Proslov na Georgetown University ve Washingtonu
Václav Havel v jednom ze svých esejů z doby komunismu píše o zelináři, který umisťuje před výročím revoluce do výlohy svého krámku – jak to bylo tenkrát obvyklé – plakát s citátem Marxe a Engelse: Proletáři všech zemí, spojte se! Co tím chce ten zelinář říci?
George Orwell psal o newspeaku totalitních režimů. Václav Havel ukázal, že nejen v propagandě moci, nýbrž i v řeči a jednání ovládaných byl ohromný rozdíl mezi manifestním a latentním významem, mezi tím, co bylo navenek sděleno a co tím bylo skutečně míněno. Zelinář nám nechtěl sdělit nic o proletářích a jejich jednotě. Zelinář tou větou na plakátu mezi cibulí a mrkví sděloval svým nadřízeným: Jsem loajální občan, žádný troublemaker, nechte mne na pokoji! Jsem jeden z těch, kteří chodí k pravidelným volbám, v nichž komunistická strana pravidelně dostává svých 99,9 % procent hlasů. Se mnou může režim počítat, když vytváří obraz jednohlasé a spokojené masy občanů.
To bylo ve skutečnosti tajemství stability komunistických režimů. Víc než o moc armády a policie se mohly opírat o tuto nepsanou smlouvu mezi vládnoucími a ovládanými: když ovládaní budou apatičtí k veřejnému životu, když budou hrát dohodnutou hru, pak se režim nebude příliš vměšovat do jejich soukromého života. Nebude zde žádná polis a žádná politika, žádné občanství a žádná občanská odpovědnost, žádná svobodná iniciativa a žádná svoboda. Vládnoucí a ovládaní budou spokojeni, nebudou se vzájemně rušit. Mír, svaté slovo propagandy sovětského bloku, který sám sebe nazýval „tábor míru“, byl klid hřbitova. V tomto klimatu zahnívání a morální korupce vznikal nový lidský typ: homo sovieticus.
V této atmosféře vzájemného ustavičného předstírání mohl být skutečně nebezpečný jen ten, kdo jako dítě v pohádce Císařovy nové šaty vysloví neočekávaně prostou pravdu: Císař je nahý!
Pamatuji si na osvobozující sílu Havlových textů: naše každodenní zkušenost, zakrývaná newspeakem propagandy, dostala slova, která zjevovala její pravdu. Hra předstírání byla narušena tím, že její nepsaná pravidla byla prohlédnuta a popsána. Propast mezi větami a jejich smyslem byla překlenuta. Slovo dostalo sílu světla a stalo se zbraní světla, mocí bezmocných.
V dramatických týdnech podzimu 1989 se spisovatel Václav Havel, do té doby známý jen malé části společnosti, stal hlasem revoluce a vzápětí hlavou státu. Brzy poté se jeho hlas a jeho tvář, jeho texty a jeho politické a morální poselství staly známými a respektovanými na obou březích Atlantiku. Věta, kterou se v listopadových dnech představil vzrušené české veřejnosti, byla velmi prostá: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Toto Havlovo volební heslo, narychlo načrtnuté na plakáty listopadové revoluce, „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, je u nás už dlouho oblíbeným fackovacím panákem všech politických cyniků a pragmatiků jakožto esence naivity. My, kteří se dosud hlásíme k Havlovu morálnímu a politickému odkazu a snažíme se ho rozvíjet a nést dál, býváme označováni posměšným jménem „bratrstvo pravdy a lásky“.
Realita postkomunistického světa rozhodně nepřipomíná bojiště, na němž by prapor pravdy a lásky vítězně vlál nad rozvalinami pevnosti lži a nenávisti. Bylo tedy Havlovo heslo výrazem naivity idealistického snílka, který jen na chvíli zabloudil ze světa svých her na jeviště politiky? Anebo se vkrádá ještě horší námitka a podezření: Nebylo nakonec to patetické heslo něco na způsob věty na plakátu v zelinářově krámku, totiž výrokem, který má ve skutečnosti úplně jiný smysl. Nezakrývala i zde morální rétorika skutečné úmysly, touhu po politické moci? Opustil snad Havel tenkrát svět podzemních filozofických seminářů a přistoupil na černobílé populistické dělení skutečnosti na říši zla a zaslíbenou zemi svobody, představil se lidem, žíznícím po lepší budoucnosti, jako rytíř pravdy a lásky? Slíbil jim něco, o čem musel vědět, že je to nedosažitelné?
