(Proslov k evropským biskupům na zasedání COMECE 3. 3. 2016)
Nejdůležitějším procesem naší doby je proces globalizace. Podstatnou součástí tohoto procesu je to, jak mu lidé rozumějí, jak ho interpretují a jak se k němu staví. Interpretace světa a jeho proměn patřila tradičně k hlavním úlohám náboženství a církve; dnes se této role ujímají spíše média, „veřejní intelektuálové“ a politici, ovšem církve se nesmějí vzdát tohoto prorockého poslání „číst znamení času“.
Přinese globalizace „střet civilizací“, anebo je možné proměnit proces globalizace v proces kulturní komunikace? Vyvolá globalizace vážnou veřejnou rozpravu o hodnotách, identitě a způsobech spolužití kultur, nebo spíš vyprovokuje reakci v podobě oživení nacionalismu, „kulturních válek“, etnických a náboženských nevraživostí? Zde bude mnoho záležet na reakci světových náboženství. Spokojí se náboženství s odsunem z veřejné sféry do privátní, čistě „spirituální“ oblasti a přenechají veškerou politickou aktivitu sekulárním elitám a interpretaci společenských proměn sekulárním médiím a sekularistickým ideologiím? Postaví se náboženství do zásadní opozice proti tomuto procesu, jako se kdysi nešťastně stavěly proti modernitě, stanou se dokonce nástrojem etnických a nacionalistických kontroverzí, promění se v politické ideologie? Anebo se pokusí sehrát aktivní roli při vytváření kultury komunikace?
Za konec moderny a počátek globalizace považuji období „druhého osvícenství“, kulturní revoluce 60. let. Ta byla patrně vrcholem procesu sekularizace. 70. léta přinesla opačný trend, konzervativní vlnu, jejíž součástí byla i transformace určitých skupin uvnitř světových náboženství v politické ideologie. Uvnitř islámu se zrodila opozice proti sekulárním diktátorům, jejímž prvním projevem byla Chomejního islámská revoluce v Iránu a druhou fází džihadistický terorismus. V protestantismu se přibližně v téže době radikalizovala „náboženská pravice“. V určitých katolických kruzích se objevil – zřejmě v reakci na sexuální revoluci – pokus proměnit křesťanství na politické hnutí za kriminalizaci potratů, kritériem pravověrnosti se stávalo odmítání homosexuálních vztahů, umělé antikoncepce a genderové teorie. Tyto věci – zejména obrana nenarozeného života – jsou důležité, ale nejsou tím jediným důležitým. Důraz na tuto oblast do značné míry zastínil v kázání a učení církve klíčová témata evangelia - lásku, solidaritu, milosrdenství, odpuštění a smíření, a také odpovědi na znamení doby, jako jsou odpovědnost za stvoření, mír, sociální spravedlnost, ekumenismus a porozumění mezi kulturami. Není divu, že okamžitou reakcí sekulárního světa bylo: Zameťte si nejprve před vlastním prahem – a následovala série odhalení případů sexuálního zneužívání dětí a mladistvých katolickými kněžími. Teprve v okamžiku, kdy papež František našel odvahu nazvat ono přehnané soustředění na jednu část morálního poselství neurotickou obsesí, ono tsunami skandálů v mediích, které značně poškodilo věrohodnost církve, se zklidnilo.
Zatímco počátky evropské integrace po porážce nacismu měly svůj duchovní obsah, daný zejména ideovou blízkostí otců zakladatelů, proces integrace nových členů po pádu komunismu už tento aspekt postrádal. Heslo „zpět do Evropy“ bylo mnoha lidmi v postkomunistických zemích chápáno jako rychlý a snadný přístup k bohatě prostřenému stolu materiálního blahobytu a nových možností cestování, studia a práce v zahraničí.
Nejčastěji užívaným slovem byla demokracie. Ale další vývoj přinesl brzy velké oslabení důvěry v demokracii. Ukázaly se obtíže: demokratické mechanismy, které fungují v rámci národních států, nelze jen mechanicky přenést na nadnárodní úroveň. Existence volného trhu a kapitalistického hospodářství nejsou tak silně propojeny s politickou svobodou a demokracií, jak se zdálo. Ukázalo se, že nelze spoléhat na „neviditelnou ruku trhu“, jak slibovali představitelé „marxismu naruby“, zvláště když v prostředí bez dostatečné právní kultury a respektu k etickým zásadám začala významně působit neviditelná ruka korupce.
