Job 38,1.8-11; 2 Kor 5,14-17; Mk 4,35-41
Proč se bojíte, což nemáte víru?
Dnešní evangelium nám předkládá scénu, která bohužel v křesťanské ikonografii není příliš často zobrazována: Ježíš uprostřed bouře na jezeře - na člunu, který je zmítán vlnami - si klidně spí k velkému pobouření svých učedníků. Dává tím najevo nikoliv lhostejnost k jejich i svému osudu, nýbrž především velikou vnitřní svobodu, svobodu od strachu. Jádrem tohoto vyprávění je otázka "Kdo to je?" Odpověď, kterou ten příběh dává, je: Ježíš je muž proti strachu, je to ten, který se nebojí - a který chce, abychom se nebáli ani my.
Na začátku tohoto vyprávění je strach, na konci bázeň - to jsou dvě úplně rozdílná naladění lidské existence. Bázeň není totéž, co strach nebo úzkost, je to spíš "úcta před tajemstvím". Zde je to úcta před tajemstvím síly, která vyzařuje z Muže z Nazaretu - z jeho jistoty, z jeho klidu, z jeho pokoje, z jeho svobody od strachu. Na počátku je strach, na konci bázeň - a uprostřed Ježíš, vyzývající k víře. K víře, která se nesnáší se strachem, která překonává strach: Proč se bojíte? Což nemáte víru? xxx Bouře na moři je jedna z archetypálních situací, symbolizující ohroženost, křehkost, vratkost lidského života. Nevím, jestli jste něco podobného zažili; já sám jsem zkušeností s bojem o život v malém plavidle při bouři na oceánu prošel poměrně nedávno. Při takové příležitosti si člověk uvědomí smysl metafory "nemít pevnou půdu pod nohama" - ale především si vyzkouší pravdivost starého námořnického přísloví: moře učí modlit se. Ano, v takové situaci musí člověk tvrdě nasadit všechnu svou tělesnou sílu, zvlášť má-li na starost život nejenom svůj - ale také se musí pořádně modlit, aby se ho nezmocnila panika nebo nebyl ochromen hrůzou, aby si zachoval střízlivou mysl. Moře opravdu učí modlit se. V takové chvíli se zpravidla modlí i ten nejzarytější ateista; po takové zkušenosti by člověk skoro řekl, že ateismus je možná příjemný námět ke konverzaci v pohodlném křesílku s kafíčkem - ale v mezní životní situaci zmizí iluze a objeví se holá pravda: s člověka jeho ateismus opadne jako rýma. Ten, kdo měl vždycky veliké potíže s modlitbou, se naučí vroucně se modlit tak snadno a rychle, že se tomu zpětně nestačí divit.
Samozřejmě, že modlitba zde není nějakou alibistickou náhražkou za vlastní přičinění, jak si to představují lidé, kteří o modlitbě, ani o mezních situacích z vlastní zkušenosti nic nevědí. Tehdy prožijte to, co krásně vyjadřuje svatý Ignác svým známým paradoxem: Přičiňuj se tak, jako by všechno záleželo na tobě a nic na Bohu - a důvěřuj tak, jako by všechno záleželo na Bohu a nic na tobě. Lidské úsilí se zestonásobí, když člověk dovede překonat křeč strachu a "odevzdá sám sebe" - najednou vidí, že čerpá sílu z pramene, o jehož hloubce a síle dosud neměl ponětí.
Dnešní úryvek z evangelia bychom četli velmi povrchně, kdybychom si Ježíšovu výzvu k víře vyložili tak, že i my se můžeme uložit k spánku a čekat, až Bůh či jeho Syn Ježíš se zjeví jako někdo, kdo "poručí větru a dešti", kdo za nás vyřeší všechny naše problémy. Ten příběh nás především vyzývá, abychom takříkajíc "vzali Ježíše na palubu" - anebo si spíše uvědomili, že Bůh sám už "na naší palubě" vždy už je, byť by působil jako tichý a "spící" a bylo snadné ho přehlédnout. Víra znamená uvědomit si tuto přítomnost a vnímat ji jako zdroj pokoje a síly.
Víra nenabízí a neposkytuje nějakou lacinou náhražku za naše námahy, ale osvobozuje nás od falešného dojmu, že jsme jedinými režiséry svého osudu - ať už tento falešný pocit je spojen s pýchou a sklonem bezohledně manipulovat s okolím, nebo s úzkostlivostí, která nás žene do beznaděje nebo do stálého přeceňování a přepínání našich sil. Víra a její sestra naděje nám ukazují, že každá lidská situace je otevřená, že do našeho života vždy vstupují věci nepředvídané a nezmanipulovatelné a učí nás citlivě vnímat a reagovat na tyto podněty. Máme-li na paměti tento širší horizont našeho života, v němž je vždy něco, co nás přesahuje, pak nám toto vědomí, je-li spojeno s důvěrou, dává svobodu a nadhled, učí dívat se na život jinak, než "prvoplánově". Někdy se slovo náboženství - religio, odvozuje od re-legere, znovu číst. Mohli bychom říci, že víra je reinterpretace našich životních situací - "čteme je nově", jinak a hlouběji jim rozumíme - a toto porozumění je už zároveň mění.
