Kázání na Mt 11, 16-26 na ekumenické bohoslužbě ve sboru Církve bratrské v Soukenické ul. v Praze dne 10.1. 2012
Ti „moudří a opatrní“, před nimiž Bůh skryl své veliké věci, jsou ve skutečnosti jako trucovité děti z Ježíšova podobenství, které odmítají pozvání zapojit se do jakékoliv hry, která je jim nabízena. Nechtějí si hrát ani na svatbu (tancovat při veselé hudbě), ani na pohřeb (bít se v prsa při žalozpěvech). Nechtěli slyšet ani drsné tóny kázání asketického Jana Křitele (podle něhož přichází království Boží jako oheň hněvu), ani milosrdné a nadějeplné tóny v kázání Ježíšově, pro něhož je království Boží jako otcovský dům, v němž zbloudilého syna vítá veselá hudba a velkorysá otcovská náruč. Jednoho ani druhého nepřijali ti, kteří sami nebyli ani horcí ani studení, byli vlažní – a ty, jak je psáno v knize Zjevení sv. Jana, Bůh vyvrhuje z úst. Bůh opovrhuje vlažnou opatrností a více si cení nezáludné bezprostřednosti těch, kteří se odváží zapojit se do hry. „Nezbavujte můj lid odvahy,“ slyšeli jsme ve starozákonním čtení. A k víře patří odvaha.
Židovské náboženské myšlení má jeden pozoruhodný rys: Nezřídka se ve stejné době vyskytovali dva učitelé, kteří učili zdánlivě velmi rozdílné věci (ve skutečnosti se dívali na smysl Hospodinova Zákona z různé perspektivy) – např. v době krátce před Ježíšovým vystoupením to byli přísný Šamaj a „liberální“ Hillel. A oba takoví učitelé zpravidla říkali svým žákům: učím vás pravdivě, ale jděte si také poslechnout toho druhého učitele, který ukazuje věci z jiného úhlu. (Ostatně i řecká filozofická tradice stojí na tom, že pravda se ukazuje v dialogu.)
Napadá mne, zda v počátcích Ježíšova vystoupení nehráli Ježíš a Jan Křitel podobnou úlohu - ukazovali království Boží takříkajíc z obou stran, z dvojí perspektivy. Po Janově smrti je však už zjevné, že v Ježíšovi samotném „přebývá všechna plnost“ Boží pravdy. Snad proto také v jeho kázání i činnosti nacházíme tolik paradoxů: podobenství o milosrdném Bohu i líčení krvavé pomsty uraženého krále, půst na poušti i přehojnost vína v Káni, velkorysost k hříšníkům i hněvivé vyhnání prodavačů z chrámu.
Napadá mne, že my, Ježíšovi učedníci, jsme brzy zapomněli na to, že my nejsme Ježíš, že my nedisponujeme plností pravdy, že jsme nanejvýš na Ježíšově cestě pravdy - a že i my tudíž potřebujeme navzájem dialogickou souhru. Že jednota církve ani teologie nemá být jednotou uniformní a totalitní, ideologickou, nýbrž jednotou organickou, jak učil sv. Pavel: oko nemůže nahradit ucho a ruka nemůže říci noze: nepotřebuji tě v tvé odlišnosti.
Snad právě toto nepochopení dialogické povahy pravdy a církve, nepochopení křesťanství jako dramatu, jako velké hry odvážných a spontánních dětí Božích, hry, do níž patří svatební tance i žalozpěvy, vedlo paradoxně k tomu, že potlačovaná oprávněná a Bohem chtěná vnitřní různost se proměnila v tragické rozdělení a soupeření, vzájemné odcizení, ba i krvavé zápasy.
Úplná harmonie je předmětem eschatologické naděje. Zde – na cestě pouští, při velkém dějinném exodu z domu otroctví do zaslíbené vlasti – musíme nejen „vydržet“ a „tolerovat“ naši vzájemnou různost, nýbrž vzít ji do hry - znovu objevit umění dialogu, kompatibilitu různosti, neboť jen tak můžeme objevovat a následovat Toho, v němž jediném přebývá pravda v plnosti.
S odvahou lásky spojujme však i pokoru: vlastní silou a vlastní moudrostí jednotu nenastolíme. Je to dílo Boží, Boží zaslíbení, dílo, k němuž v každé době - budeme-li pozorně vnímat a moudře chápat Boží řeč, vyjadřující se rovněž ve znameních doby - můžeme jen nepatrně přispět; církev jako „suknici nesešívanou“ a nevěstu bez poskvrny uvidíme patrně až v nebeském Jeruzalémě. Tím naléhavější je však úkol pěstovat ctnost a umění vzájemného naslouchání a pečovat o ducha vzájemné úcty, porozumění a bratrství už nyní a zde. A nezapomeňme: čím poctivěji budeme usilovat o naši jednotu s Kristem, tím více se také budeme – už tím samotným - přibližovat jedni k druhým.
