Zpráva ČBK 3.2.2009:
Mezinárodní křesťansko-židovské setkání v Krakově
V Krakově, v blízkosti někdejšího koncentračního tábora Osvětim, budou ve dnech 4.-6. března jednat významní experti na křesťansko-židovský dialog na mezinárodní konferenci, jejímiž spolupořadateli jsou mj. Centra křesťansko-židovských studií univerzity v Cambridge, Chicagu a Clevelandu. Hlavní proslov v den zahájení konference pronese český teolog prof. Tomáš Halík, člen Čestné rady Společnosti křesťanů a Židů. Druhý den bude na půdě Jagelonské univerzity věnován odkazu průkopníka křesťansko-židovského dialogu v Polsku, krakovského jezuity Stanislava Musila a teologickým otázkám; vystoupí mj. prof. John Pawlikowski z Chicaga, prezident Mezinárodní rady křesťanů a Židů. Závěrečný den konference bude věnován perspektivám křesťansko-židovských vztahů a s projevy vystoupí kardinál Frantiszek Macharski, kardinál Stanislav Diwisz, arcibiskup krakovský, rabín David Rosen z Izraele, prezident Mezinárodního židovského výboru pro mezináboženské vztahy, hlavní polský rabin Michael Schudrich, profesor Tomáš Halík a prof. Lucia Faltyn z univerzity v Cambridge. Vzhledem k nedávné „kauze Williamson“ (lefebristického biskupa, popírajícího Holocaust) se toto setkání těší mimořádnému zájmu médií.
Tomáš Halík: Proslov při zahájení křesťansko-židovské konference k 5. výročí smrti P. Stranislawa Musiala SJ v Krakově 5.3. 2009
Dámy a pánové, žiji a pracuji v Praze v bezprostřední blízkosti starého židovského města s jeho slavnou Staro-novou synagogou a dalšími synagogami, malebnými uličkami a Starým židovským hřbitovem.
Na tomto hřbitově odpočívá mezi jinými i Maharal, rabi Jehuda Loew, od jehož smrti letos uběhne 400 let. Mnoho dobrodruhů a romantických duší hledalo v místech židovského ghetta Golema, umělého člověka, kterého podle pověstí rabi Loew vytvořil za pomoci kabaly a tzv. cerufim – kombinace čtyř písmen svatého Božího jména, které se nevyslovuje. Ne náhodou se pověst o Golemovi nejrychleji rozšířila na začátku 20. století a měla velký ohlas v literatuře, filmu a výtvarném umění. S rozvojem techniky někteří myslitelé spatřovali v Golemovi archetyp techniky – její síly, ale také její zranitelnosti a nebezpečnosti: podle jedné z legend se Golem jednou vymkl z poslušné služebné role a začal ničit vše okolo sebe.
O ničivých aspektech civilizace, jejímiž jsme tvůrci, účastníky a občas i oběťmi, víme dnes hodně a zároveň hrozně málo. Právě v této době dopadá její stín na stále větší počet lidí. Jako jakýsi ohromný golem, dlouho majestátně kráčející na hliněných nohou, se začíná hroutit a zdá se, že mnohé zavalí. Známe my, křesťané a Židé, ještě nějaká posvátná slova, která by odvrátila zkázu a pomohla ohroženému světu? Pokud jsme je zapomněli, musíme je hledat znovu – a společně.
Stěny Pinkasovy synagogy v Praze jsou pokryty jmény 80.000 obětí události tak strašlivé, že se vymyká každému pojmenování: genocida? Endlösung? holokaust? šoa? Při pohledu na ta jména mrtvých si vždy vybavím dialog z knihy Eli Wiesla:
Who are you? A Number. Your name? Gone. Blown away. Into the sky. Look up there.The sky is black. Black with names.
Jsou to verše na památku lidí, kteří byli proměněni v čísla. A poté: v nuly. Bylo jim odebráno všechno, co tvoří personalitu a důstojnost člověka, lidskou identitu: majetek i práva, šaty i jméno a nakonec i tělo. Z lidí se stal dým, stoupající do nebe. Obloha se zdála být černá a beznadějně pustá a prázdná.
V biblické kosmologii je obloha podnoží trůnu toho, který ač bezejmenný, dává člověku jméno. A jméno každého člověka, byť by na něj zapomněl jeho vlastní otec a matka, je vyryto v Jeho dlani.
I pro nás křesťany je tváří v tvář židovskému osudu závazná výzva, která prostupuje celou hebrejskou biblí, naším společným Písem svatým: Pamatuj. Nezapomínej.