xxx
Představte si scénu, kdy hoří dům a matka vynáší v náručí malé dítě, a stále znovu mu říká: "To nic není, to nic není!" Lže ta matka? Vždyť okolo padají hořící trámy, šlehají plameny, všecko se hroutí. Její popis situace je mírně řečeno neobjektivní. Ale přesto ta žena nelže. Svým výrokem nepopisuje momentální situaci, nýbrž sděluje něco, co je důležitější a jistější než ty padající trámy; svým výrokem říká: "Já jsem tu s tebou a mám tě ráda, já tě v tom nenechám, já tě držím." A to je něco, co dokáže zrelativizovat všechny hrůzy světa; proti tomuto prožitku bezpečí v lásce i ty padající a hořící trámy "nejsou nic". Ta matka nemohla změnit vnější průběh událostí, ale podstatně proměnila tu životní situaci tím, že jí svému dítěti - i sobě - "reinterpretovala".
Proč se bojíte, což nemáte víru? Víra pro Ježíše nespočívá v souhlasu se souborem nějakých tvrzení a přesvědčení a nejde ani o věrný popis vnější reality - je to zkušenost hlubší jistoty a proto je protikladem strachu. Jde přesně o toto: přehodnocení situace z nějakého jiného pohledu. Ano, naše situace se z čistě vnějšího pohledu často vůbec nezmění. V našem životě ne vždy půjde nějaké zázračné zastavení bouře. Někdy v nás a okolo nás budou zuřit mohutné vichry, hromy a blesky a budou se dít věci, které mohou člověka připravit o klid - a přesto nám cosi říká: to nic není, protože já jsem s tebou. Já tě podržím.
Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa - to slíbil Ježíš nám, svým učedníkům. Ani náš dnešek, ani náš zítřek, ani požáry, ani bouře na moři nejsou vyňaty z tohoto příslibu. Co nás může odloučit od lásky Kristovy?ptá se apoštol. Ježíš neslíbil, že odstraní všechny kříže z našeho života. Dává nám však možnost nově porozumět naší situaci a tím jí proměňovat a zvládat. Zkusme v meditacích tohoto týdne projít krajinou své minulosti a připomenout si chvíle, kdy nám víra pomohla vzbudit potřebnou pra-důvěru v situacích ohrožení; projděme houštinou úzkostí a obav, jimiž někdy zarůstá náš výhled do budoucnosti. Nenechme se stravovat strachy a starostmi, nebojme se - copak nemáme víru? AMEN.
Víra nechce nějakým čarovným proutkem nechat odstranit všechny ty bouře okolo nás, nepomáhá nám většinou zvnějšku, ale dává nám možnost nově porozumět naší situaci, reinterpretovat svět z hluboké zkušenosti základní důvěry v to, co zůstává jisté i když neruší realitu všech těch bolestí, které tady opravdu také jsou. Náš život se sestává z nepřetržitého proudu situací, situací, které jsou někdy situací krize, situací, které nás někdy naplňují úzkostí, a které mají v sobě jako svoji komponentu strach. Ale to, co je na situaci reálné, co ji spoluutváří a přetváří, je způsob, jak my této své situaci rozumíme.
Někdy nemůžeme odstranit ty vnější komponenty, ale do jisté míry máme v moci, můžeme něco udělat v tom, jak té situaci rozumíme a to porozumění zase zpětně nám dává buď sílu v této situaci obstát anebo nás ochromuje tak, že v ní selžeme. Víra je způsob interpretace a reinterpretace naší životní situace. Nevšímá si jenom povrchu, ale všímá si toho podstatného, že pod tím vším je Bůh, že pod tím vším je láska, že pod tím vším je něco, v co můžeme mít důvěru, že pod tím vším je to, co je patrné v tomto světě právě skrze Ježíše, právě skrze Ježíše svobodného od strachu, právě skrze Ježíše, který si dovolí klidně spát, když lidé jsou zmítáni úzkostí a zoufalstvím. Nedělá to z nedostatku informací, nedělá to z pošetilosti, nedělá to z toho, že by mu bylo jedno, že hyneme. Dělá to z toho, že je projevem té Boží lásky, která nám říká i uprostřed všech těch vírů a uprostřed všech plamenů jako ta matka svém dítěti: "To nic není." Nelže, ale vypovídá o něčem, co ten pohled světa nevidí.
A tak prosme, abychom dovedli přibrat tohoto pasažéra na palubu své lodi, abychom se dovedli učit z jeho svobody od strachu, abychom i my se dovedli nakazit tímto pokojem, který neotřesou věci, které jsou okolo nás, a které někdy nahmatáme i v nás. Pak můžeme nejenom slyšet jeho hlas, ale celým svým životem přenášet jeho hlas, ten, který nakonec ukazuje tu Boží sílu i nad těmi démonickými mocnostmi a přináší pokoj. Amen.
