Včera, na Velký pátek, jsme slyšeli výkřik Ukřižovaného: Bože můj, proč jsi mě opustil? A řekli jsme si, že Ježíš sestoupil do pekel lidské krutosti, do pekla tragické možnosti lidského údělu setrvat v odervanosti od Boha. Člověk bez Boha není celý. Ježíš přišel, aby zacelil ránu opuštěnosti od Boha, ono odcizení člověka od jeho smyslu a poslání, odcizení, které nazýváme hřích. V Ježíšově výkřiku na kříži jsme slyšeli nářek obětí násilí a nenávisti celých dějin, i naší doby. Ježíš se ptá: proč? Ono temné „proč“, tu těžkou otázku, kterou vzbuzuje utrpení, však vznáší formou modlitby.
Ježíš nám nepřinesl „teorii o Bohu“. V hodině smrti vznesl otázku po Bohu ze samého dna lidské existence. Proměnil jednu velkou lidskou zkušenost – poznal hořkost a tíhu Božího mlčení v tragických okamžicích. Bože můj, proč jsi mě opustil? volá Ježíš na kříži. Ježíš poznal pokušení k zoufalství.
Ale řekli jsme si také, že Ježíš v opuštěnosti na kříži překonává pokušení k zoufalství. Jeho výkřik „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ není zoufalstvím, není zavržením mlčícího Boha. Je otázkou a je modlitbou, adresovanou Bohu.
Křesťanství nemáme chápat jako teorii o Bohu. Varujme se před příliš snadnými a příliš rychlými odpověďmi, ať už zbožnými, nebo ateistickými. Křesťanství nám nabízí něco jiného – učí nás vzít na sebe kříž, celou realitu života a světa i s jeho tíží a bolestí a proměňovat ty příliš laciné odpovědi v otázky a v modlitbu. Otázku, jíž se ptáme na Boha, může zodpovědět jen Bůh sám. Ve světě plném zla a násilí se musíme odvážit důvěry, potřebné k modlitbě a tázání. Musíme se nejen odvážit ptát, ale i odvážit se slyšet a přijmout Boží odpověď. Ta může změnit náš život – a také pak přispět skrze nás ke změně světa, do něhož jsme postaveni.
Ježíš se na kříži ptá: Proč? K čemu to všechno? A tajemství Velké noci, které si dnes připomínáme, je Boží odpovědí na tuto Ježíšovu otázku.
To, co opisujeme slovy vzkříšení a zmrtvýchvstání, není odpověď na otázku, co se stalo s Ježíšovou mrtvolou. Je to vážnější, důležitější sdělení: Je to Boží odpověď na Ježíšovu otázku na kříži: K čemu to všechno? Boží odpovědi můžeme rozumět například takto: To všechno se stalo proto, aby Bůh mohl být s námi v Kristu novým způsobem.
Vzkříšení není resuscitace, oživení mrtvoly, jako bylo probuzení Lazara do tohoto smrtelného života. Ježíš se nevrací do tohoto života, podrobeného smrti. Sv. Pavel píše: Kristus vzkříšený už neumírá, smrt nad ním už moci nemá. Kristus vstává do prostoru naší víry: žijeme-li v Kristu, ve víře, v lásce, v naději, pak o nás platí Pavlovo: nežiju už sám, ale žije ve mně Kristus.
Kristův život po Velikonocích jistě není plodem naší víry (to by byla hereze, zplošťující tajemství Ježíšova vítězství nad smrtí), spíše je tomu naopak, naše víra je Jeho darem. Naše víra je však branou, kterou do našeho života vchází Kristus, když ji sám předtím otevřel silou své milosti, své lásky.
Kristus žije v prostoru své církve: Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. Kristus žije ve svém slově: To slovo je plné života a síly. Kristus však žije i za hranicemi své církve, především v potřebných kolem nás, kteří potřebují naši pomoc a naši solidaritu: Cokoliv jste učinili nejmenším z mých bratří, mně jste učinili.
Dnes, za malou chvíli, učiníme to, co tvoří jádro křesťanské bohoslužby: Budeme slavit tři iniciační svátosti: křest, biřmování, eucharistii. Kristus žije ve svátostech církve, Kristus vstupuje trvalým způsobem do života těch, kdo přijímají křest, Kristus sytí ty, kdo jsou pozváni k jeho stolu, Kristus dává dary svého Ducha těm, kterým je vtištěna pečeť Ducha svatého ve svátosti biřmování, Kristus oživuje svou přítomnost v těch, kteří dnes zde společně obnoví své křestní sliby.
Je tu s námi šedesát katechumenů, kteří se víc než rok a půl připravovali na tuto chvíli. Co se s nimi dnes v noci stane? Budou snad za hodinu svatí? Ano, budou. V jistém smyslu.
Nebudou svatí v tom smyslu, jak si svaté představují lidé v naivní zbožné fantazii (podobně jako vzkříšení, nebe či peklo není to, co si vybájila lidská představivost). Neslibujeme jejich příbuzným a přátelům, že jim je po skončení dnešní bohoslužby vrátíme se svatozáří a že z nich okamžitě a trvale na všechny strany bude kapat jen vonný olej ctností a dobrých skutků. Křest není magie. Nově pokřtění se nezbaví okamžitě všech svých slabostí a nedokonalostí; ostatně ani kanonizovaní svatí nebyli vždy bezchybní morální úderníci, byli prostě autentickými křesťany, odpovídajícími velkoryse na Boží potřeby ve své době a ve svém prostředí. Svatý Pavel mluví o křesťanech, které pokřtil, jako o svatých – a jedním dechem je napomíná, aby se mezi sebou nehádali apod., nemá iluze o jejich bezchybnosti. Původní smysl slova svatý v této souvislosti znamená prostě: patřící Bohu, vyhrazený pro Boha. Ano, to je to velké a svaté, co se s našimi katechumeny stane.
Obřad křtu a biřmování znamená (a působí): Tito lidé patří ke Kristu navěky. A dostávají skrze svátosti sílu k tomu, aby tuto novou důstojnost uchovali a rozvíjeli po celý život. To, jak s tímto darem naloží, nakolik budou spolupracovat s Boží milostí a Kristu otevírat prostor v nejrůznějších situacích a oblastech svého života, to už z velké části záleží na nich, to bude součástí jejich nezaměnitelného příběhu s Kristem. Dnes jsou v cíli své katechumenátní přípravy, ale ve skutečnosti jsou na startu, startu své křesťanské existence.
Jistě, Boží milost – energie Božího života – nepůsobí jen ve svátostech a jen v hranicích církve. Duch vane, kam chce. Svátosti – i církev sama – jsou „jen“ viditelným znamením neviditelné milosti, jsou povzbuzujícím symbolem toho, že Bůh volá všechny lidi ke spáse a má své způsoby, jak žije v životě každého, i nevěřícího – s každým člověkem má Bůh svůj příběh. Proto bych chtěl zakončit tento letošních cyklus velikonočních úvah slovem žalmu: Když dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. Amen.
K poslechu v audio archivu Akademické farnosti
Cyklus postních zamyšlení
Zpět na Rozcestník velikonočních kázání