Po pádu sovětské říše se národy středovýchodní Evropy pochopitelně radovaly ze své suverenity. Mají-li však zejména menší evropské státy obstát na globálním trhu, je pro ně životně nutná co nejhlubší nejen hospodářská, ale i politická a administrativní integrace. Aby však občané skutečně pochopili a přijali nutnost delegovat část pravomocí národních institucí do Bruselu, to předpokládalo mnohem hlouběji v těchto společnostech kultivovat vědomí evropské identity, která umožňuje národní identitu hlouběji pochopit a prožít v širším kontextu. Aby „společný evropský dům“ byl skutečně domovem, bylo třeba v něm objevit něco víc, než jen poněkud nepřehlednou administrativní a ekonomickou strukturu. Evropská unie je definována jako „společenství hodnot“. Jakých hodnot?
Současná vlna imigrantů představuje velké problémy bezpečnostní a ekonomické. Ale obtíže řešit tyto problémy by neměly zastírat ještě závažnější problém, který tato krize obnažila: chybějící vědomí naší vlastní evropské a západní identity. Požadujeme, aby migranti respektovali a přijali naše hodnoty. Ale dokážeme na otázku, jaké jsou to hodnoty, odpovědět jinak, než banálními frázemi? A pokud mluvíme o oněch vznešených hodnotách naší civilizace - mohou se s nimi migranti opravdu setkat ve věrohodné podobě jakožto s hodnotami, jimiž opravdu žijeme?
Jsme svědky toho, že největší strach, panika, hysterie a projevy nenávisti vůči migrantům a také vůči islámu panuje v zemích, kde téměř žádní uprchlíci nejsou, kde žije nepatrná menšina muslimů, s nimiž nikdy žádné problémy nebyly, a kde většina lidí si pod pojmem islám nedovede představit nic jiného, než drastické záběry z vraždění zajatců teroristy IS. Populističtí politici zneužívají tyto nálady, rozdmychávají je nezodpovědnými výroky a v několika zemích se parazitováním na atmosféře strachu jim daří krok za krokem demontovat demokratické struktury a vytvářet autoritativní stát.
Nastal už nyní „střet civilizací“? Anebo tato temná vize se stala „sebenaplňujícím proroctvím“, které nás přivedlo na pokraj světové katastrofy?
Ve střet civilizací věří dvě skupiny lidí. Za prvé jsou to „džihadisté“, kteří si přejí válku mezi islámským světem a liberalismem Západu, apokalyptickou svatou válku mezi Dobrem a Zlem. Teroristické akce jsou jen prostředkem k jejich hlavnímu cíli: Chtějí do svého sporu se Západem vtáhnout celý arabský svět, chtějí ho přesvědčit, že Západ nebojuje vůči extrémistům, nýbrž že bojuje proti islámu, protože islám jako takový nenávidí. V tom džihadistům nejvíce pomáhají na Západě ti lidé, kteří fakticky sdílejí tuto ideologii střetu civilizací a kteří odmítají rozlišovat mezi islámem a politickým radikalismem. Paranoidní teorie o tom, že nynější vlna migrantů je součástí plánované invaze k islamizaci Evropy a rozdmychávaní nenávisti vůči imigrantům a vůči islámu jsou stejně nebezpečné, jako byly konspirační teorie antisemitů před 2. světovou válkou.
Je smutné, že mezi šiřiteli islamofobie – podobně jako kdysi mezi šiřiteli antisemitismu – jsou i určité křesťanské kruhy a že nalézají podporu i mezi částí kléru a biskupů. Je ještě nebezpečnější, když církevní hierarchie podporuje ty síly, které odmítají otevřenou společnost a liberální demokracii. Na naivní koketérii s autoritativními režimy během 2. světové války církev tvrdě doplatila.
Společným rysem skupin, které využívají strachu z migrantů a z islámu, jsou útoky na Evropskou unii, případně přímé výzvy k vystoupení z EU. Někteří notoričtí odpůrci EU chtějí zneužít současné nálady a vyvolat národní referenda o vystoupení z EU. Kdyby se rozpadla EU, národní státy by nezískaly suverenitu, ale ocitly by se v nebezpečí chaosu a občanských válek. Kromě NATO by už neexistovala obrana zemí bývalého sovětského bloku před snahou nebezpečného Putinova režimu obnovit a pokud možno rozšířit bývalou sovětskou říši. Rusko věnuje neuvěřitelné sumy peněz a kapacitu svých nejlepších mozků na intenzivní propagandistickou válku proti Západu a EU. Tragickou úlohu zde hraje ruská pravoslavná církev. Mnozí její představitelé, zřejmě bývalí kolegové Putina z KGB, jsou nejen loutkami Putinova režimu, nýbrž aktivními šiřiteli ideologie, která není méně nebezpečná než islámský fundamentalismus. Je trestuhodné, že Západ je v této válce idejí zcela pasivní. Kde má EU centrum nejlepších mozků, které by dokázalo hájit hodnoty svobodné společnosti?
