Řekli jsme si v bráně letošních Velikonoc: Květy Květné neděle brzy vadnou. Volání slávy (Hosana Synu Davidovu) se během několika dní v ústech zástupů mění v „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ Lidé v davu snadno mění nálady a názory. Řekli jsme si v bráně letošních Velikonoc: Je zlý čas. Nejen ulice Jeruzaléma, ale mnohá místa Země dnes skrápí pot a krev. Řev davu a hesla těch, kteří davem manipulují, jsou slyšet i na našich ulicích. Málokdy ke mně tak silně jako letos promlouvala věta z pašijí: To je vaše hodina, vláda tmy. Ale Kristus i za nás prosil, aby naše víra nezanikla. Ano, jsou chvíle v životě člověka, a jsou chvíle v dějinách, kdy je naše víra křižována. Kdy je naše naděje tvrdě zkoušena. Kdy je naše láska – tváří v tvář zlobě a násilí – vystavena silnému pokušení. Zlo je zlé nejen tím, že působí bolestné rány, zlo je nebezpečné tím, že je nakažlivé. Nenávist nad námi vítězí tehdy, když i my začneme nenávidět. Kristus na kříži ukazuje nesnadnou, nicméně jedinou spásnou cestu: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Zlo zaslepuje. Lidé, kteří se nechávají strhnout zlem a nenávistí, nedokážou vidět konce své cesty. Zlo má sebezáhubný charakter, ničí mnoho, ale nakonec zničí samo sebe. Lidé, kteří se upsali zlu, to nevědí a nechtějí vědět.
Zlé a těžké doby plodí strach. Také strach zaslepuje. Lidé hledají ve světě objekty strachu, ale pravá příčina strachu je vždy uvnitř člověka. Pravá příčina strachu nejsou věci ve světě, ale nedostatek víry a lásky v našem srdci. „Dokonalá láska zahání strach,“ říká Písmo. „Proč se bojíte, malověrní?“ ptá se Ježíš.
Ježíš na cestě kříže měl mnoho důvodů k strachu. Poznal trýzeň úzkosti v temnotě zahrady Getsemanské. Ale překonal strach aktem důvěry: tím, že vložil svou vůli do vůle Otcovy: Ne má, ale Tvá vůle se staň.
Starosti, obavy, úzkosti, ba strach jsou přirozené reakce lidí v nebezpečných dobách, avšak naše víra nás zavazuje: Nesmíme nikdy pustit strach ke kormidlu našeho života, našeho smýšlení a jednání. Církevní otec Lactantius napsal: Bez statečnosti jsou všechny ctnosti jako vdovy.
Ano, i Ježíšova důvěra je v určitém okamžiku ukřižována. Ježíš na kříži volá: Bože můj, proč jsi mne opustil?
Tato věta vypadá jako výkřik zoufalství a beznaděje.
Ale všimněme si dobře: Ta věta má tvar otázky a tvar modlitby. Jsou chvíle, kdy modlitby mají povahu otázky. Jsou těžké, ale požehnané chvíle, kdy naše bolestné otázky se stávají modlitbami.
Můj Bože, k čemu to všechno? Můj Bože, proč i v našem světě je tolik krve, násilí, nenávisti, zaslepenosti, strachu a zloby?
Ano, i my, jako Ježíš, potřebujeme tyto otázky adresovat Bohu a nikomu jinému. Nikdo a nic ve světě není schopno nám dát odpověď. Chraňme se zbožných frází, laciných odpovědí.
Boží odpověď přišla třetího dne, za velikonočního rána. Bůh vrátil Ježíše do života. Vrátil ho do prostoru naší víry a našeho života.
Ježíš se nevrací jako mstitel do světa Jidášů, Pilátů, Herodů a Kaifášů. Ježíš se vrací k nám změněný zkušeností smrti k nepoznání. Učedníci na cestě do Emauz ho pokládají za neznámého poutníka, za cizince.
Ano, on přichází v podobě poutníků a cizinců, v podobě těch, kteří potřebují naši pomoc: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili. Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem na cestě a ujali jste se mně.“
Naše bohoslužba bude pokračovat uctíváním kříže. Ale my neuctíváme kříž; uctíváme ukřižovanou lásku, která nese bolestné rány, rány našeho světa.
Evangelia podávají svědectví o dvou různých pochopeních Kristových ran. Když Pilát ukazuje davu zbičovaného, zraněného Krista, říká: Ecce homo. Ejhle člověk. Je tenhle krvavý cár lidství vůbec ještě člověk? Chce tím marně vzbudit soucit zfanatizovaného davu. Když se apoštol Tomáš setkává se vzkříšeným Kristem, Ježíš se mu legitimuje svými ranami a Tomáš zvolá při pohledu na jeho rány: Ecce Deus! Hle Bůh! Můj Pán a můj Bůh. Je to jediné místo v evangeliích, kde je Ježíš explicitně nazván Bohem, jen tam, při doteku ran, jen skrze rány vidíme božství našeho Pána, nekonečnou sebevydávající se lásku. Skrze zraněné lidství se nám ukazuje Bůh v Kristu. Když ignorujeme rány našeho světa, když ignorujeme utrpení našich bližních, když nechceme vidět rány v lidských osudech a srdcích, nemáme právo vyznávat: Náš Pán a náš Bůh. Potřebujeme odvalit kámen z našich srdcí. Ano, naše víra bývá zraněna, dotčena bolestnými ranami světa. Avšak velikonoční příběh nám říká: Náš Bůh je zraněný Bůh. Ani vzkříšení neodstraňuje rány, jak vidíme z příběhu apoštola Tomáše. Avšak je psáno o proroka: Jeho ranami jsme uzdraveni [Iz 53,5]. Mysleme na to nyní, když budeme uctívat ukřižovanou lásku; mysleme na to vždy, když uvidíme rány našeho světa. A je jich tolik kolem nás! Odvalme kámen z našich srdcí, abychom mohli vstát s Kristem k novému životu. Amen.
K poslechu v audio archivu Akademické farnosti
