Dámy a pánové, „okolnost, že mám čest mluvit v tak slavném středisku evropské vzdělanosti, jakým je Oxford, a na tak slavné univerzitě, jakou je ta zdejší, mne přímo vyzývá k tomu, abych se tu zamyslel nad tématem ‚intelektuál a politika‘.“ Těmito slovy zahájil Václav Havel svůj proslov při udělení čestného doktorátu v říjnu 1998.
Okolnost, že mám tu čest zde dnes promluvit o roli dvou intelektuálů – Václava Havla a Karola Wojtyły – v politických změnách Evropy na konci 20. století, mě přímo vyzývá, abych na toto téma navázal a pokusil se je prohloubit. Václav Havel definoval intelektuála jako člověka, „který se pokouší jít pod povrch věcí, dotýkat se jejich hlubších významů, příčin a následků“ a který „právě proto, že vnímá širší či hlubší souvislosti jevů, pociťuje širší či hlubší odpovědnost za svět“.
Havel je přesvědčen, že právě v době globálního propojení světa, kdy i parciální a lokální politická rozhodnutí mohou mít nepřímý vliv na osud lidstva, by v politice měli být vítáni lidé „vzdělaní, hloubaví a především statečně a velkoryse myslící i na to, co je daleko za hranicemi jejich bezprostředního vlivu“.
Havel ve své řeči v Oxfordu polemizoval s názorem, že politik musí být zrcadlem převládajících nálad a dílčích zájmů. Byl přesvědčen, že politik má mít odvahu získávat občany pro své nepopulární představy, obhajovat je a přesvědčovat – ano, žádat je i o důvěru, že některé věci vidí lépe než většina, než „veřejné mínění“.
Havel však hned dodává, že si je vědom, že mnozí, kteří se o sobě samých domnívali, že vidí dál než ostatní, se ukázali jako nebezpeční svůdci. Ví, že mnoho intelektuálů stálo u zrodu moderních diktatur. Proto připomíná ctnost, kterou podle jeho přesvědčení skutečný intelektuál musí mít: pokoru, s níž musí stále hledat pravdu. Intelektuál musí být, tvrdil Havel při různých příležitostech, „stále sám sobě podezřelý“.
Několik dní po své oxfordské řeči pronesl Havel v Praze při příležitosti národního svátku jiný projev, z nějž je patrné, koho měl na mysli jako příklad intelektuála v politice: mluvil o Tomáši Masarykovi, vizionáři, jemuž se podařilo vtělit svou filozofii dějin do konkrétního politického projektu založení moderního demokratického státu.
Havlova oxfordská řeč končí tím, že role intelektuálů v politice je dvojí: první vzít na sebe odpovědnost a konat, co považují za správné, a ta druhá nastavovat moci kritické zrcadlo a stále zkoumat, zda ti první slouží skutečně dobré věci. Z této věty je patrné, že Havel má na mysli dvě různé skupiny lidí.
Přiznám se, že tento závěr mne poněkud překvapil. Zdá se, jako by zde Havel poněkud ustoupil z onoho vysokého nároku na intelektuála v politice a nakonec ono spojení politické akce a filozofického tázání včetně kritické reflexe moci přece jen znovu rozdělil a přiřkl tyto dvě role dvěma skupinám lidí.
Takový závěr ovšem otvírá další otázky, na které tehdejší Havlův projev už neodpovídá. Jak udržet tvořivou diskusi mezi reprezentanty těchto dvou poslání, které Václav Havel zpočátku líčí jako dialektiku politické a intelektuální odpovědnosti? Oxfordský projev byl psán deset let po sametové revoluci, deset let poté, kdy intelektuál Havel, kritik politiky (nejen komunistického režimu) vzal na sebe politickou odpovědnost.
