Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D., Karlova univerzita, Praha Proslov při veřejném slyšení v Evropském parlamentu v Bruselu 10.1. 2008
Mezi výzvou a realitou v oblasti mezináboženského dialogu zeje stále velká propast.
Dnes najdeme jen stěží mezi rozumně uvažujícími lidmi někoho, kdo by nesouhlasil s tvrzením, že mezináboženský dialog – jako prevence zneužívání náboženských symbolů a rétoriky k zničujícím konfliktům – náleží k prioritním úkolům naší doby.
Existují stovky institucí a iniciativ, věnujících se mezináboženskému dialogu, ale neexistuje centrum, které by – alespoň v rámci zemí EU – monitorovalo tyto aktivity, pokoušelo se zprostředkovat mezi nimi, předávat zkušenosti a upozorňovat na „bílá místa“. Pokud by taková platforma existovala a sešli by se na ní lidé, kteří mají už dlouholeté zkušenosti v této oblasti a zároveň jsou schopni tyto své zkušenosti kriticky reflektovat, patrně by hovořili nejen o obtížích, na které narážejí, nýbrž i o nevyřešených problémech, které se týkají základních předpokladů „mezináboženského dialogu“.
Skutečnost, že panuje značné nedorozumění v tom, co míníme slovem „náboženství“ a co míníme slovem „dialog“, není jen čistě akademický problém – má to své praktické dopady v nevyjasněné otázce, kdo má s kým vést dialog, kdo jaké náboženství reprezentuje a jaký cíl a smysl dialog má mít. V arabštině např. neexistuje pojem „dialog“; slovo, které se zde obvykle používá, znamená spíš „vyjednávání“. Pojem „náboženství“ (religio) – typicky západní, pocházející z antického Říma“ - má své dramatické dějiny, plné proměn; nemá přesný ekvivalent v nezápadních jazycích a kulturách. Zvyk užívat pojem náboženství jako označení „rodu“(genus), pod nímž jsou různé „druhy“ (species) – křesťanství, judaismus, islám, buddhismus etc. – je vynález cambridgeských filozofů 17. století, navazující na poněkud naivní představu evropských kolonizátorů ranného osvícenství, že všude musí být „něco jako křesťanství“ (resp. křesťanství jejich doby).
Chceme-li jednat s reprezentanty „hinduismu“, najdeme jich řadu v Londýně - potíž je ovšem v tom, že je v Indii jakožto reprezentanty hinduismu nikdo nezná a neuznává; možná také proto, že tam žádný „hinduismus“ neexistuje - za tímto označením britských kolonizátorů pro Indy, kteří nejsou muslimové, se skrývá ohromná škála různých filozofií, spirituálních škol, zvyků etc. Sympatický tibetský dalajláma je na Západě vnímán jako někdo mezi papežem a Ježíšem Kristem a říká-li, že je jen obyčejný mnich, působí ještě sympatičtěji; ovšem ve skutečnosti ho „světový buddhismus“ (existuje-li něco takového), rozhodně za svého vrcholného reprezentanta či mluvčího nepovažuje. Když se buddhisté dostaví na různé kongresy představitelů světových náboženství, zpravidla neopomenou podotknout, že tam jsou vlastně omylem, protože svou duchovní cestu za „náboženství“ nepovažují. Když slyší, že zatímco v mnohých asijských zemích „praktikujících buddhistů“ ubývá, hlásí se k buddhismu stále více lidí na Západě, někdy realisticky podotknou, že to, co většina západních vyznavačů buddhismu praktikuje, je vlastně křesťanství, pouze zbavené těch rysů, které jsou dnešním lidem na církevním křesťanství nesympatické.
Když křesťané chtějí vést dialog s nejbližší tradicí, judaismem, zjistí, že na druhé straně stolu nesedí „judaisté“, nýbrž Židé – a že není možné vést jasnou hranici mezi judaismem a židovstvím, mezi „věřícími Židy“ a „sekulárními Židy“ (protože židovství není náboženství ve stejném slova smyslu jako křesťanství).
