Trpělivost, zvaná naděje
Na Velký pátek se od nepaměti v katolických kostelích neslouží mše; konají se velkopáteční obřady, které jsou prosté, ale o to více výmluvné a hluboké. V tomto podivném roce je celé církvi – nejen na Velký pátek, ale zřejmě v celém velikonočním okruhu – uložena krajní střídmost liturgického slavení – ale snad o to více můžeme vnímat hloubku velikonočního poselství.
Pro nás kazatele evangelia je to úkol pozvat srozumitelně a přesvědčivě ke stolu Božího slova všechny, kdo mají zájem naslouchat a přemýšlet, a věřím, že jsou mezi nimi i mnozí, kteří by do kostelů nepřišli – ale tento čas je činí vnímavými pro bolest a naději v našem světě a pro slovo, jímž o bolesti a naději hovoří Písmo.
Chci vám nyní předložit několik meditací, v nichž navazuji na myšlenky velkopátečních promluv minulých let a doplňuji je tím, jak ke mně promlouvají nyní. Často se cítím provinile, když kážu příliš dlouho v našem velmi studeném kostele; letos jsem pocitu viny zbaven, protože mi můžete naslouchat v teple svých domovů, rozdělit si tento dlouhý pás myšlenek na jednotlivé části (což dokonce doporučuji) a samozřejmě ho kdykoliv ukončit, aniž byste nezdvořile odcházeli z kostela.
Kříž jako zrcadlo
Středem velkopáteční bohoslužby je kříž – pašije a uctívání kříže. (Nemusím snad dodávat, že neuctíváme kříž, nýbrž Kristovu bezhraniční lásku a oběť, jak se ukazuje na kříži – Ježíš neodchází z tohoto světa se zaťatou pěstí revolucionáře, nýbrž s dokonale rozepjatou náručí, která objímá i nepřátele: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.)
Známá legenda z dob starého Říma vypráví o snu, který se zdál císaři Konstantinovi před bitvou na Milvijském mostě. Císař viděl kříž a slyšel hlas: V tomto znamení zvítězíš! Ráno dal připevnit Ježíšův monogram na své válečné prapory a v bitvě skutečně zvítězil – a z vděčnosti dal křesťanům svobodu vyznání. Jednou jsem tuto pověst komentoval ironickou otázkou, jak by asi vypadaly dějiny Říma, církve i světa, kdyby císař ten svůj sen pochopil inteligentněji, hlouběji.
Kříž nám totiž nebyl dán jako amulet pro štěstí v našich válkách ani jako magická ochrana před našimi nepřáteli. Kříž je spíš vyjádřením paradoxu, který je v centru křesťanské víry, totiž že mnohá vítězství jsou ve skutečnosti porážkou a mnohé porážky vítězstvím.
K znamení kříže poukazuje i těžko pochopitelný Ježíšův výrok, jímž připodobnil své „povýšení“ – přibití na kříž – onomu znamení hada, kterého Mojžíš vztyčil na poušti – a ti, kdo na hada pohlédli, byli prý uzdraveni od hadího jedu. Když přistoupíme blízko ke kříži a pohlédneme na něj – jak a z čeho můžeme být uzdraveni?
Podle zakladatele hlubinné psychologie Carla Gustava Junga má každý z nás svůj stín – tu část své osobnosti, kterou zpravidla skrývá před druhými i před sebou. Jsou to naše vlastnosti, které si nejsme schopni či ochotni přiznat. Jsou to naše nepřiznané viny, včetně těch, o nichž říkáme v úkonu pokání při mši: nekonal jsem, co jsem měl konat.
Latinský a německý výraz pro vinu, debitum a Schuld, znamenají zároveň dluh: je to to, co dlužíme životu, Bohu i druhým, jsou to naše hřivny, které jsme dostali, ale zakopali, nevyužili či zneužili.
Se svým stínem často nakládáme tak, že ho promítáme na druhé: tam ho dovedeme pojmenovat, soudit a odsoudit. Obviňujeme druhé zpravidla právě z toho, čeho se sami dopouštíme.
