Vzpomínáme na události před 20 lety
Dovolte mi navázat na dvě promluvy, které jsem proslovil před 20lety – první byla v květnu 89 v této katedrále (mé vůbec první veřejné vystoupení na církevním poli), druhá v Římě při audienci poutníků u Jana Pavla II. 13. 11. 1989.
V obou jsem chtěl připomenout kontext, do něhož jsme se snažili zasadit událost kanonizace a její oslavu, aby nešlo jen o emocionální manifestaci síly a množství katolíků, nýbrž aby ta událost přinesla plody pro společnost jako celek.
Tím kontextem bylo Dílo desetiletí – Anežský rok byl jeho zahájením..
Myšlenka vznikla v prostředí podzemní církve z tušení, že se blíží určité změny v politické oblasti.Nechtěli jsme, aby zůstaly jen u změn hospodářských a politických struktur, věděli jsme, že pro vznik a uchování demokracie, svobodného života, pro .. je třeba vytvářet určitou biosféru – změny v oblasti hodnotové orientace,
Proto byl tento projekt zamýšlen jako laboratoř životního stylu pro nové tisíciletí, jako výchova celé jedné generace, jako iniciativa, zaměřená k reformě jednotlivých důležitých oblastí společenského života (rodinný život, právní kultura, výchova a vzdělání, svět práce a sociální odpovědnost atd.)
Bylo jasně řečeno, že církev nepřichází s tou myšlenkou v roli mesiáše, nýbrž jako s pozváním k široké alianci těch, kdo cítí odpovědnost za morální zdraví společnosti a že církev ví, že sama potřebuje hlubokou reformu, očistu a obrodu
Hovoří-li se o deficitech, chybách a dluzích církve – pak vidím hlavní selhání v tom, že jsme nebyli schopni docenit a naplnit tuto myšlenku, učinit z ní jasnou vizi působení církve ve společnosti a služby křesťanů celku společnosti, že mnohdy převážil duch restaurace místo hluboké spirituální reformy a prohloubení.
Na jeden aspekt díla Desetiletí a Anežčina svatořečení bych chtěl dnes zvláště upozornit. Jedním z velkých hesel listopadových událostí bylo: zpět do Evropy! Navraťme se tam, kam patříme křesťanskými kořeny naší kultury, odkud jsme byli násilím vyrváni a odděleni mnoha nešťastnými zdmi. Dílo Desetiletí bylo směřováno k miléniu sv. Vojtěcha, prvního Čecha evropského rozměru, prvního Evropana české krve.
Svatořečení českého knížete Václava bylo před tisíci lety vnímáno jako vstupenka našeho národa do rodiny evropských národů, sjednocených myšlenkou křesťanství. Svatořečení Anežky české tisíc let poté jsme mnozí vnímali jako symbolické předznamenání našeho kroku do společenství Evropských národů, aktivní účast na procesu sjednocení současné Evropy, u jehož počátku stály velké postavy křesťanských politiků Adenauera, Schumana, de Gasperiho, Moneta a dalších, sjednocené Evropy od Atlantiku po Ural, po níž tolik toužil a pro níž tolik vykonal JPII. svaté paměti.
Prosím Vás nyní při našich světcích Václavovi, Vojtěchovi, Anežce, nevěřme těm, kteří by nás z této cesty chtěli odvést zpět a ponechat nás kdesi v příkopě dějin napospas divokému Východu. V prostoru dnešní Evropy čekají křesťany a český stát řada konfrontací a dnes musíme myslet na to, abychom nejen z evropských zdrojů bohatě čerpali a těžili jako dosud, ale abychom tam uměli také něco dobrého podstatného vložit a tak pokračovali na cestě, která může naplnit sny mnoha generací. Kéž je nám k tomu svatá Anežka mocnou přímluvkyní!