Ovšem historik křesťanství dodá, že západní křesťanství po osvícenství rovněž není náboženství – nebo přinejmenším není náboženství v tom smyslu, v jakém bylo křesťanství náboženstvím v době premoderní.
Neexistují všeobecně uznávaní reprezentanti a mluvčí celého islámu, celého židovství ani celého křesťanství. Pojmy jako křesťanství, islám, buddhismus etc. jsou abstrakta, vhodná pro encyklopedie, ale spíše matoucí v praxi. Pluralita náboženství, o níž se dnes tak často mluví, zahrnuje také stále větší pluralitu uvnitř náboženství – možná právě tato pluralita znepokojuje a provokuje náboženské fanatiky (pestrost náboženství a jejich kontakty a prolínání tu bylo vždy; hněv fundamentalistů je namířen vždy především vůči nebezpečí ve vlastním táboře).
Jednoduše řečeno: nelze vést dialog mezi náboženstvími, jen dialog mezi lidmi, mezi pestrými skupinami věřících.
Protože dialog musí mít určitou formu, zpravidla jde o dialog mezi intelektuály nebo setkání reprezentantů určitých „náboženských institucí“. Takových setkání se odehrává velmi mnoho každý den – potíž je v tom, že mnohdy jejich výsledkem je vytvoření určité subkultury „profesionálů na dialog“, kteří si mezi sebou rozumějí daleko lépe než s většinou věřících, které údajně reprezentují – a čím více se navzájem sbližují, tím větší propast zeje mezi nimi a „obyčejnými věřícími“, neřku-li fanatiky v jednotlivých tradicích.
Další řadu problémů představuje vztah mezi náboženstvími a politickými institucemi.
Od osvícenství se vztah náboženství a politiky vnímal na západě skrze paradigma oddělení církve od státu – které vzniklo v situaci, kdy bylo třeba chránit svobodu občanské společnosti před nebezpečím dominance mocné církve a svobodu církví a náboženství před dominancí absolutistických států.
Dnes je toto paradigma zcela zastaralé, protože obě nebezpečí pominula: dnešní církve nechtějí ani nemohou ohrožovat svobodu občanské společností (nemají jinou moc než možnost argumentovat) a demokratický stát je ústavně vázán respektovat svobodu církví a náboženství. A především: církve ztratily monopol na náboženství a národní státy ztratily monopol na politiku. Vztah náboženství a politiky je třeba vnímat v daleko širším kontextu, než je paradigma vztahu církve a státu. Jinak řečeno: oddělení církve a státu (znamená-li jejich vzájemný respekt) má stále smysl na rovině právní a politické praxe, ale je zcela nevyhovující jako klíč k porozumění vztahu náboženství a politiky.
Toto paradigma navíc nelze uplatňovat mimo výslovně křesťanskou oblast – už i v obou ostatních monoteistických náboženstvích, neřku-li v náboženstvích Východu, nenalézáme žádný ekvivalent církve – instituce, reprezentující celek věřících a odlišitelné od celku společnosti, státu a národa.
Západní kultura svobody vyrostla z rozlišení světské a církevní sféry, která začíná „papežskou revolucí“ proti monopolu císařské moci ve středověku a později k ní výrazně přispělo osvícenství ideálem svobody svědomí a náboženství. Plodem tohoto rozlišení byl „sekulární, laický stát“- jeho důležitým pilířem byl ovšem nacionalismus; nacionální identita mnohdy nahradila konfesní či náboženskou identitu v roli pojítka společnosti. ( Různé podoby laicity a její vztah k náboženství – od laicity jako „náhradního náboženství“ nebo konkurenčního, antiklerikálního a někdy i militantně ateistického pseudonáboženství přes „civil religion“ až po kompatibilitu se „nacionalizovaným křesťanstvím“ by vyžadovaly zvláštní přednášku).
