Dámy a pánové, možná je zbytečné předesílat, z jaké pozice k vám mluvím – jako filozof kultury, sociolog náboženství a katolický teolog, jako křesťan, který je znám jako upřímný přítel židovské kultury, jako člověk, který se po léta zabývá teoreticky i prakticky mezináboženským a mezikulturním dialogem a v jeho rámci též přátelským dialogem křesťansko-židovským.
Jsem rád, že existuje váš Spolek a vidím v něm instituci blízkou naší České křesťanské akademii, která je rovněž občanským sdružením na ekumenickém, nekonfesním základě, sdružujícím občany na základě sympatie a pocitu odpovědnosti za kulturní a hodnotové dědictví křesťanství – tedy duchovní dědictví, vyrůstající z židovství a mající s ním jak velmi mnoho společných hodnot, tak i společné dějiny (v nichž ovšem tkví také mnoho jizev minulosti, na jejichž zhojení – na odstranění předsudků a animozit a na kultuře vzájemné úcty – pracovala a pracuje řada osvícených lidí na obou stranách). Je mnoho dalších věcí, které nás, křesťanské i židovské akademiky, mohou spojovat: od důrazu na vzdělání, jež pomohl uchovat židovskou identitu v krutých bouřích dějin, až po smysl pro humor a ironii, který rovněž umožňoval vám i nám přežít těžké časy a o něm jsem přesvědčen, že je ovocem svobodného odstupu od světa pouhé fakticity a nadhledu, který propůjčuje víra v toho, který se podle slov Písma směje pošetilostem lidské pýchy.
Židovství, jak všichni dobře víme, znamená zvláštní promísení tří velkých hodnot – víry, etnika a země – v tajemnou jednotu mnohotvárné kultury, složitě vrostlé do mnoha evropských i neevropských národních kultur, včetně kultury českých zemí. Zajímá-li mne a přitahuje na židovství zejména jeho náboženská stránka, neznamená to, že by mne nezajímala také moderní sekulární tvář židovské kultury.
Jedním z velkých témat mých studií je sekularita a její vztah k náboženství. Nejsem samozřejmě první ani jediný, kdo poukazuje na důležitý zdroj sekulární kultury v biblickém chápání světa – v knihách, které nás křesťany i Židy spojují, jsou nám stejně drahé a svaté. V hebrejské Bibli můžeme najít důležité kroky k desakralizaci světa, „odčarování“ přírody i politické moci – pro víru Izraele není svět „plný bohů“ jako pro antické Řecko, a také panovníkům – včetně „božského“ faraóna Egypta - je upírána posvátná aura. Tato biblická desakralizace světa otevřela – víc než cokoliv jiného - prostor lidské svobody, prostor ke zkoumání přírody a k přeměnám společenských a politických struktur.
Naše společná Bible je v mnoha ohledech pozoruhodně realistická kniha – zejména tváří v tvář fenoménu, který už ve svých dávných dějinách hojně zakoušel vyvolený lid – fenoménu utrpení. Velký katolický teolog J. B. Metz píše, že zatímco mýty okolních národů nabízely nejrůznější konstrukce, které měly „odvysvětlit“ utrpení a smířit se s ním, Izrael zůstává krajinou výkřiků.
A ten nejnaléhavější výkřik, který zní už ze srdce starého Izraele, je: Slyš Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jediný Bůh! a hned druhou výzvou – a před nímž si nikdo z nás nesmí zavírat sluch a srdce, má-li zůstat opravdu člověkem, je: PAMATUJ! Pamatuj na to, co se událo, pamatuj, jak tvůj praotec byl chudým cizincem v Egyptě, pamatuj na Hospodina, svého Boha.
