Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
Mt 22,15
Zamysleme se dobře nad touto scénou. K Ježíšovi přicházejí farizejové, lichotí mu a předstírají, že neznají správnou odpověď na určitou otázku a chtějí ji slyšet od Ježíše; předstírají, že neznají jeho názor a jsou zvědavi na jeho odpověď. Ve skutečnosti se však považují za ty, kteří už všechny správné odpovědi znají (mají Mojžíšův zákon s komentáři), znají i to nové, co přináší Ježíš, avšak odmítají to. Chtějí Ježíše vlákat do pasti: řekne-li A (daň je třeba platit), ztratí podporu lidu, řekne-li B (neplaťte daň), mohou ho udat jako buřiče.
Tento spor Ježíše s farizeji je z několika důvodů velice aktuální. „Farizejství“ nechápejme jako nadávku, nýbrž jako označení určitého typu náboženského myšlení, který je v přímém protikladu s evangeliem, stylem Ježíšova myšlení a jednání. Zastávala ho v Ježíšově době pouze část politicko-náboženského směru farizejů, nicméně se s ním setkáváme i v křesťanství, a to po celé dějiny církve až po dnešek. Farizejové včera i dnes byli a jsou často úctyhodní lidé, plnící pečlivě své náboženské i morální povinnosti – avšak jejich typ náboženství, jejich vztah k Bohu a lidem je zcela jiný, než byl vztah Ježíšův. Je to právní vztah, vztah plnění přikázání Zákona, kde není místo pro svobodu a milosrdenství.
Krystalickou ukázku farizejství jsme mohli před několika týdny číst v podobě tzv. „dubií“ – pochybností, otázek předložených papeži Františkovi pěti kardinály, k nimž s pak přidal šestý kardinál z Čech dokonce s deseti otázkami stejného charakteru. (Prosím, prostudujte si tuto konfrontaci – byla publikována v Katolickém týdeníku, na Christnetu, na webu církev.cz či vatikánského rozhlasu: je to klíč k pochopení toho, proč je nutná synodální reforma a v čem spočívá její duch.)
Tito kardinálové předstírali, že neznají na určité konkrétní otázky názor papeže Františka a rádi se podřídí jeho autoritě. Ve skutečnosti však papeži tito „majitelé pravdy“ pouze nastrojili léčku, neboť jeho názory na předložené názory dobře znají a odmítají je. Pokud by na sugestivně položené otázky papež odpověděl tak, že by potvrdil jejich stanoviska, popřel by sám sebe; pokud by jejich tradicionalistické názory odmítl, mohli by ho označit za heretika – což někteří z nich výslovně či nevýslovně dělají.
Papež jim dal odpovědi, které nečekali: brilantně obhájil svá stanoviska a jasně ukázal teologickou neudržitelnost jejich „pochybností“. Zároveň tím právě v předvečer prvního zasedání synodu ukázal směr, kterým má synod tvořivě a odvážně navázat na druhý vatikánský koncil a na učení jeho dvou předchůdců.
Ona až zarážející paralela mezi sporem farizejů s Ježíšem a sporem těchto kardinálů s papežem kromě jiného zajímavě ilustruje jeden detail. Ježíš svou větou: „Ukažte mi peníz!“ odhaluje vnitřní nekonzistenci tazatelů (pokud se farizejové staví do role superortodoxních obhájců litery zákona, neměli by u sebe peníz s podobou císaře vůbec mít). Jedna z pěti otázek kardinálů zpochybňuje autoritu synodální diskuse: vždyť nejvyšší a plnou moc v církvi má přece pouze papež jako hlava kolegia biskupů! Papež František jim (s určitou ironií) ukazuje nekonzistenci jejich postoje: copak už samotnými těmito otázkami neprokazujete také vy sami vámi odmítaný princip synodality, svobodného vyjadřování a spolurozhodování v církvi?
