V době pandemie právem očekáváme první pomoc od lékařských věd. Co mohou nabídnout v této chvíli – a zejména pak v době, která bude následovat – obory jako hlubinná psychologie, teologie a filozofie? Měly by nám pomoci situaci, která je – a zejména tu, která teprve přijde – zvládat tím, že jí hlouběji porozumíme.
Už jen málo lidí čeká, že se po odeznění pandemie pomalu vrátíme k „normálu“, do světa, jaký tu byl předtím. Musíme se připravit na to, že se vrátíme do změněného světa, který vyžaduje nové porozumění, velké změny v přístupu ke světu a k životu. Nyní je čas k učení, čas přípravy na změny.
Obory vědění, jako je hlubinná psychologie, teologie a filozofie, nás mohou naučit jedné věci: vnímat události jako symboly. Vnímat to, co se nám jeví, jako poukaz k hlubšímu, skrytému smyslu. To předpokládá umění meditace, kontemplativní přístup a velkou intelektuální kázeň, abychom nepodlehli pokušení příliš rychlých odpovědí, které by byly jen projekcí našich osobních přání a strachů.
„Co je důležité, je očím neviditelné,“ říká Malý princ v půvabné Exupéryho knížce. „Neviditelná ruka“ nepatrného viru uvedla do chaosu větší část naší planety než kterákoliv pohroma v dřívějších dějinách. Koronavirus je obrazem a symbolem planetární nákazy, která nezná a nerespektuje naše hranice mezi národy, kulturami a náboženstvími. Zdržme se pokušení ji rychle pojmenovat a najít jednoho viníka (často někoho z našich ideologických nepřátel či jevů, kterým jsme už předtím připisovali všechno zlo).
Papež František a generální tajemník OSN vyzvali politické vůdce národů, aby zastavili epidemie válek, násilí a nenávisti a společně usilovali o překonání současné krize. Jistě to učinili s nadějí, že zkušenost spolupráce přes politické hranice může alespoň trochu inspirovat i změny v morálním klimatu světa, až pandemie odezní.
Ano, čekáme na první pomoc v podobě účinného léku. Ale skutečně účinným lékem na nákazu, kterou současná pandemie symbolizuje, může být také cosi „očím neviditelného“, co se šíří „nákazou“ v mezilidské a mezikulturní komunikaci.
Jedním jménem tohoto léku může být solidarita a empatie. Jako teolog přemýšlím o několika jménech, která tomuto léku dala křesťanská tradice – ale skoro se je bojím vyslovit, aby v tom okamžiku moji posluchači nezareagovali podobně, jako to v určitém okamžiku udělali Athéňané na pahorku Areopag, když jim Pavel chtěl konečně říci něco bližšího o onom „neznámém bohu“, kterého oni uctívali „anonymně“, s respektem k jeho anonymitě.
Ano, dnes jsme my křesťané znovu v situaci apoštola Pavla na Areopagu, o které čteme ve Skutcích apoštolů. Mluvíme k lidem, kteří nesdílejí naši víru, nicméně i oni mají své bohy a mají snad i místo pro tajemství „neznámého boha“.
Bojím se vylovit těch několik jmen, jimiž křesťanská tradice označuje ono „jediné podstatné“ (unum necessarium), ze dvou důvodů. Obávám se, že jsme my křesťané s těmito slovy zacházeli tak, že jim lidé mimo naši komunitu, mimo naši „jazykovou hru“, už vůbec nerozumějí. Bojím se ale ještě více těch křesťanů, kteří tato slova běžně a příliš lehce používají – a proto často podléhají iluzi, že jim rozumějí.
Slova, jimž se musíme učit znovu porozumět, tedy objevit onen skrytý hlubší význam, který se za nimi skrývá – a který tato slova, podobně jako každý symbol, zároveň odkrývají a zakrývají – jsou různá, ale v podstatě ukazují k jednomu tajemství, tajemství hlubinného rozměru skutečnosti. Jsou to slova „víra, naděje a láska“, „milost“, „Boží království“, „Boží život v člověku“. Sotva je vyslovíme, můžeme čekat od našich pohanských posluchačů podobně ironická slova, která uslyšel Pavel od těch odcházejících Athéňanů: „Poslechneme si tě někdy později!“
V líčení této scény v Novém zákoně je poznámka o hrstce těch, kteří zůstali, aby poslouchali a přemýšleli dál – jeden z nich byl jistý Dionýsius. Mnohem pozdější legendy si ztotožnily tohoto Dionýsa s raně středověkým autorem mystických spisů, které se proto těšily téměř apoštolské autoritě. Ano, jsem přesvědčen, že i dnes, když se pokusíme znovu a hlouběji porozumět těmto základním pojmům křesťanské tradice, nám právě poklad křesťanské mystiky (tedy zkušenosti víry) v tom pomůže mnohem lépe než katechismy a učebnice školské teologie.