Když nás někdo velmi dráždí, a vlastně nám nic zlého neudělal, položme si otázku, zda nám nenastavuje zrcadlo – zda nám na něm nevadí právě to, co je náš vlastní stín, naše vlastní nepřiznané rysy. Básník Jan Zahradníček napsal: „Můj příteli, můj bratře, ten, kdo půjde a natře svět ošklivou barvou nenávisti, namáčí v srdci tvém jako ve svém. Na lavici obžalovaných i pro nás místo je.“
Předpokladem obrácení a uzdravení vztahů je vtáhnout svůj stín zpátky do sebe, přiznat si ho a přijmout: i toto jsem já, je to má vina.
Takový krok podstatně přispěje k našemu pravdivějšímu sebepoznání a zpokornění a také k pročištění našich vzájemných vztahů.
Druzí nám nastavují zrcadlo. Ale to zrcadlo zpravidla není čisté, protože ani oni nejsou zcela nevinní a ryzí. I oni si někdy na oplátku zas do nás promítají své vlastní stíny, odplácejí stejné stejným a někdy i horším. Všichni jsme nějak zapleteni do světa, plného násilí a lži, někdo více a někdo méně, avšak za stav světa neseme všichni svůj díl odpovědnosti.
Už papež Jan Pavel II. a s ještě větší naléhavostí papež František mluví o tom, že existují nejen naše osobní hříchy, ale že jsme zapleteni do hříšných struktur světa, že existují i „sociální hříchy“, na nichž se podílíme svým životním stylem, například plýtváním nebo necitlivostí k životnímu prostředí nebo šířením nepodložených zpráv a propagandy, šířením paniky a zoufalství, neúčastí na občanském životě, lhostejností ke lži a zlu ve veřejném životě, prostě nerozlišováním hodnot. Toto jsou často závažnější hříchy než ty, které obvykle šeptáme v šeru zpovědnic.
Uprostřed dějin však stojí ten, který zlo neodplácel, který na sebe nechal dopadnout urážky a obvinění, temné stíny, které na něj promítali jeho nepřátelé. Jen ten, který na zlo neodpovídá zlem, nevrací rány a tím zastavuje roztočenou spirálu pomsty, se stává zrcadlem, v němž vidíme zlo, jaké skutečně je.
Nevinná oběť tím více dráždí zlo, zbavuje je totiž výmluv a alibi. Stává se obětí, obětním beránkem. Beránkem, který na sebe vzal naše hříchy, naše stíny, naše dluhy, viny světa.
Nevinný se stává čistým zrcadlem, nastaveným světu. Přišel, jak je psáno, aby se zjevila tajemství mnohých srdcí.
Ano, kříž je tím zrcadlem, v němž můžeme vidět zlo v celé jeho hrůze a nahotě. To je ta odvrácená tvář světa, do níž i my jsme zapleteni svými činy, slovy a smýšlením, nebo tím, že jsme neudělali všechno, co jsme pro dobro druhých mohli udělat.
Dívejme se ve světle víry do zrcadla kříže. Mysleme na tu stále se roztáčející spirálu zla – nikdy nevíme, kam doputoval políček či tvrdé slovo, které jsme vypustili do světa. Utrpěné křivdy často na sebe nabalují další, lidé se často mstí za křivdy tím, že si zlost vybíjejí na jiných, slabších.
Na kříži visí ten, kdo zlo zastavil tím, že nastavil svou tvář, že se stal zrcadlem, v němž zlo vidíme bez masek a výmluv. Dívejme se na kříž očima víry.
Uvidíme tam pravdu o člověku, o světě i o Bohu. A jen pravda, jak je psáno, nás osvobodí, jen ona nás může uzdravit.
Pravda a moc
Ve druhém zamyšlení bych se rád zastavil u té části Janových pašijí, kde se líčí Pilátův soud.
Vidíme zde odvěkou konfrontaci pravdy a moci. Ježíš říká Pilátovi, co míní onou větou „Já jsem král“. Říká mu: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“
Na to následuje známá Pilátova otázka: „Co je pravda?“ To není projev filozofické dychtivosti vladaře získat spolehlivou definici pravdy. Jak asi zněla tato otázka, jsem pochopil srze jednu svou životní zkušenost před řadou let.
