Zelený čtvrtek, den, kdy si připomínáme Ježíšovu poslední večeři a úzkost v Getsemane, přináší nepřeberné množství podnětů k meditaci. Pokusím se omezit jen na některé z nich, na ty, které zvláště v této době považuji za nosné.
Velikonoční večeře je uvozena scénou mytí nohou. Ježíš zde přebírá – k překvapení učedníků a za protestů apoštola Petra – otrockou úlohu. A vpisuje do ústavy své církve šokující zásadu: Kdo chceš být prvním, buď jako poslední a služebník všech. Všude se lidé honí za mocí pro prospěch, který jim samým moc přináší! U vás ať tomu tak není! Ježíš trvá na tom, aby v rodině jeho následovníků byla autorita založena na primátu služby.
Vykonává-li Ježíš, Pán a Mistr, otrockou práci, pak tím říká něco dosud neslýchaného: Bůh se děje tam, kde se člověk v pokoře a v lásce sklání k druhému člověku. „Kde je dobrota a láska, tam přebývá Bůh“ – zpívá se v hymnu, který v liturgii doprovází obřad mytí nohou.
Před bohoslužbou Zeleného čtvrtku se v nejstarších dobách církve konal obřad smíření, spojený s vyznáním hříchů, recitací sedmi kajících žalmů a vkládáním rukou na hlavy veřejných hříšníků, kteří tak byli znovu přijímáni do duchovní rodiny, z níž se vzdálili.
Den, kdy se Ježíš modlil za jednotu všech, kdo v něho věří, by měl být svátkem ekumenické touhy po sjednocení křesťanů u společného stolu.
Má být také rodinným svátkem diecézí a farností, které společnou účastí na eucharistii stvrzují, že jsou částí jedné církve a jednoho Krista, že jsou navzájem „pokrevními“ sourozenci, že v nich koluje jedna krev a ve své nezastupitelné různosti se podobají tělu, které se skládá z mnoha různých údů, jak o tom píše apoštol Pavel. Pavel říká, že jednota církve má být organická, jednota v různosti, ne v uniformitě. Za „normálních okolností“ se na Zelený čtvrtek dopoledne shromažďují v katedrálách kněží celé diecéze kolem svého biskupa a obnovují své kněžské závazky – a večer pak slaví se svými farníky památku večeře Páně.
Letos jsme byli vyvedeni z kostelů a posazeni k rodinnému stolu. Vzpomeňme, že kdysi Židé, když byl zbořen Jeruzalémský chrám, musili nově pochopit a vystavět své náboženství: oltář chrámu navěky nahradil stůl židovské rodiny a rytmus chrámových obětí řád soukromé i společné modlitby a stálé studium Písma. Ale nemusíme chodit ani tak daleko do minulosti.
Pamatuji si, jak jsem během jedenácti let kněžské služby v „podzemní církvi“, kdy za slavení bohoslužeb bez státního souhlasu hrozily dva roky vězení, slavil Velikonoce na venkovských chalupách v malém kruhu: několikrát v kruhu dalších tajně vysvěcených kněží, vícekrát pak s několika málo rodinami. Eucharistickou část bohoslužby jsme mohli slavit až pozdě v noci, kdy matky uložily k spánku děti, které nesměly vědět, že jsem kněz (aby to někde neprozradily) a že společně konáme „protistátní činnost“. Nicméně větší část večera jsme slavili s dětmi a ty – dnes už sami otcové a matky – na to dosud vzpomínají. Začali jsme umýváním nohou a pak jsme se snažili, nakolik to šlo, napodobit židovskou sederovou večeři, kterou zřejmě byla Ježíšova poslední hostina s učedníky: měli jsme beránka (skopové maso, ale někdy i piškotového beránka), zelené byliny, víno i nekvašené chleby. Zahájili jsme – jako Židé a jako zřejmě apoštol Jan při Poslední večeři – otázkou nejmladšího účastníka u stolu: Čím se tato noc liší od všech ostatních nocí v roce? A pak jsme vyprávěli příběh o vyjití Židů z Egypta a putování pouští do zaslíbené země, a přidali jsme i vyprávění o Ježíšových Velikonocích.
Po večeři jsme zapálili 13 svíček (na paměť Ježíše s 12 učedníky) a četli Ježíšovy řeči na rozloučenou z 13. až 17. kapitoly Janova evangelia (ten dlouhý text jsme někdy prokládali písněmi z Taizé). Pak jsme četli z 22. kapitoly Lukášova evangelia (verš 39 až 51) o modlitbě v zahradě Getsemanské – svítily už jen 4 svíce, Ježíš vzal s sebou jen tři ze svých učedníků – ty, kteří byli svědky jeho slávy a jasu na hoře Tábor. A nakonec zbyla jedna svíčka: učedníci se rozprchli, Ježíš zůstal sám. A modlili jsme se svými slovy za všechny, kdo jsou sami, za všechny, kteří prožívají své Getsemany, úzkost a bolest, za všechny, na něž dopadá stín kříže, utrpení a smrti, za všechny, kdo pijí z kalicha bolesti – i za nás, abychom v těžkých chvílích, ano i ve chvílích, kdy budeme odcházet z tohoto světa, dokázali porozumět Boží vůli a přijmout ji.
