Iz 52,7-10 Žid 1,1-6 Jan 1,1-18
Slovo se stalo tělem
Vyslechli jsme právě jeden z nejposvátnějších, nejkrásnějších, nejhlubších textů celého Písma, prolog Janova evangelia. Starověcí otcové církve v egyptské Alexandrii milovali tento text tak, že věřili, že už samo zbožné předčítání tohoto hymnu uzdravuje svět.
Už dnes v noci, když jsme uvažovali o narození Páně, jsme dotkli tohoto textu, věty, že Slovo se stalo tělem. Řekli jsme si, že na odvěkou touhu, která dřímá v hlubinách lidského srdce, touhu být bohem, postavit se na Boží místo - odpovídá v tichu vánoční noci Bůh tím, že se on sám staví na naše místo. Jeho Slovo přijímá, bere na sebe naše lidství. My, kteří bychom chtěli v adamovské pýše vystoupit na místo Boží, náhle vidíme, že Bůh ve své pokoře sestupuje na naše místo, jeho Slovo se usídlilo mezi námi, říká Janův Prolog.
Uvažovali jsme, co z toho vyplývá pro naše pojetí člověka, jaký závazek z toho plyne pro hájení lidské důstojnosti, práv a svobody. Avšak teď připojme této úvaze ještě druhou část, možná z počátku znějící jako překvapivý kontrast. Staří otcové církve - ano, právě ti teologové již zmíněné alexandrijské školy, jako byl Origenes nebo Klement Alexandrijský - neváhali učit: "Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem."
Tedy ona touha "být bohem" je nakonec přece naplněna, ovšem ne tím adamovským způsobem, ne tím, že si člověk ve své pýše a dobyvačné vůli chce ukradnout místo, které mu nepřísluší. Naopak: Bůh se v lásce sklonil k nám: a ten, který má účast na našem lidství, nám dává účast na svém božství. To je skutečný vrchol vánoc. V každé mši říká kněz, když mísí v kalichu víno s vodou, tuto modlitbu: "dej, aby ten, který se stal účastným našeho lidství, nám dal účast na svém božství." Dej, aby naše lidství bylo tou kapičkou vody, která bude přimíšena do jiskřícího, silného vína Boží radosti a Boží slávy.
xxx
Člověk a Bůh patří tajemným způsobem k sobě. Někteří novověcí myslitelé - nejznámější z nich je Feuerbach, ale po něm to opakoval Marx i Freud a určitým způsobem i Nietzsche - tento vztah vykládali tak, že Bůh je projekcí člověka. Bůh je projekcí lidského přání a lidského strachu na nebesa.
Anebo je tomu naopak? Neříká naše víra, že člověk je projekcí Boží, že člověk je plodem Božího přání a Boží lásky? Jsme tady, protože si to Bůh přál ve své moudrosti a ve své lásce. A naše lidství učinil vrcholným tvarem svého Slova, svého sebevyjádření, jak jsme o tom meditovali dnes v noci.
Nejenom lidství Kristovo, nýbrž lidství každého z nás je tím, čím se Bůh vyjadřuje. I toto čteme u svatých otců starověké církve, když rozjímají o Božím Vtělení v Kristu: to, co platí aktuálně o Kristu, platí potencionálně o každém z nás. Boží Slovo vzalo na sebe "lidskou přirozenost", tedy ono lidství, na němž má účast každý z nás. Všimněme si dobře: mám na něm účast už tím, že je člověkem, tedy ne teprve například svou vírou, mravností či dobrými skutky. Každý člověk jakožto člověk - ano, i pohan, ateista, nejhorší hříšník - se tak svým lidstvím určitým způsobem "dotýká" tajemství Vtělení, má na něm účast.
Jistě je pro nás, kteří jsme si odvykli myslet v metafyzických kategoriích "přirozenosti", a kteří "lidství" chápeme personalisticky a individualisticky, jako konkrétní lidství určitého člověka, trochu těžké vstoupit do tohoto způsobu uvažování o "lidství jako takovém", o naší společné přirozenosti (natura), který byl myslitelům dávných století běžný. Ale ta myšlenka je natolik silná, že stojí za námahu, pokusit se jí nějak "přemyslet" či interpretovat tak, aby nám byla bližší a srozumitelnější.
xxx
Ještě se k tomuto obrazu určitě vícekrát vrátíme, ale nechme ho alespoň na chvilku zazářit i do našich vánočních meditací: drama našeho lidství, života každého z nás, se děje mezi dvěma póly. Tím prvým je "Adam": snaha člověka uloupit si božskou pozici, bezohledně a svévolně rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, správné a špatné. Tuto "adamovskou" snahu, kterou "ratifikujeme" každým svým hříchem, nazýváme "prvotní hřích" či "dědičná vina". Druhý pól představuje "nový Adam", Kristus. V něm se Bůh sklání k člověku, staví se na "naši pozici" a otvírá prostor láskyplného setkání, ba "sjednocení" lidské a božské "přirozenosti". To je podstata Vtělení, uskutečňuje se v životě Kristově, vrcholí "novou smlouvou" v jeho krvi, kterou "ratifikujeme" svou vírou, životem v Kristu a s Kristem, životem "na ježíšovský způsob" - a také slavením eucharistie, památky naší spásy. Kristus a jeho dílo spásy je tím největším a nejvlastnějším Božím darem, na nějž odpovídáme také všemi způsoby vzájemného obdarování, pozornosti a lásky. Kéž tak činíme - a nejenom o vánocích! Amen.