V době tzv. „opoziční smlouvy“ jsem se účastnil nedělní televizní debaty s vysokými představiteli obou těch smluvně-opozičních stran. Když jsme šli ze studia, zeptal jsem se jednoho z nich: „Když jsme teď tady sami bez kamer a beze svědků, řekněte mi, vy přece víte, že všechno, co jste tam tu celou hodinu říkal, vůbec není pravda?“ Podíval se na mne se směsí útrpnosti a opovržení: „Pravda? Jaká pravda? Já mluvím ke svým voličům a ta druhá strana zas ke svým.“ Dodnes slyším, s jakým hlubokým pohrdáním vyslovil slovo pravda, jako by to bylo sprosté slovo. Přeloženo: Nás, vy ubozí pravdoláskaři, vůbec nezajímá, co je pravda. Takovou otázkou se vůbec nezdržujeme. Zaplatili jsme si průzkumy, co chtějí slyšet naši potenciální voliči, a to jim tedy říkáme. Oni nám dají své hlasy, přístup k moci a k penězům. Kdo tento mechanismus nechápe, ať běží do své kavárny a neplete se nám pod nohy.
Ten den jsem pochopil, co říkal Pilát Ježíšovi: Pravda? Co to vůbec je? Jakou váhu má pravda? Váhu má přece jen moc: Nechápeš, že mám moc tě propustit, nebo tě dát ukřižovat?
Ano, to je řeč „království tohoto světa“. To je ona logika moci, před níž Ježíš varoval při Poslední večeři své učedníky, svou církev: U vás ať tomu tak není! To je to, čemu svatý Augustin říkal „civitas terrena“, opak obce Boží. To je to, čemu v církvi papež František říká klerikalismus. Přednost moci před pravdou, Zákona před láskou, vlastnění pravdy před hledáním pravdy, ideologie před vírou, moralizování a odsuzování před pokorou a milosrdenstvím.
Pilát, muž moci, je slaboch, alibista a zbabělec. Dobře ví, že Ježíš je nevinen, kdyby se na nic neohlížel, jistě by ho propustil. Ale bojí se židovské hierarchie, kterou pohrdá, bojí se císaře, kterým mu vyhrožují, bojí se křičícího davu, byť jej považuje za zkorumpovanou chátru.
Udělá ještě jeden pokus, dá Ježíše zbičovat a pak ho ukáže davu, aby vzbudil jeho soucit: Ecce, homo! Ejhle, člověk! Je tenhle balík krvavého masa ještě vůbec člověk? Ale dav, zřejmě týž, který před několika dny přichystal Ježíšovi královské uvítání a zpíval Hosana, je jako šelma, dychtící po krvi: Ukřižuj ho!
V Janově evangeliu najdeme dva pohledy na Ježíšovy rány. Pohled světa, to je pohled Pilátův: Ejhle, člověk! A o několik dní později pohled víry, která se rodí při dotyku ran: Ejhle, Bůh! Můj Pán a můj Bůh! volá apoštol Tomáš, když mu Ježíš ukazuje své rány.
Ano, celé drama pašijí můžeme číst optikou tohoto světa: Ten blázínek, naivní pravdoláskař z Nazareta, skončil jako všichni ostatní, kdo se chtěli plést pod nohy cynické moci, která má spočítáno, že pravda je jen prázdné slovo, která přece dobře ví, co na lidi platí! Skončil na šibenici kříže. Dali ho do hrobu a přivalili kámen.
Mocnosti tohoto světa, napsal Jan Zahradníček v prorocké básni těsně před komunistickým uchopením moci, se všemi silami snaží, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku.
Anebo můžeme číst ten velikonoční příběh dál. Můžeme číst i jeho pokračování v dalších dějinách světa i církve, i v naší současnosti, i v našich životech. Ten příběh byl napsán proto, abychom věděli, že není balvan tak těžký, aby jednoho rána nebyl odvalen.