Na české politické scéně byl v té době Havel silně atakován. I řada jeho přátel si kladla otázku, zda jeho morální idealismus se neukázal příliš slabý v praktické politice. Dvě nejsilnější politické strany uzavřely v tom roce takzvanou opoziční smlouvu, zrušily tím přirozenou dynamiku vlády a opozice a vytvořily kartel moci a tím otevřely prostor pro korupci a politický cynismus. V zahraničí stále trvalo okouzlení Havlem, který se v jednom dějinném okamžiku stal z disidenta prezidentem, ale stále v sobě v jistém smyslu spojoval roli prezidenta a disidenta – nestal se konformní s rétorikou hlavního proudu světové politiky a do jazyka politiky vnášel nové, osvěžující prvky.
Na světové politické scéně probíhaly ideologické konflikty, které v USA dostávaly podobu „kulturní války“ mezi pravicovou „Religious Right“ a levicovým sekularismem. Na pozadí toho konfliktu se Havlova politická filozofie zdála novou alternativou.
Havel neustále hovořil o duchovních hodnotách a zejména ve svých zahraničních projevech neváhal opakovaně hovořit o Bohu. Bylo však zřejmé, že Havlův Bůh – heideggerovsky chápaný jako „horizont horizontů“ a zdroj hlasu svědomí, povolávajícího k zodpovědnosti – není Bohem Jerryho Falwella, že Havel je člověkem zcela jiné krevní skupiny než hlasatelé politicko-náboženské ideologie amerických fundamentalistů.
Vztah politiky a náboženství se v důsledku mnoha událostí během 15 let od Havlova projevu v Oxfordu stal předmětem mnoha reflexí. Když strach, frustrace a napětí mezi lidmi a skupinami lidí dostoupí vrcholu, sekulární jazyk není schopen vyjádřit tak silné emoce a lidé spontánně sahají k jazyku náboženství. Političtí vůdci používají náboženskou rétoriku a symboly.
Náboženství se stává zbraní v politických konfliktech. Jaderné zbraně obracejí lidská sídliště v ruiny a prach. Náboženství, stává-li se politickou zbraní, obrací politické spory v kosmickou bitvu Dobra a Zla, protivníky v armádu Velkého Satana. Tato démonizace vede ke strategii totální války.
Filozof Richard Kearny připomíná v této souvislosti radu psychoanalytika lidem pronásledovaným ve snu příšerami: zkuste se ještě v tom snu podívat příšeře přímo do tváře. Můžete být překvapeni, jak je vám podobná. Je třeba zbavit politické konflikty těchto pseudonáboženských projekcí, vyhnat nejdříve ze sebe vlastní „démony“, které promítáme do druhých. Sekulární svět podcenil sílu náboženství, která může být použita k dobrému i zlému.
Spirituální a náboženské prvky v Havlově politické filozofii neměly destruktivní charakter, nikdy nesloužily k vypouštění nebezpečných monster fanatismu a nenávisti. Havel věřil v etický potenciál světových náboženství, věřil, že společenství víry (communities of faith) mohou být významným spojencem sekulárního humanismu ve vytváření toho, co nazývám ve svých textech „morální biosféra demokratické společnosti“.
Havlovi komunistický režim nedovolil studovat na univerzitě a ani léta aktivity v politickém disentu, ani následující léta v prezidentském úřadu mu neumožnila se systematicky věnovat akademickému studiu filozofie a náboženství.
Má generace byla o něco šťastnější – měli jsme možnost zažít zlatý věk studií filozofie na Karlově univerzitě v letech krátkého uvolnění kolem pražského jara 1968 a po nástupu druhé (opět 20 let trvající) periody komunistické represe jsme byli účastníky intelektuálních aktivit „v podzemí“, „létající univerzity“, přednášek českých i zahraničních filozofů v soukromých bytech a vydávání a šíření literatury v samizdatu.
V tomto prostředí jsem poznal Václava Havla a pochopil charakter jeho myšlenkové formace. Václav Havel měl neobyčejnou schopnost umělecké intuice. Dokázal z přednášek vystihnout klíčové ideje a vyjádřit je jazykem dramatika a esejisty.