Věřím, že „svět po koronaviru“ bude změněný, ekonomicky chudší, sociálně ještě komplikovanější, ale snad lidsky zralejší. Věřím, že i my křesťané, až se zas vrátíme do kostelů, budeme lidsky a křesťansky zralejší – a že budeme schopni nejen křesťanům nabídnout spiritualitu, odpovídající na výzvy této doby.
Jeden precedens už tady je. Když se po hrůzách první světové války vrátili muži ze zákopů pod kazatelny svých kostelů, pochopili aspoň někteří kazatelé, že jim už nemohou nabízet sladké zbožné fráze o mocném a dobrotivém panovníkovi na nebi, ani tradiční (a původně pohanské) teorie o neměnné lidské přirozenosti. Oni zakusili hloubku Ježíšovy opuštěnosti Bohem na kříži a také viděli radikální krizi lidství – viděli na vlastní oči, jak mezní dějinné zkušenosti nutí hledat hlubší odpovědi na otázku, co činí člověka člověkem a jak se člověk, dosud chápaný jako rozumný živočich („animal rationale“), v peklech dějin radikálně proměňuje.
Na co nedokázala odpovědět ani protestantská liberální teologie, ani katolická novoscholastika, to nově tématizovala existenciální filozofie a literatura, to nově vyjadřovala hudba a výtvarné umění – a také nová teologie. Ze zkušenosti kněží, kteří na vlastní kůži zažili utrpení na válečné frontě, se zrodila například teologie Paula Tillicha či Teilharda de Chardin a později v dopisech z cely smrti za druhé světové války Dittricha Bonhoeffera. Zkušenost holokaustu prohloubila myšlení řady židovských náboženských filozofů. Nyní bude úkolem teologů v podobném duchu promýšlet duchovní výzvy té doby, která stojí před námi.
Je třeba promýšlet teologii a spiritualitu globálního světa, světa globální komunikace kultur, avšak zároveň světa globálně ohroženého a zranitelného. Ekonomická a politická globalizace bez globalizace soucitu a solidární lásky svět spíše ničí, než skutečně sjednocuje.
Nechovám naivní očekávání v masové morální či náboženské obrácení lidstva po koronavirové epidemii. Spousta lidí bude pochopitelně nejprve hledat materiální zdroje k zahlazení škod v hospodářství svého podniku a v ekonomii své rodiny. Doufejme, že vlna solidarity, kterou jsme zakusili ve světě i u nás, zase hned tak rychle neopadne. Víme přece, že už v době pandemie nemálo lidí (i politických režimů) se snažilo na tomto neštěstí vydělávat; budeme jistě svědky politických snah prodlužovat výjimečný stav a oklešťovat tím svobodu, demokracii a lidská práva. Zase jiní budou pod rouškou volání po svobodě znovu obnovovat nezodpovědné a nesolidární chování. Uvidíme, zda v církevním prostředí převáží snahy vrátit zase jednoduše všechno někam zpátky, nebo odvaha odpovědět s vírou a nadějí na výzvy změněného světa.
To, co jsme mohli pozorovat už dlouhou dobu, vidíme nyní zřetelněji: v globálním, globálně propojeném a globálně ohroženém světě padla hranice mezi „věřícími“ a „nevěřícími“. I věřící, je-li poctivý, musí vyjít z pohodlných jistot jednoduchých náboženských odpovědí na složité otázky složité doby. Ale i „nevěřící“, je-li poctivý, nemůže nehledat hlubší odpovědi a hlubší zdroje naděje ve světě, plném paradoxů, než mu nabízí „humanismus bez transcendentály“.
Jistě: mnozí budou toužit po jednoduchých odpovědích na složité otázky a to bude voda na mlýn jak náboženských fundamentalistů, tak cynického politického pragmatismu a populismu; ti i oni budou šířit své „konspirační teorie“.
Jistě, náš svět je navždy mnohonásobně propojený a šíří se v něm rychle všemi směry nejen zboží a informace, nýbrž i nakažlivé nemoci a s pandemií si neporadíme bez mezinárodní spolupráce a solidarity.
Nicméně odmítám fráze, že se máme sešikovat proti společnému nepříteli, zlému koronaviru. Virus není „nepřítel“, ani „zlý“, je součástí přírody, která je „mimo dobro a zlo“, příroda nemá mravní svědomí – tím jsme vybaveni jenom my, lidé. Jen v našich postojích a vztazích, mezilidských vztazích i vztazích k přírodě, v našich úmyslech a jednáních je dobro a zlo – a navíc mnohdy složitě promícháno.