Bože, proč jsi nás opustil?
Součástí tradiční velkopáteční zbožnosti je uctívání Ježíšových ran – to bylo velmi blízké například Františkovi z Assisi. Třetí zastavení je u jedné z Ježíšových ran, té nejhlubší; u jednoho Ježíšova slova na kříži, toho nejtemnějšího, a u jedné věty z apoštolského vyznání víry – té nejnepochopitelnější.
Na Květnou neděli jsme mluvili o tom, že jednotlivá evangelia přinášejí velice rozdílná líčení Ježíšovy smrti. Nejsou historickou reportáží, nýbrž meditacemi, pohledem z různých stran. U Jana a Lukáše Ježíš umírá se slovy, která slavnostně dovršují a korunují jeho život: „Dokonáno jest“, „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha“.
V líčení Marka a Matouše Ježíš umírá s drásavým výkřikem: Bože můj! Bože můj, proč jsi mne opustil?
Jako komentář k této větě můžeme pochopit i výrok z apoštolského vyznání víry: sestoupil do pekel.
Moderním kněžím se vytýká, že málo kážou o pekle. Je to snad tím, že pojem peklo je ve vědomí mnoha lidí spojen s dětinskými nebo i perverzními představami. Nemůžeme brát vážně čerty z lidových pohádek ke strašení dětí, ani sadomasochistické fantazie barokních kazatelů o podsvětních mučírnách ke strašení dospělých. Tyto představy zeslábly tváří v tvář dějinným zkušenostem s pekly, která si lidé navzájem připravili na zemi – zejména v moderních válkách, v komunistických i nacistických koncentrácích a ve zločinech teroristů.
Peklo, říká nám katechismus, je stav odloučení od Boha. Je to stav odcizení člověka nejvlastnějšímu smyslu jeho života, totiž společenství s Bohem, bytí v lásce.
A právě to je ten stav, o němž svědčí Ježíšův výkřik na kříži: Bože můj, proč jsi mne opustil?
Ježíš sestoupil do pekel. Nejprve sestoupil do těch kruhů pekla, které si dělají lidé na zemi – často ti, kteří lidem slibovali nebe na zemi. Sestoupil do pekla lidské krutosti. Slyším v Ježíšově výkřiku jeho solidaritu s utrpením všech obětí násilí a nespravedlnosti všech věků, i naší doby. Vnímám v něm i bolest těch, jejichž víra a naděje jsou křižovány v okamžiku utrpení. Slyším tam nářek těch, kterým nepatrný, neviditelný virus připravil bolestné a osamělé umírání, i bolest jejich blízkých. Slyším tam bolestné otázky těch, kterým důsledky pandemie ničí živobytí a odsuzují je k chudobě a naprosté nejistotě. Slyším tam hněv a zoufalství lidí, kterým dochází, jak je náš svět zranitelný a jak málo udělali mnozí z těch, kterým byla svěřena moc a odpovědnost.
Beránek, který snímá hříchy světa, nese před Boha a jeho soud bolestné otázky všech trpících. Ze všech pozemských pekel, mučíren a koncentráků, z přeplněných lazaretů, temných propastí bolesti a neštěstí zaznívá tato otázka „proč“ – a Ježíš ji volá z kříže do temného oblaku Božího mlčení.
Ano, Ježíš sestoupil i do ještě hlubšího kruhu pekla, do pekla odloučenosti od Boha, Božího mlčení v hodině zkoušky.
Na kříži umírají naše naivní představy o Bohu. Teologové mnoha staletí budovali teologickou disciplínu zvanou teodicea, která měla spekulativně smířit fakt utrpení s myšlenkou existence dobrého, všemocného a vševědoucího Boha. Dnešní teologie, teologie po Osvětimi a Gulagu, běsnění teroristů a nyní i globální nemoci, odmítá tyto pokusy ospravedlňovat Boha jako rouhání – podobně jako Bůh odmítl spekulace Jóbových zbožných přátel. Jóbovi přátelé nemohli smířit své zbožné představy o Bohu s faktem utrpení nevinného a neustále si vymýšleli rafinované teologické odpovědi a moralizování chudáka Jóba, kterého podezírali z tajných hříchů, za něž si utrpení zaslouží. Jób však trval na pravdě své zkušenosti, své neviny – a Boha vyzval na soud.