Nezapomínej na celé drama dějin a snaž se mu rozumět tak, jak mu rozuměli proroci. Dějiny jsou permanentní komunikací Boha s jeho lidem. Ta komunikace je plna tajemství a otázek, zahrnuje i bolestné chvíle mlčení před nepochopitelným, noci zápasu, podobné zápasu našeho praotce Jakoba či smlouvání a dohadování podobné dialogu Abrahama s Hospodinem před branami Sodomy.
Právě zde, nedaleko Osvětimi, musíme znovu a znovu opakovat: nezapomínáme a nedovolíme zapomenout. Je třeba mluvit pravdu. Stále platí: Dabru emet – „říkejte pravdu“.
Nesmíme zapomenout na oběti násilí, avšak chceme chovat v paměti i na ty, kteří se snažili a snaží léčit rány a budovat mosty. Vzpomínka na jedny i druhé nás zavazuje pokračovat v cestě dialogu. Věřím, že dokonce i všechny krize ve vztazích křesťanů a Židů – i ty velmi nedávné – mohou být šancí, že každá chyba a vina se může stát „felix culpa“ – příležitostí znovu si uvědomit to, co nás spojuje a připomínat si ty, kteří nás spojovali v minulosti dávné i nedávné.
V tento večer vzpomínáme na člověka, jehož páté výročí smrti nás sem shromáždilo, otce Musiala. Byl jeden z těch, který během svého života shromažďoval křesťany a Židy, aby udržovali společenství paměti, ale aby také hleděli společně do budoucnosti. A o to nám půjde v těchto dnech především.
Díky Bohu je mnoho křesťanů, kteří v posledním půlstoletí – jistě i v důsledku otřesu, kterým byla hrůza holocaustu – vynaložili ohromné úsilí k tomu, aby z křesťanských církví vyhnali démona nepřátelství vůči Židům a judaismu. Změnilo se opravdu mnoho. Jeden můj židovský přítel to dokonce formulovat slovy: „Křesťané jsou nejen přáteli Židů. Oni jsou jedinými přáteli Židů.“ Je-li tomu opravdu tak, pak to jako křesťan chápu jako ohromný závazek.
V mnoha křesťanských kruzích – například mezi katolickými studenty v Praze, s nimiž pracuji – dnes pozoruji mnohem více filosemitismu než antisemitismu. Mnozí z nás teologů čtou bedlivě židovskou náboženskou literaturu starou i současnou, mnozí nově rozumějí klíčovým postavám křesťanství, Ježíšovi a Pavlovi, v židovském kontextu (a vděčí za to i židovským badatelům jako byl např. prof. David Flusser). Mnozí křesťané objevují poklady židovských svátků, liturgie a mystiky. Pamatuji se, co pro mne znamenalo první setkání s dílem Bubera a Levinase a okouzlení sbírkami chasidských příběhů. Rozumím tedy mnoha mladým křesťanům, kteří jsou do židovství zamilováni.
Avšak zamilování je jen romantickou předsíní lásky. Je to stadium, kdy člověk často do druhého romanticky promítá své vlastní ideální představy a očekávání (s Jungem řečeno, svou animu a anima). Láska – jak napsal Gabriel Marcel – nespočívá v tom, že partneři hledí jeden na druhého, nýbrž že hledí jedním směrem. Možná nastal čas, abychom ve vztazích křesťanů a Židů přešli od zamilování k lásce, od romantismu k pohledu dopředu, k společným úkolům.
Jsou stále před námi – křesťany a Židy – tři společné úkoly, vytýčené už dávno: tikun olam (náprava světa); darké šalom (cesty míru); kiduš Ha-šem (posvěcení Božího jména).
S nápravou světa – jak napsal Martin Buber – však musíme začít u sebe.
Pokud budou Židé i křesťané plnit ona dvě jim daná nejzákladnější přikázání: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své“ a „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“, pak je naděje, že dokáží – řečeno s Levinasem – „jeden pro druhého klopýtat“ a společně bok po boku čelit společným nepřátelům.
Pokud včas nespojí síly, pak naopak hrozí, že společně utonou v právě nyní velmi rozbouřeném moři nenávisti, rasismu, xenofobie, intolerance a fundamentalismu. Problémem je, že mnozí z obou řad hledají jednoduchá řešení v složitém světě, propadají laciným a populistickým výrokům, přestávají kriticky myslet a nebo zůstávají neteční a lhostejní.