Připomínali jsme si, že Zelený čtvrtek je den, kdy slavíme narozeniny eucharistie a narozeniny apoštolského poslání, které se vtěluje křtem do společného kněžství všech věřících a svátostí svěcení do služebného kněžství těch, kterým byla svěřena pastýřská péče a odpovědnost za vedení a inspiraci obcí věřících v duchu Kristově a za hlásání evangelia, radostné zvěsti o Ježíšově vítězství nad tmou hříchu a smrti.
Prosili jsme za všechny kněze, aby dar kněžství nechápali jako moc, která z nich dělá nějakou lepší vrstvu v církvi, nýbrž jako zmocnění k pokorné službě. Modlili jsme se za sebe a za všechny křesťany, abychom se věrohodněji stali chlebem, který sytí hlad našich bližních, a vínem, které podle slov Písma slouží k radosti lidských srdcí.
Snažili jsme se porozumět onomu činu, kterým Ježíš porušil židovskou tradici, když doprovodil žehnání chleba a vína slovy: Toto je mé tělo, toto je má krev. Ježíš tím uvádí své učedníky do tajemství své oběti života, do smyslu své smrti. Bude záhy stráven jako chléb, jeho krev bude vylita jako víno. Ale jako chléb a víno nezaniká, ale dává sílu, jako pokrm udržuje život, tak i jeho oběť bude zdrojem síly a života.
Chléb, který se láme, rozdává, aby byl sněden, stráven, dává sílu a udržuje život. Stejně tak se úplně odevzdává Ten, který je stravován láskou do krajnosti. Taková láska dává sílu, vysvobozuje, udržuje život. Bez ní by se život stal pouhým přežíváním na povrchu.
Oběť zjevuje cenu, váhu hodnot. Obětuje-li někdo pro nás cokoliv, třeba svůj čas, dává nám tím najevo, že si nás váží víc než svého času. Ježíš si nás cenil víc než svého vlastního života. Vrací nám svou obětí vědomí hodnoty naší duše. (Svým slovem k jeruzalémským plačkám na křížové cestě i nás varuje, abychom Velikonoce nestrávili sentimentálním oplakáváním jeho samotného, ale raději proměnili svůj vlastní život. I my se máme naučit dávat, i my se máme vydat jeho cestou, aby byl uzdravován svět.)
Eucharistie – svatý chléb věčného života a kalich věčné spásy – je závdavkem, předchutí nebeské hostiny. Je aperitivem večeře v Božím království. Je kouskem nebe na zemi.
Dnešním kněžím se často vytýká, že prý málo hovoří o nebi a pekle. O pekle – nikoliv pekle lidových fantazií, ale o skutečném pekle opuštěnosti od lidí i od Boha – budeme mluvit na Velký pátek.
Dnes si tedy řekněme několik slov o nebi. Nebe je dávným symbolem pro Boha. Bůh je s námi jako obloha nad námi – je s námi stále, i když si ho neuvědomujeme, i když na něj nemůžeme sáhnout, je mimo naší režii. Je nejzazším horizontem našeho bytí. (Tato metafora nezapadá do našich dnešních kosmologických představ, avšak můžeme jí rozumět.)
Pod tou metaforou otevřeného nebe se skrývá naděje v konečné naplnění naší víry.
Bible mluví o cíli dějin a lidského života – o konečném spočinutí v Bohu – v obrazech. Častým motivem v těchto obrazech je hostina. Hospodin vystrojí svému lidu, svým vyvoleným, velkolepou hostinu.
Ježíš se často účastnil hostin a o hostinách mluví v mnoha svých podobenstvích. Pozvání na královskou hostinu je pocta, nezasloužený dar, ale i závazek. Mnozí pozvání nejsou hodni. Pohrdnout pozváním je vážnou urážkou hostitele. I když pozvání přijde neočekávaně, člověk ho nemá brát jako samozřejmost, musí si vzít slavnostní šat. I on má pak zvát ke svému stolu ty, které nikdo nezve.
Nebe – Boží království – je společenstvím lásky. Být v nebi znamená být v Bohu. Být v Bohu znamená být v lásce. Být v lásce – té opravdové lásce, která se obětavě rozdává, znamená být v Bohu. „Kde je dobrota a láska, tam je Bůh“ – pamatujme na tento zpěv z liturgie Zeleného čtvrtku.
Letošní Velikonoce neslavíme v chrámech, nýbrž doma. Vnesme do našich rodin – právě v těchto těžkých dobách – kousek nebe.