Všechny ony otázky a odpovědi by zasloužily podrobný rozbor, komentář a promýšlení, papež zde s plnou autoritou svého úřadu ukazuje cestu. Zmíním se jen o dvou. V první otázce kardinálové chtějí po papeži, aby zaujal stanovisko, že učení církve je nezměnitelné, protože Bohem zjevenou pravdu nelze reinterpretovat vzhledem k měnícím se kulturním podmínkám. Zaujmout toto stanovisko by však znamenalo – dodávám – udělat z teologie ideologii, uzavřený, neměnný systém, zakázat Duchu svatému činit to, o čem mluví Ježíš při poslední večeři a co je smyslem synodální reformy: uvádět učedníky Kristovy stále hlouběji do Božích tajemství. Znamenalo by to snahu zastavit proces hledání a naslouchání vanutí Božího Ducha, zastavit proces zrání a vývoje nauky církve. O toto umrtvení církve, víry a teologie se určitý typ katolicismu snažil a snaží; v protikladu vůči tomu si papež František uvědomuje, že uzavírat se dynamice Ducha svatého v církvi by byl hřích právě proti Duchu svatému.
Reinterpretovat učení církve ve smyslu „vykládat lépe“ je správné a nutné, učí papež, „církev v dějinách roste v tom, co hlásá a kulturní změny a nové výzvy učení nemění, mohou nás však podněcovat k jeho lepšímu vyjádření.“ Hlavní důvod k tomu – zdůrazňuje papež František – je „pokora církve, která si uvědomuje, že nikdy nemůže vyčerpat nezměrné bohatství Božího zjevení, a proto musí růst ve svém chápání.“
Z řady dalších velmi podstatných stanovisek papeže v tomto velmi důležitém dokumentu chci zmínit jen jedno, které opět ukazuje, že papež na léčku sugestivních dotazů odpovídá podobným stylem, kterým se Ježíš nenechal chytit do léčky farizejů. Týká se to hojně diskutované otázky svěcení žen. Mnozí si dnes uvědomují neudržitelnost obvyklého argumentu, že ženy nelze světit, protože Ježíš si vybral za apoštoly jen muže. Se stejnou logikou bychom ovšem mohli tvrdit, že jelikož Ježíš si za apoštoly vybral pouze Židy, nemáme oprávnění světit Italy, Čechy nebo Japonce. Papež Jan Pavel II. řekl kněžskému svěcení žen rozhodné ne – „platí tedy toto ‚ne‘ na věky, anebo ne? Je to definitivní prohlášení, nebo ne?“ ptají se kardinálové. Papež František odpovídá jako pravý jezuita: Jistěže nyní platí a je třeba ho brát vážně. Ovšem o povaze této definitivnosti neřekl učitelský úřad církve poslední slovo, nejedná se o dogma, a tedy tato věc může být předmětem dalšího studia.
Úhrnem: odpovědi papeže Františka pěti kardinálům na pět „pseudootázek“ a odpovědi papežského dikastéria pro nauku víry na podobná dubia kardinála Duky (týkající se pastorační praxe plzeňské diecéze, možnosti přijímání eucharistie pro rozvedené a civilně sezdané) by si měl prostudovat každý, kdo se zajímá o nauku církve a její rozvoj a o proces synodální reformy. Jde také o poučení kněží, kteří dosud striktně všem podruhé (civilně) sezdaným eucharistii odmítali bez porozumění a respektu k jejich osobní situaci, zralosti víry a svědomí. Není dovoleno ukládat lidem břemena, která jsou pro ně příliš těžká a v úsudku o tom ignorovat hlas jejich svědomí. Kněz není soudcem, nýbrž doprovázejícím, reprezentantem Božího mateřského milosrdenství, povzbuzujícím člověka k jeho vlastnímu odpovědnému osobnímu rozlišování a rozhodování. Kněz nemůže nahradit individuální svědomí, jeho stav, jeho svobodu a odpovědnost. „Je to však každý člověk individuálně,“ píše papež, „kdo je povolán postavit se před Boha a odhalit své svědomí s jeho možnostmi a omezeními.“
Těmto kardinálům bychom měli být opravdu vděčni, že jejich otázky (ať byly jejich úmysly jakékoliv, a jistě nebyly neprůhledné) si zasloužily a také dostaly jasné, zřetelné a závazné výroky papeže, ukazující směr dalšího dějinného putování církve. Nikdo – a zejména ti, kteří se rádi odvolávají na rozhodnutí nejvyšší církevní autority v Římě – už tedy nemůže být na pochybách, jaké je stanovisko papeže.