Až my křesťané a Židé najdeme společnou řeč (a toto naše setkání vnímám jako další vzácnou příležitost k sblížení), nezapomeňme na další obtížný, avšak zvláště v dnešní době velmi aktuální a důležitý úkol. Rozhovor s našimi třetími bratry muslimy. Cíleně vyhledávat a podporovat umírněné islámské intelektuály, kteří jsou ochotni k dialogu a snažit se jim porozumět. Vzdělaní a zodpovědní věřící všech tří náboženství, která uctívají jednoho a téhož Boha a chápou sebe jako děti jednoho otce Abrahama, by si ovšem neměli jen užívat zajímavá a příjemná vzájemná setkání na mezináboženských konferencích a slavnostních shromážděních. Měli by se snažit ze všech sil onu zkušenost vzájemnosti přenést i do řad těch věřících svých vlastních náboženství, kteří jsou dosud plni předsudků a xenofobie. Mnohdy je ovšem komunikace s nimi mnohem náročnější než hovory s osvícenými intelektuály těch druhých náboženství.
Náš svět je dnes plný monster – a to zejména v důsledku toho, že do politických, sociálních a etnických konfliktů je vtahováno náboženství a stává se nesmírně nebezpečnou zbraní. Nukleární zbraně dokáží změnit lidi a krajiny v prach a popel – náboženství, použité jako zbraň, mění krajiny politických napětí v bitevní pole kosmické války dobra a zla a lidi v příšery, lidské nepřátele ve „velkého Satana“. Tento způsob „očarování“ světa vede k strategii destrukce.
Filozof Richard Kearney připomíná radu psychoanalytika, aby se člověk, pronásledovaný ve snech příšerami, jednou odvážil v tom svém snu podívat oné příšeře do tváře. Bude překvapen, že ona příšera mu není tak úplně nepodobná.
Nejen každý člověk, ale každá skupina a také každé náboženské společenství má své stíny - takové rysy, které si často nedokáže či nechce přiznat a s nimiž často zachází tak, že je promítá na ty druhé. Je třeba uvědomit si tyto vlastní stíny a stáhnout je zpátky, konfrontovat se s nimi jako se svými vlastními problémy. V náboženském jazyce se této odvaze říká pokora a tomuto ozdravnému procesu pokání. Tento proces můžeme nazvat též „odvahou k pravdě“.
„Dabru Emet – říkejte pravdu“ – pod tímto názvem publikovali židovští učenci ze Spojených států dokument, který měl zahájit novou fázi židovsko-křesťanského dialogu.
Uveřejnili ho v New Yorku 11. září 2000, bezprostředně po Jom Kipur. Přesně rok poté došlo v New Yorku k události, která ještě víc podtrhla důležitost aliance lidí dobré vůle přes hranice náboženství, národů a kultur ve světě, ohrožovaném násilím. Ano, tato aliance vyžaduje říkat pravdu – nezkreslovat pravdu o minulosti, vytrvat v upřímnosti dnes a hledat a ochraňovat pravdu i tváří v tvář všemu, co může přinést budoucnost. Musíme se zejména bránit proti pokušení podporovat „své pravdy“ jakýmkoliv násilím a manipulací. Biosférou pravdy je svoboda.
„Pravda vás osvobodí,“ řekl Ježíš. Osvobodí k čemu? „Osvobodí nás k tomu, abychom vykonali cestu od sebe samých k druhým a zpět a zahlédli tak naše společné dějiny jak z naší, tak i z jejich perspektivy – místo toho, abychom se před nimi uzavřeli a trvali na absolutní pravdě našeho vlastního pohledu,“ říká chorvatský teolog Miroslav Volf. „Osvobodí nás k tomu, abychom vedli pravdivý život a byli sebezapíravými svědky pravdy, místo toho, abychom vyráběli své vlastní „pravdy“ a vnucovali je druhým.“
Podle Bible Bůh sám je pravda. Sv. Pavel tvrdil, že Boží pravdu a lásku zde poznáváme jen částečně, jako v zrcadle, jako v hádance. Kolem nás je mnoho zrcadel a mnoho hádanek. Potřebujeme ty druhé, abychom společně hledali řešení hádanek, které nám Bůh v životě a v dějinách předkládá.
My křesťané se nemůžeme vzdát zkušenosti naší víry, která poznává Boha v tváři Žida z Nazaretu, Ježíše Krista. Všichni se pak jistě shodujeme tom, že je třeba hledat Boha ve tváři každého našeho bližního, jak o tom psal Emmanuel Levinas.
