ctnosti skrytosti ve světle televizních kamer - je to svého druhu paradox. Naštěstí druhé téma dnešní promluvy bude právě paradox.
Proč se má říkat posměšně mezi pohany - slyšeli jsme dnes ve čtení z proroka Joela - kdepak je ten jejich Bůh? Často si přejeme, aby Bůh byl "těm druhým" zřejmý, občas také, aby byl zřejmější nám samým. Ale v dnešním evangeliu slyšíme: Bůh je Bůh skrytý - a i ty k němu najdeš cestu jen tehdy, vzdáš-li se vší vnějškovosti, povrchnosti a náboženského formalismu: když budeš mít odvahu vejít do skrytosti, najít onu vnitřní komůrku - a když nezapomeneš za sebou pořádně zavřít dveře. Boha často neslyšíme prostě proto, že stojíme na špatném místě: kdo se zabydlí na povrchu života, pak je pochopitelné, že v hluku světa Boží hlas neslyší a Bohu nic neví.
Jedním z úkolů, které přináší postní doba, je "zajet na hlubinu", netěkat po povrchu života, hledat to místo uvnitř nás, kde je Bůh - jak učil sv. Augustin "duší naší duše", kde je nám bližší, než jsme my sami sobě. Právě Augustin ukázal, že sebepoznání a poznání Boha nelze od sebe oddělit. Ovšem k opravdovému sebepoznání patří to, co je druhým úkolem postní doby: pokání, umění podívat se na sebe s neúprosnou pravdivostí. Masky patří k masopustu, k Popelci a postu patří odvaha sejmout masky - vždycky jednou přijde konec maškarády. Když jsou všechny převleky spáleny, zůstává jen hrstka popele. Jedna z vět, které mohou provázet udělování popelce, zní: "Pamatuj, že jsi prach a obrátíš se v prach". Tato dramatická rekonstrukce lidské pýchy a poukaz k pomíjivosti byla - jak jistě vít e- v minulosti, zejména v době baroka, oblíbeným tématem kázání - ale i umění, až k jisté dekadentnosti.
Ale je třeba věci nevytrhávat z jejich kontextu: popelec je branou k velikonocím a ona věta o pomíjejícnosti zůstává nedopovězena - až ve velikonočním dramatu uslyšíme její konečné dopovězení: ve zvěsti o vzkříšení. Zvěst o vzkříšení by zas byla pouhou mytologií, kdyby byla řečena mimo kontext dramatu velikonoc - jen když bereme vážně to, co nám říká postní doba a pašijový příběh, můžeme zvěst o konečné spáse přijmout jako slovo naděje, která jako bájný fénix povstává z popele poté, když je všechno spáleno.
Snad každoročně vám v tento den cituji slova rabína, který radil svým žákům: "V jedné kapse noste napsanou větu "Jsi prach a popel" - a v druhé: "Kvůli tobě byl svět stvořen". Jedno i druhé je totiž pravda - ale jedno není pravda bez druhého. Poselství víry, založené na Bibli, je zvěst o paradoxní povaze lidské existence. Pravda o člověku, životě i Bohu má povahu paradoxu. Otec Josef Zvěřina, velký učitel víry naší generace, nám kladl na srdce: základní princip katolicity je "nejen, ale i".
V tomto duchu dodejme, že Bůh nesídlí jen uvnitř nás, a že ono hledání Boha v nitru má rovněž svá úskalí a své meze. Bůh je také ten "zcela jiný" - a jeden z filozofů naší doby právem poukazoval na to, že Boží tvář nejlépe nalezneme v tváři druhého - v tváři cizince, zejména v tváři těch, kdo potřebují naši pomoc. Jedním z úkolů doby postní je učit nesklopit oči před zrakem trpících. Je jich v našem světě stále víc a často neuhýbáme zrakem proto, že bychom byli sobečtí a necitliví, ale také z rozpaků, z jakéhosi studu nad vlastní zajištěností a neschopností najít řešení na tolik bídy - a nejen materiální bídy - kolem nás. Ale i když nemůžeme být řešiteli života druhých a zachránci celého světa, i když nemáme sílu stále se dívat na reálné utrpení - a raději se znecitlivujeme stále většími dávkami násilí a utrpení ve virtuálním světě na obrazovkách - přece alespoň v postní době neodvracejme oči od lidské bídy a nepřestaňme se ptát, co je alespoň to minimum, které mohu učinit - i kdyže mi zdá, že (vzpomeňme na dnes čtené legendy) "já neumím nic".
Když se v posledních letech o Popeleční středě dotýkám posvěceného popele, vždycky se mi maně vrací onen otřesný obraz, který jakoby temně předznamenal naše nové milénium: neposvěceným, krví zbroceným prachem a popelem pokryté ulice a tváře lidí na Manhattanu 11. září 2001. Uhýbáme-li očima před utrpením našeho světa, nechceme-li nést spoluodpovědnost za jeho osud, když nejsme ochotni si sami posypat hlavu popelem a probudit se z iluzí o vlastní nevinnosti, tím spíše zlo, přesahující dnes všechny hranice států a kultur a i všechny hranice představitelného, nás dřív nebo později umaže - anebo smaže ze světa. "Změňte smýšlení" - říká nám Ježíšovými slovy doba postní: teď je příhodný čas.
Dnešní den je dnem setkání světa víry a umění. Hledejme nové spojenectví k obohacení jednoho i druhého a k službě člověku. Nestačí už vzpomínat na dávné doby, kdy víra a umění kráčely pospolu tak těsně, že dějiny náboženství nebylo možné oddělit od dějin umění, kdy církev byla velkorysým mecenášem umění a co více, a vypravěčkou příběhů monopolní strážkyní symbolů, inspirujících všechny druhy umění. Překonejme též pokušení doby, kdy církev předkládala mnohdy místo dramatu víry, plného paradoxů, uzavřený ideologický systém a z umění chtěla mít jen nástroj propagace - takové snahy pak nutně vyústily do banality kýče. Víra a umění mohou být spojenci právě proti banalizaci světa, spojenci ve snaze rozumět životu nikoliv prvoplánově, povrchně, jít na hlubinu, nevytěsňovat paradoxy a tajemství. Jeden z výkladů slova religio - náboženství - je odvozen od slovesa re-legere, znovu číst - vnímat život tak, jako když čteme text znovu, pozorněji, hlouběji, hledáme hlubší skrytý smysl řečeného. Ale zároveň pomáhají skrytému stát se zjevným. Malíř Paul Klee napsal, že úlohou umění je učinit zjevným to, co doposud zůstávalo skryté. I Ježíš hovořil o tom, že činí zjevnými věci, skryté od založení světa. Víra i umění se vyjadřují skrze symboly - věci, které odkazují za sebe a nad sebe, od zjevného ke skrytému. Jen fundamentalisté a lidé, lpějící jen na povrchním, prvoplánovém vnímání neumějí rozeznat symbol jakožto symbol a pletou si - vypůjčíme-li si podobenství z jiného kulturního okruhu - prst, ukazující na měsíc, s měsícem samým. Umění i víra, jsou autentické, musí mít někdy prorockou úlohu - provokovat v nejlepším smyslu slova a tudíž i narážet, být znamením odporu. "Nepřizpůsobujte se tomto světu (nolite coformare, nebuďte konformní)", říká apoštol Pavel, "nýbrž obnovujte se proměnou své mysli" - může být lépe vyjádřeno umění života z víry? A může být nám všem nabídnut lepší program pro dobu postní? Amen.
