V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš mu přísně rozkázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.
Na několika místech Nového zákona čteme o tom, jak Ježíš vyháněl z posedlých zlé duchy.
Démoni, zdá se, nepatří do našeho obrazu světa. Patrně většina moderních lidí, včetně dnešních čtenářů Bible, si vyprávění o posedlostech vykládá tak, že šlo nejspíš o jevy, které bychom dnes považovali za projevy nemoci, například za epileptické nebo hysterické záchvaty, a svěřili je lékařské péči, nikoliv náboženským léčitelům. O praxi exorcistů mají lidé svérázné představy z historických filmů nebo hororů. Čerty jsme po osvícenství poslali do pohádek.
Radikální zlo však z našeho světa nezmizelo. V naší části světa vládl po několik generací – zpětně viděno – ve srovnání s jinými zeměmi až idylický klid a bezpečí. Zprávy o válkách, atentátech, teroristických útocích či statisících obětí nakažlivých chorob jsme vnímali jako zpravodajství z daleké ciziny, které se nás bezprostředně netýká.
Doba kovidu změnila náš svět, ale ještě se mohlo zdát, že je to něco jako krátkodobý blackout, po němž se vše vrátí do starých kolejí. Dnes řada lidí zpětně vnímá onu globální pandemii jako předehru děje, který už před lety papež František prorocky označil za fragmentovanou třetí světovou válku. Dnes denně dostáváme zprávy ze dvou krvavých horkých front této války, z Ukrajiny a z Palestiny, a otvírají se další mezinárodní konflikty. Změna morálního a psychologického klimatu dostává globální rozměr.
Kdo před tím dosud zavíral oči, toho mohla probudit předvánoční tragédie v centru Prahy. Úspěšný student, u něhož nebyly patrné známky duševní choroby, zabil – nikoliv v afektu, ale po dlouhé přípravě – vlastního otce, ještě před tím úplně neznámého člověka a dítě v kočárku a potom své spolužáky na fakultě a těžce zranil chodce na ulici.
Setkali jsme se zblízka s radikálním zlem, vymykajícím se racionálnímu uchopení. Nemůžeme si namlouvat, že je to ojedinělý případ pouze pro psychiatry a policisty nebo problém, který vyřešíme zřízením bezpečnostních rámů v budovách škol a postupně ve všech veřejných budovách či bezpečnostními kamerami na každém kroku. V naší populaci strmě roste počet psychicky labilních lidí (zejména mladých) a zvyšují se i psychologická napětí ve společnosti. To první je sud s prachem, to druhé může být jiskrou. Žijeme a budeme žít v nebezpečném světě.
Radikální zlo se vrací z pohádek a filmových hororů do našeho světa. Nemá podobu komických čertů, nevidíme mu do tváře. Z pohádek víme, že zlo přemůže ten, kdo zná jeho jméno. Ale my ho nedokážeme nejen spoutat a ovládnout, nýbrž neznáme ani jeho jméno.
Proces sekularizace se projevil ztrátou srozumitelnosti náboženského jazyka. Ale sekulární jazyk je příliš chudý na to, aby popsal radikální, rozumu nepochopitelné zlo. Lidé v konfrontaci s příliš emočně silnými zkušenostmi začínají spontánně používat náboženský jazyk, přívlastky jako „božský“ nebo „ďábelský“. I lidé bez náboženského vzdělání pak o něčem řeknou, že to bylo božsky krásné nebo že se rozpoutalo peklo.
Jistě, používají to jako metafory – ale náboženský jazyk je ze své podstaty metaforický. Náboženský jazyk používá obrazná vyjádření věcí, které jsou pro nás tajemstvím. Když zapomeneme, že náboženské výrazy jsou metafory a chápeme je jako vědecký či technický jazyk, měníme víru za její karikaturu: fundamentalismus.
Vraťme se však k oné tragické události v Praze, která se vymykala našemu racionálnímu pochopení. V takových chvílích množství lidí, i těch, kteří se nepovažují za nábožensky věřící, spontánně přicházejí na místa modlitby. Den po té tragédii zaplnili náš kostel nedaleko místa toho činu, farnost určenou univerzitní pastoraci, o den později pražskou katedrálu i další kostely v naší zemi.
V takových chvílích lidé náhle rozumějí náboženskému jazyku, očekávají pomoc od reprezentantů duchovního světa a jsou vnímaví vůči tomu, co je jim předkládáno. I „nevěřící“ poznají a ocení to, co vychází z živé víry, a rozeznají to od prázdných zbožných frází, kterých už možná slyšeli až příliš.