Dovolte, abych zakončil mým oblíbeným chasidským příběhem: „Rabi Pinchas položil svým žákům otázku, jak se pozná okamžik, kdy končí noc a začíná den. Je to chvíle, kdy jsme už schopni na dálku rozeznat psa od ovce? ptal se jeden žák. Nikoliv, odpověděl rabi. Je to okamžik, ve kterém už rozeznáme datlovník od fíkovníku? zeptal se druhý. Ani ta ne, odpověděl rabi. A kdy tedy nastává den? ptali se žáci. V tu chvíli, kdy pohlédneme do tváře jakéhokoliv člověka a rozeznáme v něm svého bratra a sestru, řekl rabi Pinchas. Dokud to nedokážeme, je ještě noc.“
Rád bych vyjádřil naději, že naše setkání dnes a v následujících dnech zde v Krakově přispěje k tomu, že všechny stíny noci ustoupí, že obloha nad námi už nebude černá a že my zakusíme radost z toho, že tu můžeme spolu být tváří v tvář jako bratři a sestry.
Tomáš Halík: Proslov v plenárním auditoriu na mezinárodní křesťansko-židovské konferenci v Krakově 6.3. 2009
Eminence, excelence, vzácní hosté, dámy a pánové, bratři a sestry!
V páté knize Mojžíšově čteme tato Mojžíšova slova: „Na vlastní oči jste viděli, co učinil Hospodin.. Ale Hospodin vám nedal srdce, aby chápalo, ani oči, aby viděly, ani uši, aby slyšely, až do tohoto dne.“ (Dt 29, 1-3)
Mnohé se muselo stát v našich společných dějinách, mnohé strašné věci musely otřást svědomím lidí, aby započal skutečný dialog křesťanů a Židů. Teprve po tom všem začínáme chápat mnohé, co jsme nechápali, vidět, co jsme vidět nedokázali nebo nechtěli.
Jeden z nejvýraznějších představitelů katolické „teologie po Osvětimi“, Johann B. Metz, vzpomíná, že když jako chlapec chodíval kolem portálu katedrály v Bamberku, upoutaly ho tam dvě sochy – zpodobení synagogy jako zlomené ženy se zavázanýma očima, stojící naproti ženě s triumfálně vztyčenou hlavou, symbolizující církev. A teprve po mnoha letech si položil otázku: Co asi všechno viděly ty zavázané oči?(i)
Je nyní na nás, křesťanech, abychom si ve vztahu k Židům sňali pásku z očí a viděli i to, k čemu dřívější generace byly slepé: patříme osudově k sobě. Blízkost však obvykle znamená větší riziko než vzdálenost.
Mladá se církev v druhém století po Kristu proti bludaři Markionovi definitivně rozhodla, že hebrejskou Bibli bude provždy ctít jako neoddělitelnou součást svého svatého Písma. Podobně i my bychom se měli cítit zavázáni i k tomu, učinit paměť Židů – od Abrahama po dnešek, včetně těch ran, způsobených nebo strpěných křesťany – svatou součástí i naší paměti. Z naší paměti a paměti celého lidstva nikdy nesmí zmizet také to, co se dělo nedaleko odsud v Osvětimi – a my jsme zavázáni říkat jasné ne každému, kdo by chtěl potlačit či zkreslit pravdu o této dějinné zkušenosti.
Vytvářet společenství paměti ovšem předpokládá kulturu dialogu a respektu: schopnost vidět sebe samé také očima těch druhých a respekt k tomu, jak druzí rozumějí sami sobě.
My křesťané se učíme být si vědomi toho, že jsme hosté v domě Izraele, jsme větev, naroubovaná na ušlechtilou olivu(ii) nejsme ti, kteří přišli Izrael nahradit. A Židé – jak řekl jeden z nich – se učí brát vážně to, co řekl moudrý Gamlilel těm členům velerady, kteří chtěli mladé křesťanství vyhladit násilím: „Pochází-li totiž tento záměr nebo toto dílo od lidí, samo se rozpadne. Pochází-li však od Boha, nepodaří se vám ty lidi zničit. To by se pak o vás muselo říci, že se stavíte proti Bohu.“ (Sk 5, 34-39) Neuznat to, že křesťanství s námi jde dějinami dva tisíce let, že se křesťanství – stejně jako židovství – nikomu přes všechny snahy nepodařilo zničit, jako důkaz, že toto dílo pochází od Boha, řekl onen moudrý židovský komentátor, by znamenalo stavět se proti Bohu.
Bůh nás postavil vedle sebe. Po staletí podléhali mnozí křesťané pokušení triumfalismu : zdálo se jim, že tu jsou proto, aby nahradili (substitute and replace) Židy.
