Na text evangelia sv. Jana, kap. 20, verš 19-31
Jsou lidé, kteří nemohou uvěřit v Boha, aniž by uviděli jeho rány. Apoštol Tomáš i básník, jehož tělo leží před námi, byli z toho rodu.
Je známo, že evangelium - týž text - čteme odlišně v různých situacích: v žaláři či na svobodě, sytí nebo hladoví, v čas radosti nebo v den smutku. Dnes pamatujeme na slovo "Blahoslavení plačící - běda vám, kdo se nyní smějete"; čteme evangelium o Tomášovi a o vzkříšeném Kristu nad rakví básníka a takřka nad hrobem století, jehož byl bolestným svědkem. Století, které vtančilo do dějin s valčíkovým optimismem pokroku a končí zas v krvi a pochybnostech. Století přemnoha ran, v němž tolik lidí došlo k názoru, že už nemohou věřit v Boha - v boha, navoněného přívlastky metafyzických dokonalostí, sedícího v manažerském křesle nebeského velína a zpovzdálí řídícího svět, nejlepší z možných světů, boha, který do světa - když se v něm něco pokazí - posílá své teology, zákoníky a farizeje, aby to odůvodnili a odvysvětlili. Ale takový bůh je opravdu mrtev! Zemřel, když byl na kříži vykonán soud nad všemi bohy, které si lidé vymyslili. Na kříži zjevil Bůh svou skutečnou podstatu v ranách člověka Ježíše. Tam jednal Bůh, který posílá své proroky a básníky, aby umlčeli teology laciných útěch a umělých floskulí, jako on sám umlčel chytré a zbožné Jobovy přátele a dal zapravdu Jobovu nářku, jazyku protestu a bolesti.
Příběh "nevěřícího Tomáše", který jsme právě vyslechli, se obvykle vykládá tak, že vzkříšený Ježíš podal těžkopádnému apoštolovi přesvědčivý důkaz, a Tomáš pak se zastyděl za svou nevěru a věřil. Ale já dnes rozumím tomu příběhu jinak a čtu v něm jako podstatné toto: Tomáš právě v ranách svého Pána spatřil jediného Boha, jemuž mohl uvěřit. Příběh Tomášův se mi takto otevřel před několika lety pár kroků od apoštolova hrobu v indickém Madrasu, na nejsmutnějším místě tohoto světa, na nějž jsem kdy vstoupil: v madraském sirotčinci, kde hodiny procházíte úzkými uličkami mezi klíckami, v nichž leží opuštěná nemluvňata a batolata s hladem vypouklými bříšky. Uvěřil jsem, že apoštol Tomáš byl poslán právě sem, aby tady odevzdal zemi své kosti a Bohu svůj boj s pochybnostmi. A napadlo mne číst ten příběh o Tomášovi a jeho konverzi takto: toto je tvoje cesta, Tomáši, řekl mu Ježíš, vracející se z brány utrpení a smrti. Poneseš do konce kříž pochybností, a neutišíš je jinak, než že se budeš dotýkat lidských ran; ty, který jsi už jednou v mých ranách zahlédl Boží tvář. V ranách jsi se dotkl tajemství spojení Boha a člověka a zvolal: Můj Pán - můj Bůh! Ježíš, který ukazuje své rány, nám dává odvahu neskrývat naše vlastní jizvy za krunýři, maskami, šminkami a pomádami.
A básník to pochopil a předstupoval před nás nahý, ukazoval nám svoje i naše rány, mokvající rozšklebené rány našeho století - ano, byl to obtížný člověk! Nebyl lehký sobě ani druhým, neměl to lehké s Bohem; můžeme se domýšlet, že ani Bůh to neměl lehké s ním. Smíme se domýšlet, že ho Bůh jistě lehkým neshledal.
Básník nám nechal pro tuto chvíli, kdy s ním mlčky stojíme ve dveřích věčnosti, tuto zpověď:
Tisíckrát požádán, nevyhověl. Tisíckrát varován, zvolil jámu lví. Tisíckrát zavázán,zradil a pocítil štěstí. Tisíckrát poznamenán, skryl se mezi dětmi. Tisíckrát osvícen, uhasil močí knot! Ale taky tisíckrát neprošen, sám přiběhl a dal, dal ze dna umlknuvšího ničeho a zprostřed nepříčetného něčeho, zvedl na Sahaře pomezní kámen a položil ho na stranu vody. A teprve ve zpomalené míze tisu pochopil, že chůze po vlasu je výsada a milost a už se s tím smířil a už to bez reptání nese - vždyť údělu lze vzdorovati v časnosti, ale ve věčnosti ne! (Ale ve věčnosti ne! In: Sursum)
A ještě jeden text pro tuto hodinu: Dvě bytosti stály na břehu jezera a jedna z nich řekla:co je po smrti, nevím - ale někdo po nás musí něco chtít, že nás tolik mučí! A ta druhá odpověděla: ještě ses neodpykal, jinak bys porozuměl jezeru: ono chápe, že je mrtvé, a proto se čeří, ono leží ve velehorách, a proto nezamrzá, ono je naprosto opuštěno, a proto je sytě modré! (U jezera Titicaca, tamtéž)
Náš bratr Ivan, kterého doprovázíme na práh věčnosti, byl kdysi skropen vodou křtu a pomazán olejem a kněz přitom říkal: "Bůh, který svého Syna pomazal na kněze, proroka a krále, označuje posvátným znamením i tebe, abys patřil Kristu navěky."
Prorokem podle bible není ten, který říká, co se stane, nýbrž ten, kdo rozumí znamením času, kdo v hluku doby rozeznává tichý hlas Boží a v ranách doby Boží blízkost. Nebylo rány času, která by nezanechala jizvy v jeho srdci. Stará česká velikonoční píseň obsahuje podivně hluboký obraz Vzkříšeného : "Rány jeho jsou zhojeny, stkví se jak drahé kameny."
Básník se odpykal, dovzdoroval, dorval, chůzí po vlase došel k mlčení jezera, avšak velehorní opuštěnost smrti čeří dech naděje a nepohnutá hladina tolikrát probodnutého srdce obráží syté barvy nebe a proto nezamrzne navěky. Jeho rány jsou zhojeny - vtištěné v jeho verších, svítí jako drahé kameny. A Bůh, který se ukazuje v ranách, Bůh, který ho kdysi pomazal na básníka a proroka, ho nyní připojil ke Kristu navěky.