Rekviem v katedrále včetně kázání arcibiskupa byla velmi důstojná bohoslužba. Jeden okamžik však následně vzbudil řadu polemik: Při obětním průvodu byly neseny na oltář růže za každou oběť a s nimi jedna také za jejich vraha. Bylo řečeno, že my křesťané odpouštíme, protože věříme v sílu lásky. To je hezká a pravdivá věta, ale co znamená v tomto kontextu? Jakou má váhu?
Řada lidí se mne pak ptala, co si o tom myslím. Potřeboval jsem chvíli na rozmyšlenou a na modlitbu, než jsem jim dal odpověď.
Myslím si, že to bylo dobře myšlené, ale nedomyšlené a teologicky nepodložené gesto. Nejde jen o to, že příliš rychlé a jednoduché přemostění rozdílu mezi obětmi a vrahem mohlo být pro mnohé zraňující. Jde o samu představu o křesťanském odpuštění.
Můžeme a máme odpouštět druhým, ale nemůžeme odpouštět zástupně za druhé. V Otčenáši se modlíme: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Mohu a mám odpustit tomu, kdo se provinil proti mně, ale nemohu odpouštět zástupně za druhé.
Mohu se modlit za to, aby Bůh odpustil vrahovi, mohu se modlit za to, aby mu odpustili ti, které těžce poranil nebo jim vzal jejich nejbližší, ale já nemohu odpouštět za ně: Odpuštění, zvláště pokud se jedná o tak zásadní věci, je pro postižené těžký úkol na celý život.
Když pachateli vražd v Praze odpouštím já, tak mne to nic nestojí, proto to také nemá žádnou váhu a cenu. Odpuštění, které je – zvláště v takových případech – těžký a nezastupitelný úkol, pak spíše zlehčuji, vyprazdňuji, činím z něho pouhou zbožnou frázi. Odpuštění není růže bez trní.
Já mohu – i jednostranně – odpouštět viníkovi křivdy, kterých se na mně dopustil, já však nemohu na druhé delegovat akt odpuštění mému viníkovi. Odpuštění je osobní a nezastupitelný duchovní úkon.
Hříchy – jak čteme v Písmu – může odpouštět jen Bůh; když uděluji jako zpovědník za jasně stanovených podmínek kajícníkovi rozhřešení, neodpouštím mu hříchy já, nýbrž zvěstuji a zprostředkuji mu Boží odpuštění. I Boží odpuštění skrze svátost smíření předpokládá uznání a vyznání vin, lítost, pokání a obrácení, nebo alespoň dobrou vůli se o to snažit.
Když po pádu komunismu vyšly najevo mnohé skryté viny – včetně spolupráce kněží s tajnou policií – měla se církev v konfrontaci s těmito jevy nejprve ve svých řadách a pak i v celé společnosti osvědčit jako expert na proces odpuštění a smíření.
To se nestalo – místo očištění a uzdravení došlo v církvi i společnosti nejčastěji k bagatelizaci vin. „Zapomenuté“ – nepřiznané, nevyznané, pouze zakrývané – viny nebo v některých případech skandalizace působily a leckdy stále působí jako nezhojené rány a nevyléčené nemoci. Totéž se pak dálo v celosvětové církvi v konfrontaci se skandály zneužívání.
Jeden z největších teologů 20. století, Dietrich Bonhoeffer, rozlišoval „lacinou“ a „drahou“ (náročnou) milost. Můžeme mluvit též o laciném a náročném odpuštění, laciné a náročné teologii, laciné a náročné víře, laciném a náročném křesťanství.
Laciné představy o odpuštění vycházejí z laciné teologie: Několik generací kněží dostávalo na našich teologických fakultách formulky z apologetických příruček a novoscholastických učebnic místo vedení k zodpovědnému a tvůrčímu teologickému myšlení. Laciná teologie nabízela lacinou víru: záměnu víry za „náboženské přesvědčení“, ideologii. Křesťanství se místo cesty stávalo uzavřeným „světovým názorem“.
Pro mne je víra po velkých krizích, které jsem prožil v církvi, a v konfrontaci s bolestmi a problémy ohromného množství lidí při zpovědích a duchovních rozhovorech těžká, náročná cesta, po které bych sám nedokázal kráčet.
Víra je dar milosti, o který však musím neustále zápasit s pocity absurdity světa, plného zla, násilí a vin. Víra bez tohoto zápasu – obávám se – není zralá, dospělá víra, která může přemáhat démony naší doby. Máme-li být pravdivými svědky, nemůžeme místo strmé a úzké cesty volit pohodlnou a širokou silnici a místo poctivého chleba víry nabízet jen neživé kameny prázdných pobožných frází.
Nemůžeme klást na oltář růže bez trní.
K poslechu v audioarchivu Akademické farnosti Praha - video na YouTube