V průběhu dějin však i křesťané sami zakusili - ze strany militantních skupin zneužívajících islám a militantního sekularismu – jak hrozné důsledky tato substituční teorie může mít. Jisté skupiny zneužívajících islám a jistý druh sekularismu se k nám křesťanům postavil přesně tak, jak se naši předchůdci chovali k Židům: viděli v nás pouze nedokonalý předstupeň svého vlastního náboženství, předložili jiný výklad toho, co nám bylo drahé a považovali nás za ty, kteří – protože nepochopili, že jejich víra je překonána – tu vlastně už nemají být. Podle některých mají být tolerováni, než vymřou, podle jiných je třeba jejich zmizení z dějin velmi aktivně napomáhat.
Nazýváme-li my křesťané dnes Židy něžně „první láskou Boží“, musíme si být zároveň vědomi, že Boží láska není přelétavá a vrtkavá, nestěhuje se jako motýl z jedné květiny na druhou. Bůh je věrný – a my všichni se musíme společně učit chápat a věrně napodobovat velkorysost jeho otevřené náruče.
Dnes se učíme chápat, že už zde na zemi nám Bůh připravil „příbytků mnoho“ – a dal nám úkol, abychom se naučili žít v pokoji vedle sebe a spolu, Židé, křesťané, muslimové, vyznavači sekulárního humanismu a mnoha dalších duchovních cest a řídit se zlatým pravidlem „co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim“. Ještě je třeba učinit mnoho kroků k tomu, abychom žili spolu tak, jak k tomu svatý Pavel vyzýval Židy a křesťany: aby vzájemně soutěžili v dobrém, nevynášeli se jedni nad druhé, nespoléhali se na svou vlastní moudrost, nýbrž respektovali tajemné cesty Božího vyvolení. (iii)
Dovolte, abych i při této příležitosti vyjádřil své přesvědčení, že zejména křesťanství a židovství, které prošlo ohněm kritiky osvícenského racionalismu , je dnes povoláno k velkému úkolu. Měli bychom osvědčit svou schopnost rozumět oběma světům, které dnes prožívají napětí, leckde přecházející v ničivé konflikty: na jedné straně světu islámu, s nímž křesťanství i židovství má společné kořeny v „Abrahamově dědictví“ a na druhé straně světu sekulární západní civilizace, která vzešla z lůna judeo-křesťanské kultury a nese mnohé její rysy. Kdo jiný než my je kvalifikován stavět mosty přes tyto hrozivé propasti, kdo jiný může být tlumočníkem mezi světy, které si vzájemně nerozumějí?
Náboženství je dnes na mnoha místech používáno jako zbraň. Je-li vtahováno do politických, sociálních a etnických konfliktů, je-li spojováno s násilím a má-li násilí ospravedlňovat, stává se jeho velká – dlouho podceňovaná – síla negativní a nebezpečnou. Náboženské symboly, náboženské city a náboženskou rétoriku lze zneužít k tomu, aby „začarovaly svět“ – aby proměnily pole politických konfliktů v krajinu apokalyptického „kosmického zápasu Dobra a zla“ , aby proměnily lidi v příšery bez tváře a protivníky ve Velkého Satana. Je-li skutečnost vnímána a interpretována takto, všechna rozumná řešení kapitulují před strategií destrukce.
Naším posláním je„odčarování světa“ (Entzauberung der Welt), oddémonizování světa. Naším úkolem je vyhánět démony nenávisti, rozvinout terapeutickou, uzdravující sílu náboženství. Sekularismus je příliš slabý na úkol toho typu „osvícení“, ateismus rozumí příliš málo démonům. Sekularistický racionalismus potřebuje naši podporu a pomoc v záležitostech, s nimiž my máme mnoho – i velmi bolestných a zahanbujících – zkušeností z naší minulosti. V chrámu našeho světa musíme udržet světlo naděje, i kdyby se nedostávalo oleje, jak to připomínají svátky Chanuka. My křesťané jsme k naději povoláni tím, který byl nazván „světlem k osvícení pohanů a slávou svého lidu Izraele“.
Setkáváme se ve městě, navěky spojeném se jménem muže, který zde prožil pronásledování Židů i křesťanů a v síle této své zkušenosti hájil na památném Druhém vatikánském koncilu i při své službě církvi a lidstvu na stolci sv. Petra zásadu náboženské svobody a dialogu. Byl to on, Jan Pavel II., kdo učinil velké historické kroky na cestě sblížení křesťanů a Židů.
Nedávno mne upoutal jeden výrok z židovské strany: Křesťané nejsou jen přátelé Židů. Oni jsou jedinými přáteli Židů. Važme si tohoto přátelství, cenného stejně pro obě strany, ochraňujme ho a rozvíjejme. Bude to dobré a důležité nejenom pro nás.
(i) Metz J. B., Memoria passionis, Freiburg in B. 2006, str. 63 a násl.
(ii) srov. Řím 11,24
(iii) srov. Řím 11