Z dějin víme, jak nebezpečná bývala náboženská rétorika v politice - nebezpečná pro politiku i pro náboženství i pro dějiny lidstva. Jde tady snad o něco jiného? Pojmy pravda a láska byly po tisíciletí užívány jako jména pro Boha. Náboženský zápal pro pravdu a vášnivá oddanost poslání šířit její říši nezřídka vedly k násilí.
Máme tedy nebezpečné slovo pravda raději vyškrtnout ze svého slovníku, jak nám radí někteří postmoderní skeptikové?
Neznamenal by však tento krok, že bychom pak přisvědčili světu, v němž jediné právo rozhodovat mají silnější? Současný chorvatský teolog Miroslav Volf, profesor na Yeal University, napsal: „Pravda je štítem proti násilí, jehož se silní dopouštějí vůči slabým. Avšak nemá-li se tento štít proměnit ve smrtonosnou zbraň, musí být v ruce těch, kdo se odříkají násilí. (…) Oddanost pravdě musí doprovázet oddanost nenásilí, jinak se sama oddanost pravdě stane zdrojem násilí.“
Nechci popírat právo státní moci bránit své území, životy svých občanů a právo bezbranných v krajním případě a po vyčerpání všech mírových prostředků i užitím síly. Jsem však opravdu rád – a jsem za to vděčný i lidem, jako byl Václav Havel -, že pád komunismu v naší zemi a v několika dalších zemích sovětské říše nebyl provázen násilím, nenávistí a duchem pomsty.
Pojem pravdy má zvláštní váhu v kontextu české náboženské kultury. Na prezidentské vlajce, která v posledních dnech dramatického roku 1989 zavlála nad Pražským Hradem na počest nového presidenta Havla, je nápis Pravda vítězí. Ta věta je sekulární verzí slavného výroku Jana Husa: Pravda Páně vítězí! Český patriotismus po staletí vnímal Husa jako svědka pravdy, mučedníka pravdy. Slovo pravda má v české kultuře podobnou váhu jako slovo ordo (pořádek, řád) v latinské kultuře, slovo šalom (pokoj) v hebrejské kultuře, slovo raison (rozum) ve francouzské kultuře, slovo Wesen (podstata) v německé kultuře, slovo sense v anglické kultuře apod.; tato slova jsou obtížně přeložitelná, neboť mají svůj „Sitz im Leben“, svůj širší významový horizont, než který může zprostředkovat jednoduchý překlad.
Pravda znamená v Čechách něco mnohem víc než jen souhlas (adequatio) mezi intelektem a věcí, jak zní slavná scholastická definice. Pravda je něco, za co člověk musí ručit svým životem. Proto jsou v Čechách jako svědci pravdy vnímáni především mučedníci – od světců raného křesťanství přes Husa po Jana Palacha a oběti obou totalitních režimů dvacátého století.
Jak tedy máme rozumět slovu o vítězství pravdy? Tito svědkové pravdy jsou především svědky toho, že pravda v tomto světě prohrává. Svědkové pravdy jsou mezi poraženými, mezi oběťmi, mezi těmi, kteří ztrácejí – a ztratí nakonec to nejcennější, svůj vlastní život.
Anebo ono vítězství pravdy se ukazuje v tom – a právě jen v tom – že jsou tu lidé, pro něž věrnost pravdě vítězí i nad strachem ze smrti, lidé, kteří ukázali, že pravda může mít pro někoho větší cenu, než vlastní život?
