Promluva na Václavském náměstí k výročí 17. listopadu
Myslím, že bychom si všichni teď zasloužili šálek horké kávy, ale pražská kavárna – jak vidíte – zmohutněla natolik, že se už šálků nedostává. Pane Ovčáčku, my nejsme kavárenští povaleči, my jsme zodpovědní lidé této země. Za námi stojí nejen Praha, ale mnoho lidí i v jiných městech a na venkově – a těmto lidem děkujeme za podporu, vážíme si jich a odtud je srdečně po celé naší zemi zdravíme.
My, kteří jsme zde stáli v listopadu 1989, si pamatujeme, že to byly dny hněvu a také dny naděje. Byly to dny hněvu – protože komunistický režim ještě v posledním tažení použil násilí proti mladým lidem. Ale byly to také dny naděje. Naděje, že svými klíči odzvoníme komunismu v naší zemi, byly to dny naděje, že sovětská okupační vojska konečně odejdou z naší vlasti. Byly to dny naděje, že klíčem svobody vstoupíme do prostoru, kam patříme naší kulturou – do prostoru evropského Západu, že se konečně vymaníme z ruského vlivu, že vstoupíme do společenství zemí, které spojila touha po jednotě Evropy na základě svobodné volby sdílených hodnot.
Dnešní den je také dnem hněvu. Svobodně zvolený prezident se stal již neúnosným morálním a bezpečnostním rizikem pro tento stát. Lidé kolem něho zrazují ideály 17. listopadu a bez mandátu voličů obracejí kormidlo naší země k nedemokratickým státům Východu. K tomu nemůžeme mlčet. Naši představitelé si potupně a zbaběle stahují kalhoty ještě dříve, než čínský mocnář pohrozí svou rákoskou. Jediný politik, který měl odvahu se zachovat jako politik suverénního státu, který si nenechá komunistickou Čínou diktovat, s kým se smíme doma setkat a s kým ne, byl vystaven urážkám, vydírání a zastrašování. Tohle jsou věci, které nás nenechávají chladnými. Ale rozčilení a hněv není program. Je třeba tak jako v listopadu 1989 hněv transformovat v naději a pozitivní vizi.
Přišel jsem sem dnes, abych alespoň trochu pomohl této transformaci v pozitivní energii, v pozitivní vizi.
Tuto vizi bych vyjádřil dvěma slovy: Pevná země.
Musíme být pevná země. Pevná země občanů, kteří vědí, kde stojí a proč tam stojí.
Pevná země, která stojí za svými spojenci.
Pevná země, kde se lidé nemusí obávat jeden druhého.
Pevná země je tvořena pevnými vztahy – v rodinách, na pracovištích a vztahy ke všem, kteří potřebují naši pomoc.
Vyjadřujeme solidaritu. Jsme lidé, kteří jsou vlastenci proto, že se zavázali rozvíjet pozitivní hodnoty naší země, a kteří odmítají jedovatý nacionalismus, který je jenom nenávistí k těm druhým.
Jsme lidé, kteří nepotřebují ostnaté dráty a zdi, nepodlehneme strachu.
Z té tradice, která mi dává sílu, bych chtěl zdůraznit dvě věty.
Neptej se, kdo je tvůj bližní. Ty sám se učiň bližním každého, především toho, kdo potřebuje tvoji pomoc.
Na otázku „Kdo je tvůj bratr?“ neodpovídejme jako Kain: „Nejsem strážcem svého bratra.“ Jsme! Přebíráme zodpovědnost za sebe, ale také za své bližní.
Chceme být pevnou zemí, ale otevřenou, beze strachu a provincionalismu.
Krev lidí, kteří obětovali své životy v zápasu proti nacismu a komunismu, nás k tomu zavazuje. Buďme pevný národ v pevné zemi.