Náboženští fundamentalisté a militantní ateisté, kteří sdílejí stejnou naivní představu o Bohu, Boha příliš snadno a rychle vtahují do přírodních pohrom: Jedni ho zneužívají ke strašení lidí Božími tresty, druzí pak vidí v pohromách důvod k popření jeho existence, protože „nefunguje“ podle jejich představ o dobru a zlu. Bůh, o němž mluví Bible, však přesahuje to, jak si my lidé dobro a zlo představujeme. Jeho myšlení není naše myšlení, říká žalmista, a kniha Jób, nejhlubší spis hebrejské Bible, zas hovoří o nepochopitelnosti utrpení, v němž se zračí neproniknutelně temná stránka tajemství Boha a jeho stvoření. To je velký společný omyl fundamentalistů i ateistů, že je možné tak lehce, povrchně a nezodpovědně mluvit o Bohu.
Víra není ideologie, jejím posláním není dávat jednoduché odpovědi, nýbrž dávat sílu vytrvat tváří v tvář paradoxům života.
Už dlouhá léta se snažím vylíčit tři „božské ctnosti“ – víru, naději a lásku – jako postoj trpělivosti tváří v tvář tajemství Boží skrytosti. Víra není „náboženské přesvědčení“, naděje není optimismus a láska není záležitostí hormonů a emocí.
Ony tři základní sloupy křesťanství, toto trojjediné srdce křesťanství, je otevřený prostor pro tajemství – prostor respektu, v němž necháváme Boha být Bohem a nepřitesáváme si ho do podoby bůžků, kteří mají uspokojovat naše náboženské, případně i materiální potřeby.
Je to prostor, v němž my sami rezignujeme na roli božstev (nebudeme si už hrát na bohy, kteří „poručí větru a dešti“, budou manipulovat přírodou a dějinami). Ve víře, lásce a naději rezignujeme na jakékoliv „vlastnění Boha“; je to cesta, na níž se učíme Boha neustále hledat. Otec západního mnišství a patron Evropy svatý Benedikt začíná svou řeholi biblickým citátem: Pojďte se učit hledat Hospodina. Hledat Boha ve všech věcech.
Velikonoce jsou nejsvětějším časem křesťanského roku. Dotýkáme se v něm nejintimněji samého srdce křesťanské víry. Letos prožijeme patrně nejpodivnější Velikonoce křesťanských dějin: největší křesťanské svátky s prázdnými, často zavřenými kostely – a to nyní na všech kontinentech naší planety.
Jsem hluboce přesvědčen, že pro českou společnost to nakonec mohou být křesťanštější Velikonoce, než které si kdokoliv z nás pamatuje. Jsem přesvědčen, že i mnozí z těch, kteří by do kostela nepřišli, jsou v tomto roce více než kdy jindy otevření velikonočnímu příběhu křesťanství.
Jen je třeba najít klíč, jímž je ho možné znovu otevřít a nově, hlouběji mu porozumět.
Velikonoce je příběh o smrti a Vzkříšení.
Obávám se, že jsme my křesťané v mnoha kázáních a zbožných knihách zvěst o vzkříšení natolik zbanalizovali, že pro mnohé ztratila jakoukoliv výpovědní hodnotu. Vzkříšení opravdu není resuscitace, oživení mrtvoly a její návrat do tohoto světa. Vzkříšení není návrat k něčemu, představuje něco radikálně nového. Křesťanský pojem „vzkříšení“ označuje radikální transformaci; proměnu, která začíná už ve smrti. Jsem přesvědčen, že velikonoční tajemství smrti a vzkříšení je zásadním kamenem křesťanství a kritériem k rozpoznávání křesťanskosti.
O těchto Velikonocích se opakovaně vracím ke svému trojímu přesvědčení:
Jsem přesvědčen, že jenom víra, která umírá a vstává z mrtvých, je skutečně křesťanská víra.
Jsem přesvědčen, že jenom církev, která umírá a vstává z mrtvých, je skutečně křesťanská církev.
Jsem přesvědčen, že jenom teologie, která umírá a vstává z mrtvých, je skutečně křesťanská teologie.
Čas zavřených a prázdných kostelů vnímám jako prorocké varování: takhle by mohla dopadnout církev, pokud by chtěla jen jako dosud pouze brzdit proces rozkladu jedné ze svých dějinných podob, procesu, který trvá už dlouho a jehož duchovnímu smyslu jsme zřejmě nedostatečně porozuměli.
Zkusme porozumět tomuto procesu skrze velikonoční příběh: mějme odvahu mnohé v naší církvi, víře a teologii nechat zemřít, projít zkušeností Velkého pátku a Bílé soboty – a buďme otevření pro překvapení velké proměny, začátku nového života.
Opakuji myšlenku, která mne provází těmito zvláštními Velikonocemi: Při pohledu na prázdné kostely nemysleme jen na prázdný hrob v Jeruzalémě, ale také na poselství, které tu prázdnotu hrobu doprovázelo: Proč hledáte Živého mezi mrtvými? Není tady, vstal! Předejde Vás do Galileje, tam ho uvidíte!
Hledejme tedy onu Galileu dneška, kde se můžeme setkat s živým Kristem, slyšet jeho hlas a dotýkat se jeho ran. K tomu všemu se vrátíme v následujících dnech.