Ti, pro které byl klíčem k porozumění životu a světu příběh Ježíše z Nazaretu, věděli, že „vydat svědectví pravdě“ může jen ten, kdo je ochoten v tomto světě prohrávat, nést kříž. A součástí toho kříže je i cynická otázka Pilátova: „Pravda? Co to je?“
Pravda je nebezpečné slovo, v tom současná postmoderní kultura přizvukuje ironii a skepsi Piláta Pontského. V tomto smyslu byl kritizován i onen Havlův výrok. Ti, kteří chtějí vymýtit otázku po pravdě (aby tak nikdo nezpochybňoval sebelegitimující se sakralitu moci), používají dnes chytré argumenty. Předhazují nám, že mluvíme-li o pravdě, stavíme se tím pyšně a arogantně do pozice vědoucích majitelů pravdy a jsme ve skutečnosti nebezpeční agenti totality, zatímco oni proti nám hájí svobodu a demokracii.
Nejsou snad oni součástí demokratické politiky, není jejich moc legitimována počtem hlasů ve volbách a silou většinového mínění, které zastupují (když ho předtím namáhavě vytvářeli a manipulovali)? Odkud my – intelektuálové, věční disidenti - máme mandát se jim jakkoliv stavět do cesty a opovažovat se jakékoliv jejich jednání klást do otázky? Nemůžete dělat a říkat nic, co se nám nelíbí, pokud my vládneme, vzkazují nám. Vy můžete nanejvýš čekat na příští volby, aby se v nich znovu ukázalo, jak nepatrnou menšinou jste a jak my dokážeme báječně vyjádřit především to, co si myslí lidé, kteří se myšlením raději nezdržují! A my přece máme své prostředky, víme, jak tam, kde by hrozilo, že lidé začnou myslet, jim můžeme včas vhodit do ringu sugestivní slogan.
Ale tito lidé lžou: my se nepovažujeme za „majitele pravdy“. My se po pravdě ptáme – a právě ta otázka má onu podvratnou sílu vůči monopolu moci, kterou mandaríni politiky správně tuší a právem se jí obávají.
I já jsem přesvědčen, že ztotožnit se s pravdou a vydávat se za majitele pravdy je stejný hřích, jako se o pravdu přestat zajímat a zběhnout do tábora cyniků. Kdo začne považovat pravdu za svůj majetek místo za svůj závazek, ten už každý zápas s cynickou politikou moci předem prohrál, nejen fyzicky a politicky, nýbrž i především morálně. Pak tu stojí „moc proti moci“ (a nakonec nemohou být jedna od druhé rozlišeny, jako zvířata a lidé v závěru Orwellovy Animal Farm) – a ten, kdo v tomto zápase bezpečně prohraje, je pravda sama.
Lessing napsal kdysi krásnou větu: Kdyby Bůh měl v pravé ruce Pravdu a v levé úsilí o pravdu, hledání pravdy, pak bychom si měli vybrat tu levou. (If God has truth in the right hand and striving for truth in the left, we should choose the left.)
I já se domnívám, že PRAVDA má patrně zůstat v ruce Boží; je příliš velká a zároveň příliš křehká pro naše nešikovné lidské ruce. To, co nám přináleží, je stále znovu ji hledat a nikdy neustat. Pravda je kniha, kterou nikdo z nás ještě nedočetl do konce.
„Pravda malé místo má, všudy po všem světě,“ zpívá se v jedné staré české kostelní písni. Kde je to malé, nicméně „strategicky důležité“ místo? Odkud můžeme zas a znova podvracet nebezpečné totalitní nároky cynické, bezskrupulózní moci, byť třeba jen formou neumlčitelné otázky po pravdě?
To místo je v naší naší víře, že kdo upřímně hledá pravdu, uzdravuje svět. Uzdravovat svět, to znamená „rozšiřovat místo pravdy“. Demokracie, právní stát, svoboda kultury – to je výsledek úctyhodného zápasu vydobýt větší prostor pro důstojnější život v pravdě a lásce. Avšak žádný stav společnosti není rájem lásky ani královstvím pravdy, ani demokracie není nebem na zemi. Ti, kdo slibovali nebe na zemi, zpravidla měnili zemi v peklo. Zápas za ony nejvyšší hodnoty je vždy „nedokončenou revolucí“.
