Moji milí,
po tom zaslouženě státnickém obřadu v Katedrále děkujeme Bohu za Karla Schwarzenberga na místě, kde si to přál a jak si to přál, na místě, kde se s námi mnohokrát modlil a kde mu bylo dobře – a kde i nám s ním bylo vždycky dobře.
V poslední hře Karla Čapka se matka a její dva synové dohadují, co to znamená dělat pořádek. Kornel, pravičák a konzervativec, říká: Dělat pořádek znamená dát věci tam, kde byly. Petr, levičák a revolucionář, říká: Dělat pořádek znamená dát věci tam, kde mají být.
Matka však říká: Dělat pořádek znamená dát věci tam, kde je jim dobře.
Karel Schwarzenberg byl mužem tradice a ztělesněním tradice, ale nebyl tradicionalista, fascinovaný a spoutaný minulostí, který by chtěl vracet to, co už není.
Karel Schwarzenberg byl zároveň prost pošetilosti a pýchy progresistů, revolucionářů a inkvizitorů, kteří se domnívají, že už předem vědí, kde věci mají být, a nutí druhé, aby se podřizovali jejich vizím.
Měl v sobě laskavou moudrost člověka, který má smysl pro to, kde je věcem a lidem dobře.
Zmiňoval jsem už v Katedrále ony dvě profese, ke kterým se hlásil: Jsem lesník a hostinský. Snažil se o to, aby lesu bylo dobře a aby nám bylo dobře v přírodě i ve společnosti s druhými lidmi.
I jako politik měl na mysli a srdci především to, aby bylo ve společnosti dobře.
Nebyl jen politikem, který se snaží urvat pro sebe a svou stranu co nejvíce moci, nýbrž státníkem, který cítil zodpovědnost za dobro státu a společnosti jako celku.
Ano, měli jsme a máme také některé chytré a schopné (někdy všeho schopné) politiky, ale postrádali jsme od Havlových dob státníky. Četli jsme dnes o Šalamounovi [1Král 3,5], který prosil o to, co je pro vladaře (státníka) podstatné: moudrost srdce. Politikovi stačí chytrost, státník musí být moudrý.
Karel Čapek píše v Krize apokryfů o podstatném rozdílu mezi chytrostí a moudrostí: Můžeme říci „chytrý zloděj“, ale nemůžeme říci „moudrý zloděj“. Chytrost je vlastnost, avšak moudrost je ctnost.
Při budování morálního klimatu, v němž může žít a přežít demokracie, je velmi důležité, zda v čele stojí chytrý, nebo moudrý člověk. Politici bez ctnosti, cynici bez svědomí táhnou společnost dolů; moudrých je třeba, aby společnost nepodlehla nákazám zla.
Karel Schwarzenberg byl moudrým hospodářem. Ztělesňoval důležitou ctnost – ctnost solidarity. Pomáhal ohromnému množství lidí, ale měl vždy jednu podmínku: Ať se o tom nemluví. Bral velmi vážně slova evangelia: Když dáváš almužnu, když dáváš dar, nevytrubuj před sebou.
Nedostatek solidarity ohrožuje náš svět.
Doma máme nyní před očima odbory a opozici, vydírající bez skrupulí a bez zodpovědnosti stát v době krize a mezinárodního ohrožení.
Amorální populističtí politici v Maďarsku a nyní na Slovensku podrývají solidaritu Evropy s Ukrajinou a podceňují smrtelné nebezpečí rozpínající se agresivní velmoci. Zastírají sobě i druhým, že pokud by nebyla zastavena ruská genocida na Ukrajině, Putinova válečná mašinerie se povalí dál – a odolat může jen pevně sjednocená, solidární Evropa.
Karel Schwarzenberg dovedl odpouštět. V jednom okamžiku své politické dráhy se setkal s takovou mírou podlosti a podrazů, s níž zřejmě nepočítal. A i to dovedl odpustit. Mstivost mu byla zcela cizí.
„Karel žije dál“ – bylo heslo koncertu v Lucerně, navštíveného především mladými lidmi. To heslo bude však pravdivé jen tehdy, pokud a nakolik mladá generace přijme jako odkaz Karla Schwarzenberga: spojení češství s evropanstvím, vlastenectví se světovostí.
Karel Schwarzenberg nám znovu připomněl mravní odkaz Sametové revoluce. V době populistických lží je to především úcta k pravdě.
Četli jsme evangelium [Jan 18,33] o Ježíšovi před Pilátem: příběh o po celé dějiny trvajícím konfliktu mezi pravdou a cynismem moci. „Pravda? Co to je? Kolik váží pravda? Kolik má peněz a kolik vojáků, kolik má médií a voličů?“
Nikdy nezapomenu na televizní rozhovor, který jsem měl se dvěma českými politiky v době nemravné „opoziční smlouvy“. Když jsme vyšli ze studia, zeptal jsem se jednoho z nich: „Teď jsme tu jen mezi čtyřma očima. Řekněte mi, vy přece víte, že všechno, co jste tam teď celou hodinu říkal, není pravda?“
Podíval se na mne s pohrdavou útrpností. „Pravda? Pravda?“ – vyslovil to s opovržením jako sprosté slovo. „Já mluvím ke svým voličům, druhá strana ke svým.“ Přeloženo: Nás vůbec nezajímá, co je pravda. My máme od agentur spočítáno, co chtějí slyšet naši potenciální voliči – a tak jim to říkáme. Oni nám dají své hlasy. To je celé – a kdo to nechápe, ať se nám tady neplete pod nohama.
Večer potom jsem si znovu četl tu pasáž z Janova evangelia: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil, abych vydal svědectví pravdě,“ říká Ježíš.
V jedné české velikonoční písni zpíváme: „Pravda malé místo má všude po všem světě.“
Ano, tak tomu je i dnes.
Proto pravda potřebuje svědky. Potřebuje ty, kteří se nebojí a staví se na její stranu.
Adventní a vánoční zvěst nám říká, že pravda přichází do světa Herodů a Pilátů jako bezbranné dítě. Zve nás, abychom se postavili na její stranu.
Karle Schwarzenbergu, děkujeme vám, že jste byl v naší zemi a naší době svědkem pravdy a laskavé moudrosti. Věřím, že žijete dál u Boha a že budete žít dál i s námi, když si budeme vědomi toho, že se nám díváte přes ramena.
Amen.
K poslechu v audioarchivu Akademické farnosti Praha
Text kázání při Requiem v Katedrále