V této době, kdy je Západ ochromen strachem z migrantů a v USA i v postkomunistickém světě sílí hlasy populistů typu Donalda Trumpa, je hlas papeže Františka jediným velkým signálem naděje. Možná, že určitý typ křesťanství v Evropě skutečně končí a s pontifikátem papeže Františka začíná nová kapitola dějin církve s novými důrazy.
Dokáže však církev Evropy, její episkopát a její teologové, skutečně podpořit prorocký hlas reformního papeže a tvořivě prohlubovat a šířit jeho poselství?
V debatách o identitě Evropy je třeba odmítnout dva nebezpečné extrémy: zaprvé extrémní sekularismus, který chce udělat z principu laicity netolerantní státní náboženství, a za druhé nostalgii některých křesťanů po premoderní Christianitas, resp. romantické představě o křesťanství před osvícenstvím.
Je zřejmé, že v zájmu evropské budoucnosti je třeba podporovat čestný dialog a překonávání vzájemných předsudků mezi křesťany a zastánci liberálního sekulárního humanismu. Papež Benedikt se na toto téma jasně vyjádřil během cesty do Portugalska: „V těchto staletích dialektiky mezi sekularismem a vírou vždy byly osoby, které chtěly stavět mosty a zahajovat dialog, ale bohužel dominovala tendence střetů a vzájemného vylučování. Dnes vidíme, že právě tato dialektika představuje šanci, že musíme nalézt syntézu a obsažný a do hlubin jdoucí dialog. V multikulturním prostředí, ve kterém se všichni nacházíme, vidíme, že čistě racionalistická evropská kultura bez transcendentní náboženské dimenze není s to vstoupit do dialogu s velkými kulturami lidstva, které všechny mají tuto transcendentní náboženskou dimenzi, která je dimenzí lidského bytí. (...) Proto bych chtěl říci, že přítomnost sekularismu je něčím normálním, ale rozluka, střet sekularismu a kultury víry je abnormální a musí být překonán. Velká výzva tohoto okamžiku je v tom, že oba musí jít spolu a na této cestě najít svou pravou identitu. To je poslání Evropy a potřeba lidstva v dějinách.“
Domnívám se, že v současné situaci mohou křesťané pro budoucnost Evropy (a nejen Evropy) udělat především tři věci.
-
Nabídnout – nikoliv jen verbálně, proklamacemi, nýbrž prostřednictvím věrohodného životního příkladu – „alternativní životní styl“, který by spojoval především dvě hodnoty: spirituální hloubku a solidaritu (umění účinné blízkosti).
-
Uvědomit si své místo mezi dvěma dnes silně znepřátelenými světy – na jedné straně svět tradičních náboženství (zejména islámu), na druhé liberálně-sekulární svět Západu. S oběma těmito světy má přece křesťanství mnoho společného: na jedné straně má s islámem společné kořeny v tzv. „abrahamovské ekumeně“, na druhé straně sekulární humanismus a liberalismus vzešel z lůna křesťanství a má s ním stále řadu společných hodnot. Domnívám se, že kdyby se křesťanům podařilo alespoň trochu zprostředkovat větší porozumění mezi těmi dvěma kulturními světy, splnili by ještě zásadnější dějinnou úlohu než kdysi, kdy církev po pádu Říma dovedla „barbarům“ zprostředkovat nejen křesťanskou víru, nýbrž i antickou kulturu, filozofii a právo.
-
Rozvíjet ekumenické vztahy mezi křesťanskými církvemi takovým způsobem, aby byl dán příklad soužití, v němž je možný respekt k jinakosti druhého nikoliv na základě „laciné tolerance“, nýbrž vnímání odlišnosti jako toho, co neruší, nýbrž obohacuje mou vlastní identitu.
Teprve až z křesťanského prostředí bude vyzařovat alespoň poctivá snaha jít tímto trojím směrem, budeme moci nabídnout druhým skutečně věrohodně a přesvědčivě „pozvání k naději“.