V procesu globalizace – jehož součástí je i integrace Evropy – ovšem role národního státu a nacionalismu slábne – a s ním se dostává do krize i dosavadní model „laicity“. Politický útvar, jako je EU, nemůže přebrat automaticky model „laicity“, spojený s nacionalismem a národním státem (jak se vyvinul např. ve Francii). Pokus aplikovat tento model na EU by znamenal podobnou transformaci „laicity“, jako je transformace islámu do podoby militantního islamismu.
EU se nesmí stát „laickým superstrátem“, který by učinil z principu „multikulturalismu“ a „politické korektnosti“ státní ideologii a který by pak vůči náboženství – zejména křesťanství – uplatňoval intolerantní, represivní politiku. Filozof Paul Ricoeur právem hovořil v této souvislosti o „macarthysmu naruby“.
Je třeba jasně říci, že jsou dvě stejně vážná nebezpečí pro kulturu dialogu a sdílení v pluralitní společnosti: náboženská intolerance a sekularistická intolerance.
Evropská unie vznikla jako „společenství hodnot“ – musí být konfesijně neutrální, ale nemůže být hodnotově neutrální; musí hájit právo všech svých občanů na svobodu svědomí, kultury a náboženství a je v jejím nejvlastnějším zájmu hájit prostor pro náboženský život jako důležitý pramen těchto hodnot a nezastupitelný (byť nikoliv jediný) zdroj morální inspirace občanské společnosti.
Základním předpokladem toho, aby se Evropa stala místem „dialogu náboženství“ a přesvědčivým partnerem dialogu s mimoevropskými kulturami je obnovený dialog sekularity a víry – protože kultura kompatibility těchto dvou prvků evropské kultury je klíčovou hodnotou evropské kulturní identity.
Cesta mezi Skylou náboženského fundamentalismu a Charybdou sekulární intolerance spočívá v nové alianci kritické racionality se spirituálními a etickými hodnotami víry. Tato aliance nemůže mít podobu nějaké ideologie či „civil religion“, nýbrž dynamického dialogu.
Západní křesťanství a židovství, které se ve své naprosté většině naučilo žít v podmínkách pluralitní občanské společnosti, skrývá v sobě jednu důležitou, dosud nevyužitou potenci: má spoustu společných hodnot s oběma světy, které dnes chovají vůči sobě nedůvěru a mnohde otevřené nepřátelství, se světem islámu (s nímž je spojuje společná „abrahamovská tradice“) a sekulárním světem Západu, který se nikoliv náhodou zrodil z lůna evropského křesťanství a židovství a nese mnohé jeho rysy. Je třeba pozorně sledovat také „západní verze islámu“ (např. pokus některých tureckých muslimů navázat na súfijské prvky v islámské tradici). Zde existuje velký potenciál energie k „budování mostů“.
Náboženství je silná, vitální a ambivalentní skutečnost našeho světa, zdroj energie, která může být použita k destrukci nebo ke kultivaci lidského společenství.
Ve Spojených státech existují rozsáhlé iniciativy k využití „mírového potenciálu náboženství“
v podobě paralelní diplomacie náboženských skupin (faith-based-communities). Existují mnohé společnosti, zraněné a traumatizované léty etnických a sociálních napětí, válek, totalitních režimů, kde je potřeba kultury smíření, aby z těchto traumat nevyrostly nové konflikty; právě na tomto poli, kde mají politické a diplomatické aktivity velmi omezený rozsah působnosti, mohou náboženství rozvinout řadu terapeutických aktivit.
Mezináboženský dialog musí mít svou akademickou podobu, ale je třeba, aby tato podoba měla své vyústění pedagogické a terapeutické. Velká odpovědnost leží na médiích, aby přinášela pořady, které učí porozumět světům odlišných náboženských kultur a vzájemné úctě. Velmi dobré zkušenosti jsou se společnými semináři mladých lidí z různých náboženských a kulturních okruhů s cílem vybudovat mezi nimi dlouhodobější sítě kontaktů a spolupráce.
Pokud aktivity rozšiřování a prohlubování evropské integrace nebudou doprovázeny stálou péčí o kulturu komunikace v rovině duchovních hodnot, budovali bychom stavbu sjednocené Evropy na písku či na minovém poli.
