Popeleční středou jsme vstoupili do velikonočního okruhu, do předsíně největších křesťanských svátků, do přípravné kající doby postní. Na Popeleční středu nebo na první postní neděli si necháváme na čela vepsat popelem znamení kříže. Není to „křížek pro štěstí“, nýbrž zcela specifické žehnání: znamení zasvěcení do díla pokání, proměny, metanoia, obrácení.
Metanoia je klíčové slovo Ježíšových prvních kázání. Metanoia – pokání, obrácení – není jen „polepšení“. Stejně tak půst je něco jiného než dieta. „Polepšení“, cvičení v ctnostech, stejně jako dieta a střídmá strava, jsou věci dobré a zdravé, ale doba postní před nás klade náročnější úkol: Máme se obrátit ke Kristu.
Čas od času narazíme na příležitost věnovat se obracení nevěřících. Doba postní klade před nás mnohem náročnější úkol: Máme se obrátit my sami. „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce,“ praví Písmo. Abychom uslyšeli jeho hlas, musíme často změnit místo, vyjít z hluku a dojít tam, kde jeho hlas můžeme slyšet.
Ježíš uslyšel při křtu v Jordánu Otcův hlas. Ostatním se zdálo, že jenom zahřmělo. Ježíš uslyšel Otcův hlas, avšak šel do ticha a samoty pouště, aby mu lépe rozuměl. Také on potřeboval čas, aby dozrálo jeho poslání.
Evangelium podle Marka o tom na rozdíl od Lukáše a Matouše mluví velmi stručně: Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“
Pobyt v samotě, na poušti, v extrémních podmínkách je důležitou zkušeností na cestě duchovního zrání.
Před řadou let, během studijního pobytu v Egyptě, jsem využil možnost strávit na Popeleční středu celý den o samotě uprostřed pouště. Byla to vzácná, avšak hodně drsná zkušenost. Poušť opravdu není idyla pro romantiky. Není tam úkryt před žhnoucím sluncem. Není tam místo, k němuž můžete zaměřit zrak a orientovat se podle něj; všemi směry vidíte totéž: nekonečnou pláň horkého písku. Vzal jsem si láhev vody a skývu chleba, ale zdálo se mi, že na příchod Pokušitele bych nemusil čekat plných čtyřicet dní.
Druhou tvář pouště, ticha a samoty, jsem řadu let poté zakusil na ledovém břehu oceánu v Antarktidě. Místo žhnoucího slunce sníh a mráz, místo vyprahlého písku hučící oceán. Na obou místech jsem zakoušel jiný druh větru a mezi jeho poryvy nenapodobitelné ticho. Na obou místech člověk cítí svou nepatrnost, nahotu a zranitelnost lidské existence, pravdu o člověčenství vysvléknutém z moci, kterou nám propůjčuje civilizace.
„Pamatuj, člověče, že jsi prach a obrátíš se v prach.“ Jsou místa, kde si to člověk plně uvědomuje. Smrt se mu tam dívá přes rameno.
Když procházím čtrnácti zastaveními křížové cesty – což je tradiční postní bohoslužba – schází mi tam ještě jedno setkání s křížem, které Velikonocům předcházelo: Ježíšovo pokušení na poušti. Také tam přece šlo o kříž. To, co Satan Ježíšovi nabízel, byla životní dráha bez kříže: cesta úspěchu a moci. Proměníš kameny v chléb, vrhneš se dolů z cimbuří chrámu a nic se ti nestane, získáš potlesk a obdiv davu, a když se mi pokloníš, získáš k tomu všechna království světa. Ale Ježíš odpoví: Odejdi, Satane! Apage Satanas!
Když Ježíš Petrovi poprvé říká, že ho čeká kříž, Petr ho chlácholí: Nic takového se ti nestane. A Ježíš odpovídá: Dozadu za mne, Satane! Slyší v Petrově chlácholení echo Satanovy nabídky mesiánství bez kříže, mesiánství úspěchu a moci.
Dnes už vím, že následovat Ježíše na poušť nemusí znamenat jít na pustá místa egyptské pouště nebo Antarktidy. Mnohá hustě zalidněná místa našeho světa jsou vyprahlými pouštěmi, kde je člověk vystaven pokušením a zkouškám. Lákadla Pokušitele jsou lesklá a svůdná, ale za všemi obměnami lze rozpoznat nudně stejnou nabídku: Zvol si lacinější cestu, vyhni se kříži, dej se opít popularitou, prahni po moci!
Doba postní nám připomíná Ježíšovu výzvu: Obrať se, změň směr, proměň své srdce, řekni ďáblovi NE.
K poslechu v audioarchivu Akademické farnosti Praha - video na YouTube
