Vážený pane předsedo, pane ministerský předsedo, excelence, dámy a pánové, vzácní hosté!
Je mi ctí setkat se s Vámi v tomto lázeňském městě s bohatou kulturní historií.
Vítám Vás jako představitele významného politického směru, který přímo navazuje na dílo otců zakladatelů moderní sjednocené Evropy. Odpověď těchto velkých křesťanských politiků na hrůzy války, rozpoutané jedem nacionalismu a na následné nebezpečí komunistického totalitarismu bylo rozhodné ANO Evropě, Evropě svobodné, demokratické, Evropě sjednocené nikoliv z vůle diktátorů, nýbrž na bázi společných kulturních a morálních hodnot. Své rozhodné ANO PRO EVROPU řekly i národy, které před dvaceti lety dosáhly svobody a nezávislosti. „Zpět do Evropy“ bylo jedno z hesel také „sametové revoluce“ v Čechách. Vstup států středovýchodní Evropy do Evropské unie před několika lety bylo významným krokem na cestě realizace velkého snu mnoha generací. Projekt Evropa je však stále nedokončeným úkolem.
Přijetí Lisabonské smlouvy přes odpor nepřátel evropské integrace bylo dalším důležitým krokem a nutnou podmínkou toho, aby Evropská unie mohla být efektivním celkem na mezinárodním poli. Největším skutečným národním zájmem evropských národů je silná, hluboce sjednocená Evropa. Odpůrci evropské integrace straší naše národy, že se rozpustí jako kostka cukru v šálku jménem Evropa. Právě my křesťané, kteří jsme dostali úkol být „solí země“, bychom měli být zárukou toho, že jednotlivá národní společenství budou spíše solí než cukrem. Pak se nemusíme bát „rozpuštění“! Proto je však třeba věrohodné přítomnosti křesťanů ve veřejném životě Evropy. Soli nemusí být mnoho, avšak její totální nepřítomnost – anebo když sůl ztratí svou slanou chuť , svou identitu - činí pokrm nestravitelným, nechutným.
V současné době jsou aktivní křesťané v Evropské společnosti menšinou. Avšak papež Benedikt vyzval Evropské křesťany k tomu, aby byli kreativní menšinou, nikoliv do sebe uzavřeným ghettem.
Nostalgie po „Christianitas“, křesťanské Evropě středověku, jak si ji představovali romantici, je iluzí a ztrátou času a sil. Nemůžeme otočit zpět ručičky na hodinách dějin. Je zbytečné očekávat návrat středověku, zvláště toho, který existoval jen v hlavách a v ideologii romantických odpůrců moderny.
Způsob přítomnosti křesťanství a křesťanů v evropské společnosti se v dějinách mnohokrát měnil a mění se i dnes. Nelze ignorovat změny dějinného a kulturního kontextu. V době mezi I. a II. Vatikánským koncilem převládla v evropském katolicismu – zejména jako reakce na Francouzskou revoluci, evropské revoluce roku 1848 , na sekularizaci a nástup liberalismu a socialismu tendence vytvořit svébytnou, uzavřenou katolickou subkulturu, existující paralelně vedle ostatních bez zájmu s nimi komunikovat. Tento katolický svět se naopak chtěl bránit všem vlivům z okolního světa. Nelze nevidět, že právě z této mentality vznikaly katolické politické strany, katolické organizace od odborů po sportovní organizace - „Bundeskatholizismus“. Heslem Pia XI. bylo: proti straně stranu, proti odborům odbory, proti tisku tisk. Tato doba je pryč.
Zcela jinou zkušeností prošel katolicismus v USA. Osvícenství v anglosaském světě se nikdy nestavělo proti náboženství a církvím. V Americe se katolicismus naučil žít v otevřené, kulturně a nábožensky pluralitní demokratické společnosti. Právě tato americká zkušenost – zejména prostřednictvím amerických jezuitů a francouzského filozofa Jaquese Maritaina – přispěla k tomu, že II. vatikánský koncil radikálně změnil strategii církve vůči modernímu světu: místo obrany dialog a solidarita. První věta konstituce Gaudium et spes , „Radost a naděje, bolest a úzkost lidí naší doby (..) jsou radostí a nadějí, bolestí a úzkostí učedníků Kristových“ mi připomíná manželský slib: církev slíbila současnému člověku svou lásku, úctu a věrnost.