Výročí těchto dnů – a vše, co se letos okolo tohoto výročí seběhlo – i našemu dnešnímu setkání vtiskuje charakter pamětního shromáždění. Tragédie evropských Židů pod nacistickou diktaturou probudila ve svědomí světa – v těch, kdo byli schopni být lidmi svědomí – alespoň následně (byť mnohdy tragicky pozdě) vědomí odpovědnosti za Židy, za židovskou kulturu, za židovství jako neopomenutelný prvek evropské kultury. Totéž se stalo – a možná zřetelněji než jinde – i v prostředí křesťanských církví. Dnes běžný pojem „judeokřesťanská kultura“ je plodem setkání, které by před těmito událostmi ještě bohužel nebylo myslitelné.
Nejen židovští, ale i velcí křesťanští teologové a filozofové vytvořili „teologii po Osvětimi“ – přičemž Osvětim se stala symbolem pro všechny apokalypsy moderních dějin, které nás, lidi promýšlené, filozoficky reflektované víry nutí přehodnotit samotné ústřední kategorie víry - včetně pojetí Boha a vztahu Boha a lidí a lidské odpovědnosti před dějinami a před Bohem.
Chtěl bych vám jedním dechem a se stejným důrazem říci dvě věci: to vše, co se skrývá pod pojmy šoa či holocaust, nesmí být nikdy zapomenuto a zlehčeno – ale také: nenechme se natolik uhranout tímto traumatem dějin, aby nám zakryla ještě hlubší, dávnější a ještě podstatnější vrstvy a horizonty židovské paměti. Židovská kultura musí chránit paměť obětí holocaustu, ale nemůže žít jen z traumatu Osvětimi.
O velkých svátcích, které svolávají i „sekulární Židy“ do synagogy, zní ze synagogální liturgie výzva: Pamatuj! A tato výzva všechny, kteří se hlásí k duchovnímu odkazu Izraele, zve ještě k větší hloubce, kterou jsou Židé mravně zavázáni hájit a uchovat v kulturní a dějinné paměti našeho světa.
Myslím, že patří i k mravním úkolům právě vašeho spolku se kriticky zamyslet nad tím, kolik židovských intelektuálů právě tím, že zůstali odcizeni od této duchovní hloubky židovské identity, propadlo fascinaci extrémistickými sekulárními ideologiemi (zejména nejrůznějšími odrůdami komunismu). Proti tomu je možné a potřebné vyzvednout osobnost a dílo těch židovských myslitelů, jako byli Rosenzweig, Buber, Jonas, Levinas a další, kteří moderní tvořivou interpretací myšlenek judaismu obohatili kulturu dialogu, tolerance a etické odpovědnosti.
Významná současná francouzská socioložka náboženství, profesorka pařížské Sorbony Daniele Hervie-Léger (která před několika dny přednášela v Praze a setkala se tu se zástupci křesťanských církví i židovské obce) nabízí ve svém významném díle tuto definici náboženství : náboženství je paměť společnosti. Sekularizace je fragmentarizace paměti, amnésie.
Asi se shodneme na tom, že sama víra jako vnitřní osobní vztah člověka k tajemství posledního horizontu smyslu, který zpravidla nazýváme slovem Bůh a jeho osobní spiritualita jsou věcí natolik hlubokou a intimní, že těžko může být předmětem našeho uvažování v tomto shromáždění. Jsme tu lidé různí a velmi pravděpodobně máme k této dimenzi skutečnosti různý vztah a možná pro něj užíváme i různá pojmenování. Ale to, co tvoří ono kulturní, mravní, hodnotové vyzařování z víry, o níž svědčí naše společná Bible, to je věcí veřejnou, to profiluje naši duchovní identitu a tím se vpisujeme i do celku společnosti, do níž jsme byli postaveni. Na tom záleží, zda označení „Žid“ či „křesťan“ bude jen matným, vyprázdněným sociologickým pojmem, anebo zda bude označovat odpovědnost za určité konkrétní hodnoty, za duchovní bohatství, bez něhož by Evropa nebyla Evropou a náš svět by byl méně lidským světem. S velkým zadostiučiněním jsem uvítal v nedávném důležitém prohlášení židovských teologů po 11. září 2001 svědectví o tom, že vnímají křesťany nikoliv jako nepřátele, nýbrž s vděčností jako ty, skrze něž miliardy lidí našli vztah k Bohu Izraele a k velkým hodnotám a velkým postavám hebrejské Bible.