Vraťme se ale k výchozímu evangelijnímu textu. Také farizejové, pokoušející Ježíše, nedostali odpověď, kterou by si přáli. Nad Ježíšovou odpovědí „dávejte císařovi, co je císařovo a co je Božího, Bohu,“ jsem strávil mnoho hodin úvah a studia různých výkladů, protože se to týká jedné důležité oblasti mé specializace, tzv. veřejné teologie (public theology) – teologie, zabývající se rolí církve a teologie ve veřejném prostoru, v kultuře a politice.
Odmítám výklad té věty, jaký jsme slýchali od kněžských kolaborantů s komunistickými mocipány i od těch, kteří se snažili zalíbit hradním politikům nedávné doby. Ve věcech náboženských posloucháme Boha, v politice jsme loajální stávající moci. Lze opravdu hájit takovou schizofrenii? Je opravdu něco, co se vymyká Boží autoritě a podléhá pouze autoritě politické moci? Je něco, v čem máme poslouchat lidi, a ne Boha?
Vztah náboženství a politiky je nesmírně komplikované téma, zcela se vymykající rozsahu této úvahy. V době osvícenství se zdálo, že tento vztah je možný navěky vyřešit oddělením, především odlukou církve a státu: stát nebude zasahovat do vnitřního života církví, církve nebudou nijak zasahovat do politické oblasti. Nyní se tento model ukázal jako překonaný, nefunkční.
S koncem moderny, novověku (společnosti, vybudované na hodnotách osvícenství) církve ztratily monopol na náboženství a národní státy ztratily monopol na politiku. Souvisí to se všeobecnou krizí institucí v globální postmoderní společnosti. Dynamika náboženského (nebo šířeji: duchovního, spirituálního) dění se dnes žije přes a mimo hranice institucionálního náboženství. Zásadní politická rozhodnutí se přestala odehrávat v hranicích národních států, které v nezadržitelném procesu globalizace ztrácejí svůj význam. Dynamika politiky vychází z nadnárodních korporací a také z globální občanské společnosti.
Už dnešní, ale zejména budoucí setkávání a prolínání náboženské a politické sféry se odehrává a bude odehrávat jinde než na platformě tradičních náboženských institucí a v mezích národních států. Jsme svědky politického zneužívání náboženských symbolů a jejich morálně-psychologické síly v různých kulturách – islámské i křesťanské. Vidíme politické zneužívání pravoslaví v Rusku a korupci církví ze strany populistů v Maďarsku a donedávna také v Kaczyńského Polsku: to vždy vede k diskreditaci a úpadku víry v dané společnosti. (To je také téma jednoho mezinárodního výzkumného projektu, který právě řešíme v České křesťanské akademii.)
Hledá se neideologická, ekumenická podoba křesťanství, která by mohla být inspirativním hlasem v rámci pluralitní liberální demokracie. Určité podněty jsou v sociálních encyklikách papeže Františka, zejména ve Fratelli tutti – a jistě i synodální proces pomůže křesťanům najít platné místo v tvořící se podobě společnosti.
Odpověď, kterou dal Ježíš farizejům, je hádanka, na kterou je stále třeba hledat odpověď. Nejsem s hledáním jejího smyslu hotov. Ale k určitému řešení jsem dospěl: domnívám se, že Ježíš tím chtěl říci, že nesmíme dávat císaři, politické moci, vládu nad tím, co je Boží: a to je především Boží svatyně ve svědomí člověka. Svědomí je tou svatyní, kde člověk naslouchá Bohu, rozeznává hodnoty a čerpá sílu k tomu, aby Boha poslouchal více než lidi, i než ty nejbohatší a nejmocnější.