Katolicismus starého typu, jako jednotný blok a společenská a kulturní forma se začal hroutit v jednotlivých částech Evropy – v Holandsku, Španělsku, mezi lety 1968 – 78 v Německu, později v Rakousku, v poslední době v Irsku, ale i mimo Evropy – např. v Quebecku.
Před několika dny jsem se vrátil z Polska, kde si řada biskupů a teologů uvědomuje, že kdyby v polském katolictví převážil směr, který razí otec Rydzik a jeho Radio Maria, církev by brzy ztratila mladou generaci a intelektuální elity.
Církev hledá nový způsob přítomnosti křesťanství v pluralitní postmoderní společnosti Západu. Papež Benedikt říká: církev má být kreativní minoritou. V slavném dialogu kardinála Ratzingera s filozofem Habermasem došli oba k závěru, že křesťanství a sekulární humanismus se potřebují navzájem, aby vzájemně korigovali své jednostrannosti. Kardinál Martini řekl, že církev naší doby není a nebude mocností, nýbrž má být hlasem. Tento hlas musí však být prorocký a kompetentní, srozumitelný, bez arogance, s dobrými argumenty, bez populismu, bez laciných frází a hesel, bez nostalgie po minulosti, která se nevrátí.
Budoucnost Evropy vidím právě v tomto dialogu, kde sekulární humanismus a křesťanský humanismus pochopí, že se nutně potřebují navzájem právě ve své nezastupitelnosti. V době, kdy se katolicismus uzavíral do sebe, mnohé hodnoty křesťanství našly své vyjádření mimo církev – příkladem je historie myšlenky lidských práv. Existuje také „křesťanství za viditelnými hranicemi církví“, implicitní, „anonymní křesťanství“, které si postupem času přestávalo stále více rozumět s „organizovaným náboženstvím“ křesťanských církví.
Doba, kdy křesťanské politické strany se chápaly jako „prodloužená ruka“ církevní hierarchie, kdy existovalo „manželství“ mezi církvemi a politickými stranami, kdy politické strany očekávaly jednoznačnou podporu církví a církve v nich viděly především instrument hájení svých institucionálních zájmů, je pryč.
Lidí, kteří jsou plně identifikováni s církvemi, ubývá. Kdyby se strany, které vzešly z tradice křesťanské demokracie, obracely jen či především na ně, byl by to počátek jejich konce. Avšak oněch „částečně identifikovaných“ je velmi mnoho. Pravděpodobně se nepodaří z nich všech udělat „standardní křesťany“ a přivést je do církevních lavic. Avšak budoucnost křesťanství v Evropě a budoucí charakter Evropy závisí z velké části na tom, jak se právě tato nemalá část evropské populace bude vyvíjet. Zde je patrně velké pole také pro Vaši politickou aktivitu.
Bylo by velmi nebezpečné, kdyby se křesťanští politikové Evropy chtěli po vzoru americké „Religious Right“ spojovat s náboženským fundamentalismem, chtěli např. těžit ze strachu z islámu a oživovat ducha křížových výprav. Růst významu islámu ve světě a rostoucí přítomnost islámu v Evropě je realita. Bylo by velkým selháním křesťanů, kdyby se přidali na stranu xenofobie a intolerance. Budoucnost a charakter islámu v Evropě z velké části závisí na způsobu postojů a chování křesťanů k muslimům. Hlavní nepřátelství není mezi islámem a křesťanstvím, nýbrž mezi islámem a agresivním intolerantním sekularismem jistých nacionalistických skupin na Západě. Velká historická úloha dnešních křesťanů je v tom, zabránit konfliktům mezi Západem a islámským světem tím, že se budou snažit zprostředkovat dialog a porozumění mezi oběma světy, které ovládají často vzájemné předsudky. Křesťanství naproti tomu je jedinou silou dnešního světa, které má mnoho společného s oběma – jak s monoteismem islámu, tak se sekulárním světem Západu, který vzešel z lůna křesťanství a má s ním stále mnoho společných rysů.
Přeji Vašemu setkání v Karlových Varech , ale i celé Vaší další činnosti, ducha moudrosti.
