Loni jsme zde hovořili o zvyku zakrývat v postu v kostele obrazy a hlubším významu onoho zakrývání a odkrývání, které je vlastně součástí každého symbolu. Symbol, jak víme, je základním prvkem vyjadřování v umění i v náboženství. Kýč, karikatura umění a fundamentalismus, karikatura víry, nechápou symbol jako symbol, nechápou hloubku tajemství, k níž symbol odkazuje, spokojují se s povrchním vnějškovým pohledem.
Posvátná hra liturgie tak symbolizuje proměny života – i v životě se něco musí skrýt, aby se něco jiného objevilo, anebo abychom to, na co jsme se dívali bezmyšlenkovitě, než to zmizelo z našich očí, teprve skutečně objevili a docenili.
Tak zřejmě v naší části světa muselo přijít období ateismu, náboženství muselo přestat být samozřejmým, aby se – jak to vidíme už dnes u řady vnímavých lidí – a také v umění – mohl znovu probouzet smysl pro posvátné a podstatné věci.
V našem kostele, jak jste si možná všimli, se dnes objevily dva nové předměty. Budou tu s námi po celý půst. Dosud stály v ateliéru svého tvůrce a ten je nazval prostě studna. Nyní stojí v kostele – a tento prostor i čas, kdy se tu ocitl, probouzí řadu nových asociací. Mohou nám připomínat křtitelnici či kropenku – a ty obě zas upomínají na křest, křestní pramen.
Půst je doba, rozklenutá od Popeleční středy k Velikonocům, od chvíle, kdy jsou naše čela pomazána popelem, až po chvíli, kdy jsou katechumeni, kteří o velikonocích přijímají křest, obmyti křestní vodou – a s nimi všichni, kdo o velikonocích své křestní závazky obnovují. Celá postní liturgie je vlastně katechezí, přípravou na křest, cestou k prameni.
A na začátku této cesty přiznáváme, že omytí potřebujeme, protože nejsme čistí a neposkvrnění. V evangeliu Zeleného čtvrtku čteme, že kdo si nenechá od Krista umýt nohy – ať už z přílišné pokory nebo z přílišné pýchy – nemůže s ním mít podíl nevelikonoční hostině.
Na začátku postní doby se můžeme podívat do studně, k níž budeme putovat a vidět v ní svou vlastní tvář. Ale nejde o zběžný, povrchní pohled, jímž se dáváme ráno do zrcadla. Ta studna se zrcadlem je tu k meditaci, k hlubšímu pohledu, který hledá to, co právě povrchnímu pohledu uniká.
Podobně jako to dělá umělecký portrét – jeho posláním není mechanický otisk vnější podoby, nýbrž pokus zviditelnit a interpretovat právě to, co je skryté. Podobně, jako když herec interpretuje postavu.
V centru křesťanství stojí muž, o němž naše víra říká mnohým nesrozumitelnou věc: že je pravý Bůh a pravý člověk. Můžeme to říci i jinak: je to muž, který svou osobou a svým příběhem interpretuje dvojí tajemství: Boha a člověka.
Věřit v Krista znamená důvěřovat, že tato interpretace je autentická.
Ale to není celé: věřit v Krista znamená sám vstoupit do hry. Následovat Krista znamená přebírat jeho roli, ovšem ne k mechanickému napodobování, které by skončilo kýčem, ale k tvůrčí interpretaci - na nové scéně s novými herci a novými diváky, v nové inscenaci, v nových kulisách. Jen režisér zůstává stále stejný – ale ten se objevuje zpravidla až na samém konci, až spadne opona.
Díváme-li se do hloubky a nechceme-li tam vidět jen sebe a líbit se jen sobě (to bychom utonuli jako bájný Narcis) – pak můžeme spatřit tvář Kristovu.
Podle Bible byl člověk stvořen jako obraz Boží, jako zplnomocňující pečeť s obrazem Boha-Stvořitele. Křtem a biřmováním je nám podle víry církve vtištěna nesmazatelná pečeť, znamení, že patříme ke Kristu navěky. Celý příběh našeho života je procesem, v němž se trojjediný Bůh vpečeťuje – kam? Do prachu a popela.
To je velký paradox biblického poselství o člověku. Biblické poselství o původu člověka je psáno v symbolickém jazyce mýtu, ale jeho poselství přesahuje mýtický svět.
Prach a popel je obraz nicoty, kterou my lidé vnímáme už jen jako špínu, odpad, který není už k ničemu dobrý, z něhož se nedá už nic vytvořit.
Avšak suverenita tvůrčí činnosti Boží – na rozdíl od práce člověka, která vždy už něco předpokládá – spočívá v tom, že Bůh tvoří z ničeho, činí věci absolutně nové.
Biblické vyprávění o stvoření není protokolem o jevech, jejichž vědecký popis spadá do kompetence přírodovědy. Je něčím zcela jiným: je hlubinou diagnózou lidské podstaty, lidského údělu.
Ukazuje, že v člověku se sváří nicota, symbolizovaná prachem a otevřenost vůči plnosti, symbolizovaná vdechnutím Božího dechu, ducha života.
Kdekoliv se lidský život otevírá boží inspiraci, vdechnutí Ducha, kdekoliv člověk tvůrčím způsobem ztvárňuje roli, kterou mu svěřil Bůh, tam prosvítá z jeho života Boží pečeť, tvář Kristova.
Kdekoliv se člověk uzavírá do svého sobectví, ztrácí sílu Ducha a obrací se v prach a špínu, v nicotu, z níž nemůže povstat svou vlastní silou – ale zas jen tvůrčím zásahem Božím, jeho odpuštěním – znovustvořením.
Popeleční středa je dnem pokání, dnem pokory, tj.: odvahy k pravdě. Je dnem, kdy se odvážíme zadívat do své tváře a vidět tam i stíny, které si často nedovedeme přiznat (spíš je promítáme na druhé). Počítáme se k lidem, kteří jsou zcela neposkvrnění, mají a vždy měli nejen čisté ruce, čistou minulost, neposkvrněné rty, ale také čisté srdce, nejčistší úmysly, ryzí víru a lásku, křišťálově průzračné smýšlení a vztahy? Pak zde – a zejména dnes – nemáme co dělat! To první komunistická strana světa se nazývala Svaz spravedlivých – církev je společenství hříšníků.
Kristus přišel pro hříšníky, ne pro spravedlivé, pro ty, kteří přiznávají, že nevidí, ne pro ty, kdo se pokládají za vidoucí, vědoucí, za majitele vší pravdy, držitele jistot, sloupy mravnosti.
Dáváme si pomazat čelo popelem, přiznáváme se ke svým pádům do prachu a do špíny našich slabostí a nevěrností, ale vyznáváme zároveň svou naději na odpuštění, svou žízeň a touhu po velikonoční očistě a duchovní obnově.
Člověk je sloučeninou popelu nicoty a ducha tvůrčí lásky Boží – dotýkáme-li se dnes onoho prachu v nás, můžeme se zde setkat s dlaní toho, který z prachu a popele tvoří své veliké dílo.