Duchovní dimenze a dimenze politická se nikdy nemohou úplně krýt. Politická oblast má vždy v sobě jakousi tendenci k soběstačnosti, k imanenci, „politika je umění možného“ - zatímco duchovní rozměr znamená otevřenost pro „nemožné“, tíhne k tomu zcela novému a odlišnému, „co lidské oko nevidělo, lidské ucho neslyšelo a na lidskou mysl nevstoupilo“.
Revoluční utopie i ideologie neustálého pokroku jsou pokleslou podobou duchovní vize, upadlé do roviny politické. Fundamentalistické obhajoby stávajícího řádu jsou politické modely, převlečené za duchovní vize. V obou případech byla hranice mezi spirituálním a politickým nekompetentně překročena. Avšak učinit z této hranice neproniknutelnou zeď znamená odsoudit politiku k bezduchému fungování mocenského stroje a z duchovní oblasti učinit říši krásných slov, vznášejících se jako růžový obláček daleko od lidské každodennosti.
Možná, že bychom dnes mohli posunout tyto úvahy ještě dál. Když jsme v dějinách zažili tolik způsobů nešťastného spojení a nešťastného oddělení sféry duchovní a politické, nenazrál čas promyslet a uskutečnit nějaký nový způsob jejich plodného setkání? Jejich vzájemné otevřenosti? Masaryk, který celý svůj život strávil politikou, kdysi napsal jednu pozoruhodnou větu: Politika je jen skrovnější částí života duchovního.
Byl Václav Havel se svou vírou ve vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí naivní idealista?
Všimněme si, že ti, kteří kvalitativně proměňovali lidské dějiny a pohnuli stavem světa kousek dopředu, museli v sobě vždy mít nemalou dávku naivity - nebo něčeho, co se pragmatikům a cynikům muselo nutně jako naivita jevit. Když vystoupíme ze zářivého oblaku nadějí, který se vždy objeví na každém dramatickém vrcholku dějinných zlomů, trochu se vždy stydíme za patetickou rétoriku revoluce. Při sestupu do stinného údolí každodennosti naše vnímání pravdy nebývá už tak zřetelné a láska už není tak žhavá. Eschatologický horizont konečného vítězství dobra, který se na chvíli zdál na dosah ruky, je zas v nekonečnu a různé formy lži a nenávisti, které se už někdy rozpakujme takto příkře nazvat, se opět celkem čile ujímají svého díla.
Existuje „první naivita“, která je nebezpečnou formou prostoduchosti. Ale existuje i „druhá naivita“, která má podobu vzdorného „a přece“, která ví o kříži a přijímá ho. Nebojí se dávat, kde jsou druzí zvyklí jen brát. Nebojí se jít proti proudu. Její zdánlivé prohry se často nakonec ukážou jako vítězství, protože skrze ně vstupuje do hry nová kvalita.
Může tedy pravda a láska trvale zvítězit nad lží a nenávistí? V tomto světě patrně nikoliv. Dovolte mi, abych odpověděl jako teolog: Vítězství pravdy a lásky je předmětem naší eschatologické naděje. „U lidí je to nemožné, ale nikoliv u Boha,“ čteme v různých souvislostech v Písmu. Ale tato naděje musí znovu a znovu oživovat naše hledání pravdy a čelit pokušení beznaděje.
Boj se lží a nenávistí, hloupostí a zlobou, korupcí a násilím asi nikdy nemůžeme definitivně vyhrát. Ale nikdy, až do poslední dechu, ho nesmíme vzdát.
Léto 2013
Předneseno v angličtině 2. října 2013 v rámci Festivalu vzájemných inspirací a inaugurace Místa Václava Havla (Václav Havel´s Place) na Georgetown University ve Washingtonu, DC pod názvem: Victory of Truth between Illusion and Hope (The Unfinished Revolution of Václav Havel).