A když do tohoto dramatu konečně Hospodin vstupuje, nejprve napomene své zbožné advokáty: Nepotrestám Vás jen proto, že se za vás přimluví můj služebník Jób. Ten jediný o mně mluvil správně!
A pak dá Hospodin svému trpícímu služebníku Jóbovi na jeho otázku po smyslu utrpení prapodivnou odpověď: Ukáže mu nepochopitelnost světa, v kterém je tolik absurdních věcí – přinejmenším absurdních pro náš lidský rozum. Jak to napsal jeden moudrý rabín: Tak jako mozek psa není schopen pochopit matematické úlohy, tak náš lidský mozek není schopen pochopit tajemství utrpení. Svatý Pavel v souvislosti se zlem mluví o tajemství – mysterium iniquitatis, tajemstvím nepravosti, temnoty.
Nemůžeme a ani nemusíme mít hned odpověď na všechny otázky. Opravdová víra je trpělivá, ví – abych znovu citoval svatého Pavla – že na tomto světě a v tomto životě to nejpodstatnější vidíme jen zčásti, jako v zrcadle, jako v hádance. Jeden japonský jezuita mi otevřel poselství křesťanství – včetně velikonočního dramatu kříže a vzkříšení – docela novým způsobem (a tím možná zachránil mou víru): jsou to koany, hádanky, podněty k meditaci, na které vůbec nemůžeme jít s obvyklou logikou, kterou se západní teologie naučila od Řeků. Příliš rychlé odpovědi, i když znějí zbožně, bývají povrchní.
Bůh dává svému Synu projít touto temnou nocí víry. „Bože můj, proč jsi mne opustil?“
Velký katolický spisovatel Chesterton doporučoval Krista za „Boha ateistů“; napsal: Kdyby si ateisté měli zvolit své náboženství, měli by si vybrat křesťanství, neboť v něm se na okamžik Bůh zdál být ateistou. Jeho víra byla „ukřižována“ a probodena prožitkem nekonečné Boží vzdálenosti, „Bože můj, proč jsi mne opustil?“
Ježíšův výkřik působí na první pohled jako výraz zoufalství. Ježíš však tuto mezní zkušenost vyslovuje v podobě otázky – „Proč jsi mne opustil?“ Nepřestává se ptát, nepřerušuje dialog s Otcem ani tehdy, když v tu chvíli agonie už žádnou odpověď, lidsky viděno, čekat nemůže.
Jestliže Ježíš ve chvíli, kdy cítí úplnou opuštěnost Bohem, přesto do této temnoty volá svou otázku, zjevuje tento okamžik kříže (a kříže jeho víry, smíme-li to tak vyjádřit) něco podstatného o charakteru skutečně křesťanské (ne „obecně náboženské“) víry vůbec: autentická víra Ježíšových učedníků má charakter „a přesto“, „navzdory“; je to zraněná, probodená, přesto stále se tázající a hledající, ukřižovaná a zmrtvýchvstalá (tedy vskutku velikonoční) víra.
„Bože, proč jsi mne opustil?“
Hebrejština má dvě slova pro „proč“. Jedno proč míří dozadu: jakou to má příčinu? To druhé proč míří dopředu: K čemu to je? Jaký to má smysl? A slovo, které zde zřejmě zaznělo, znamená: K čemu to všechno je a bude?
Mějme na paměti, že Ježíšova bolestná otázka je oslovením Boha – je to tedy modlitba. I my můžeme dát našim otázkám podobu modlitby (a našim modlitbám podobu otázek). Ježíšův výkřik na kříži je citací žalmu, který končí Boží chválou. Ano, i Ježíšova otázka, adresovaná Bohu, dostává velikonočním ránem Boží odpověď. Ale nejdříve musí projít nocí. Proč je tomu tak? To je jedna z otázek, vyžadující trpělivost, zvanou naděje.
