Den vzpomínky na zemřelé měl po dlouhá léta pro mnohé z nás svou nenahraditelnou estetickou hodnotu. Byl spojen s pietní návštěvou hřbitova, kde do mlhavého večera svítily na hrobech stovky svíček. Před tím či po tom jsme vyslechli nádherné Mozartovo, Dvořákovo či Verdiho requiem a zavzpomínali na své blízké zemřelé nebo dávné předky.
V posledních letech je smrt v našem světě přítomná bez krásy a poezie. Mnozí z nás ztratili někoho blízkého v důsledku pandemie koronaviru. A sotva se svět trochu vzpamatoval, přišla první a pak druhá válka, v níž do chřtánu smrti padají tisíce a desítky tisíc lidí. My si s úzkostí klademe otázku, kdy tyto války mohou přerůst do celosvětové katastrofy, která může ohrozit existenci celé naší planety.
Slova o dni hněvu v hymnu Dies irae, která máme často spojená s Mozartovou hudbou, dostávají dnes hrozivou naléhavost. Nemálo lidí kolem nás propadá chiliastickým představám o hrozícím konci, avšak bez křesťanské naděje na spásu.
Druhý listopadový den je v katolické tradici dnem modliteb za duše v očistci. Víra v očistec je opřena o nejasný výrok v novozákonním listu apoštola Jakuba, ale především o tisíciletou praxi modliteb za zemřelé. Modlíme-li se za jejich spásu, dáváme tím najevo, že jejich smrt nepovažujeme za definitivní konec jejich příběhů. Znamená to, že kdesi dlí jejich duše, a my jim proto můžeme pomáhat svou modlitbou na posmrtné cestě? Můžeme doufat, že ti, kteří nás předešli, také mohou projevovat svou přímluvou u Boha solidaritu nám?
Někdy se nám ovšem zdá, jako by tradiční teologie a spiritualita těchto dní na počátku listopadu, Slavnosti všech svatých a po ní dne modliteb za zemřelé, za duše v očistci, odpovídala obrazu světa, který už není náš. Proto je pro nás velmi těžké tyto myšlenky vložit do způsobu našeho uvažování. To ovšem neznamená, že je máme pouze jednoduše škrtnout. Spíše je třeba je nově promeditovat a interpretovat.
Idea očistce, která je pro mnoho křesťanů dnes již zcela na okraji či za okrajem světa jejich víry, hrála velkou roli ve zbožnosti vrcholného středověku. Středověký člověk pod vlivem pesimistického obrazu zkažené lidské přirozenosti (vycházejícího z důrazu svatého Augustina na dědictví prvotního hříchu), navíc neustále masírován moralizujícími kázáními, si mohl jen těžko představit, že hned po smrti půjde rovnýma nohama do nebe.
Doufal však, že ho Kristova oběť uchrání před pekelným ohněm. Proto se velice populární stala víra v očistec, tu nejpravděpodobnější destinaci duše po smrti.
Středověký věřící spekuloval, jak si pobyt v očistci zkrátit – a církev mu vyšla ochotně vstříc s řešením v podobě odpustků. Modlitby, posty, poutě, dobré skutky – to vše byla měna, za niž bylo možno získat odpustky jako posmrtný voucher, poukázku na zkrácení posmrtného pokání v očistci a urychlení cesty do nebeského ráje.
V okamžiku, kdy toto ekonomické myšlení středověké církve překročilo další práh a odpustky bylo možné získat nejen za dobré skutky, nýbrž také za peníze, které šly na stavby nádherných renesančních chrámů, včetně vatikánské baziliky svatého Petra, ale také na financování křížových výprav, ozval se ve svědomí řady křesťanů – od Husa po Luthera – Boží hlas: Tak dost, tohle už ne! Kliďte se s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!
Dnes i my katolíci – i když možná ne všichni – těmto hlasům dobře rozumíme, tehdejší církev na ně však odpovídala represí. Spor o odpustky uvedl do chodu jednu z mnoha reformací v dějinách církve.
Reformace na prahu novověku, v 6. století, se však ubírala dvěma směry, které se bohužel vzájemně nepotkaly: Byla to již zmíněná Lutherova reformace, ale také katolická reformace, jejímiž představiteli se staly velké postavy světců a mystiků, jako byla Terezie z Ávily, Jan od Kříže, Filip Neri, Ignác z Loyoly a mnozí další. Mezi protestantskou a katolickou reformací byly mnohé rozdíly, ale také jedna věc společná: ukázaly směr cesty ven z mnoha upadlých forem středověké zbožnosti a teologie. Touto cestou byla osobní víra v Krista, otevřenost pro Dar jeho lásky a milosti.
V okamžicích krize náboženského systému a církevních institucí se objevuje potřeba víry. Osobního poctivého a hlubokého vztahu k Bohu skrze Krista, s nímž se setkáváme ve svých bližních.
Dějiny církve znají mnoho erupcí Ducha, které oživovaly a obnovovaly církev po dobách krizí a úpadku. Do těchto dějin patří jak reformní hnutí svatého Františka z Assisi, tak i reforma, kterou nyní zahájil papež, jenž si zvolil Františkovo jméno.
Také v naší době musel Bůh zřejmě dopustit mnohé skandální události v církvi, aby si křesťané uvědomili: Tak dost! Tudy ne! Je třeba mnohé změnit, zamířit na hloubku!
Myslet si, že nemusíme v církvi nic měnit, protože to přece tak dlouho fungovalo, a tudíž to může běžet dál, je jed v církvi, říká doslova papež František.
V těchto dnech papež uzavřel první z celosvětových porad o reformě církve. Nečekejme ale rychlé změny vnějších institucí. Zaměření pouze na vnější věci může vést ke schismatu, jako se tomu stalo v 16. století. Mysleme na reformaci mystiků, proměnu srdcí, prohloubení osobní víry. Teprve odtud pak může vzejít i potřebná proměna vnějších věcí.
Dnes se před našima očima rychle proměňuje vnější svět. Mnohé lidi události ve světě vedou k rezignaci, pesimismu nebo ke strachu, panice, dezorientaci, jiné ke hněvu, který si hledá svůj objekt. Narážíme na protřelé obchodníky se strachem a hněvem, horší, než byli prodavači odpustků ve středověku. Je třeba jim říci: Kliďte se s tím odsud! Nedělejte ze světa, tohoto Božího chrámu, tržnici!
Je třeba obnovit osobní zakotvení v Bohu, abychom se nenechali strhnout strachem a hněvem.
Dnes myslíme na mrtvé – mysleme tedy zejména na ty, kteří v naší době padají denně do válečných propastí. Smrt se nám dívá přes ramena. Není to dobrotivá kmotřička z pohádek. Peklo i očistec se z posmrtných dálek přiblížily, vstoupily do našeho světa. Mnozí už dnes a tady prožívají očistec i peklo.
Úlohou křesťanů dnes není prodávat odpustky a poukázky do nebe, výhodně zlevněné vstupenky do posmrtných rajských zahrad. Spíše máme vnášet do pekel a očistců našeho světa kus nebe – to znamená lásky. Dokonalá láska zahání strach, učí apoštol Pavel. Neboť láska, jak praví Písmo, je silnější než smrt. Amen.