V raných dějinách křesťanství došlo k rozhodujícímu kroku už ve druhém století, kdy se vytvořil kánon křesťanské Bible. Vytvořil se v odporu ranných otců církve vůči bludaři Markionovi, který chtěl gnostické schéma duality mezi dobrým, skrytým Bohem, z něhož emanují lidské duše a zlým bohem, temným demiurgem, stvořitelem hmotného světa, aplikovat na vztah křesťanství a židovství a chtěl zcela zavrhnout hebrejskou Bibli. Tehdy si uvědomili Otcové ranné církve, že se nemohou odříci této hloubky naší společné paměti, že se nemohou nechat oddělit od dědictví Abrahama a Mojžíše, proroků, králů a žalmistů, že je tu jeden společný Bůh Židů i křesťanů – a slavnostně se k němu přihlásili tím, že Tenach, hebrejskou Bibli, přijali jako závazné Boží slovo pro sebe a pro všechny lidi.
Když se Karl Barth a statečná „Vyznavačská církev“ postavila v Německu proti nacismu, proti pronásledování Židů a proti pokusu části německých luteránů (tzv. Deutsche Christen) koketovat s nacismem, udělala to také proto, že se přihlásila k onomu NE staré církve vůči Markionovu pokusu zříci se židovství, zřící se naší společné paměti, uložené v hebrejské Bibli.
Tolik k minulosti – ale ještě mi dovolte stručné slovo k přítomnosti a budoucnosti. Paměť se ostatně nevztahuje jen k minulosti: vědomí toho, odkud vycházíme, ovlivňuje i to, kdo jsme, kde nyní stojíme a kam jdeme.
Jsem hluboce přesvědčen – a říkám to řadu let na mnoha fórech a mnoha místech této planety – že před námi, křesťany a Židy – nebo alespoň těmi z nás, kteří se upřímně snaží zachování naší duchovní identity a věrnost vlastní tradici spojit s hlubokou úctou k duchovní identitě druhých a s vnímavostí pro znamení naší doby - stojí v této době obrovská výzva a vážný úkol. Na jedné straně jsme totiž hlubokými kořeny spojeni se světem tří monoteistických, „abrahámovských“ náboženství , tedy i s islámem, na druhé straně ale i s moderním sekulárním (a dodejme: i postmoderním a postsekulárním) světem. Tyto světy - jak vidíme na řadě míst, zvláště tam, kde je islám zneužíván jako nástroj politického násilí – jsou dnes v konfliktu. Nekvalifikuje nás naše „dvojí identita“, naše blízkost tradičnímu monoteismu i sekulárnímu světu (z nichž se nesmíme zříci ani jedné, ani druhé) k určité roli hermeneuta, zprostředkovatele, k poslání činitelů pokoje, kteří se budou snažit překonávat vzájemné předsudky a zjednodušené „obrazy nepřítele“ a upozorňovat na to cenné a nosné, co v sobě obsahují oba tyto světy?
Při památce obětí násilí – včetně onoho násilí, které bylo předznamenáno událostmi Křišťálové noci - slibme si vzájemnou úctu, solidaritu a podporu v tomto úsilí klást vůli k porozumění proti zmatku, barbarství a fanatismu, které se snaží zaplavit náš společný svět. Vždyť : „jak je to milé a krásné, když bratři přebývají pospolu v lásce!“ Šalom!
Proslov pro seminář Spolku akademiků Židů k výročí Křišťálové noci v Senátu ČR, listopad 2007