Klíčovou osobností české filozofické scény šedesátých a sedmdesátých let byl Jan Patočka. Patočka v samém závěru svého života vstoupil do světa politického disentu, stal se v roce 1977 spolu s Václavem Havlem (a bývalým ministrem zahraničí z dob pražského jara Jiřím Hájkem) mluvčím občanské iniciativy Charta 77. Patočka zemřel krátce poté následkem mnohahodinového policejního výslechu. Patočkův intelektuální a mravní odkaz se stal určujícím pro další formaci politického, kulturního a zčásti i náboženského disentu v naší zemi.
Jsem přesvědčen, že v Patočkově díle můžeme najít i odpověď na Havlovu úvahu o roli intelektuála v politice. Patočka ve své přednášce v jednom bytovém semináři dva roky před svou smrtí promluvil na téma „duchovní člověk a intelektuál“. Patočka ostře rozlišil tyto dva typy lidí. Intelektuála definuje sociologicky: je to „kulturní pracovník“, člověk, který má určité vzdělání, jisté dovednosti, určitá vysvědčení eventuálně, a na základě toho vyvíjí určitou činnost. Duchovní člověk je ten, kdo vnáší do světa nový způsob života: „Nový způsob života spočívá v tom, že můžeme žít tak, že nepřijímáme prostě život, nýbrž přijímáme jeho problematičnost.“
Rozlišení mezi intelektuálem a duchovním člověkem je podobné Platónovu rozlišení mezi sofistou a filozofem. Sofista je držitelem jistot. Sofista považuje sám sebe za moudrého, za majitele pravdy. Filozof je oproti tomu člověk na cestě, je hledačem pravdy a moudrosti. Filozofie je podle Patočky „rozvoj problematičnosti života“. Patočka se zmiňuje i o politickém charakteru duchovní existence, onoho provokujícího poukazu na nesamozřejmost skutečnosti.
Až potud můžeme říci, že Patočkův koncept duchovního člověka odpovídá tomu, jak Havel chápe intelektuála. Nicméně Patočkova charakteristika duchovního člověka má ještě jednu podstatnou charakteristiku: duchovní člověk je schopný oběti. Tento motiv Patočka později rozvádí ve své poslední knize Kacířské eseje o filozofii dějin. Zde uvádí příklad myslitelů, kteří prožili první světovou válku na frontě, v zákopech. Prožili jakousi „vykloněnost“ ze světa dne, světa technické racionality, do světa noci, do propasti nebytí.
K nim přidává zkušenost otců americké a sovětské atomové bomby, Roberta Oppenheimera a Andreje Sacharova, kteří si uvědomili ničivé důsledky této zbraně, což je vedlo k nekonformitě vůči politické moci. Tváří v tvář nebezpečí totální destrukce vzniká „solidarita otřesených“. Otřesení mají s duchovním člověkem společnou jednu důležitou vlastnost: překonali strach. Překonání strachu je zásadní pro zápas disidentů s totalitní mocí. Totalitní moc stojí na strachu a sama se ničeho nebojí tak jako lidí, kteří překonali strach a jsou schopni oběti.
Toto je motiv, který nalézáme už v Havlově díle z období disentu. Václav Havel v jednom ze svých esejů z doby komunismu píše o zelináři, který umisťuje před výročím říjnové revoluce do výlohy svého krámku – jak to bylo tenkrát obvyklé – plakát s citátem Marxe a Engelse: Proletáři všech zemí, spojte se! Co tím chce ten zelinář říci?
Zelinář nám nechtěl sdělit nic o proletářích a jejich jednotě. Zelinář tou větou na plakátu mezi cibulí a mrkví sděloval svým nadřízeným: Jsem loajální občan, žádný „potížista“, nechte mne na pokoji! Jsem jeden z těch, kteří chodí k pravidelným volbám, v nichž komunistická strana pravidelně dostává svých 99,9 procenta hlasů. Se mnou může režim počítat, když vytváří obraz jednohlasé a spokojené masy občanů.
To bylo ve skutečnosti tajemství stability komunistických režimů. Víc než o moc armády a policie se mohly opírat o tuto nepsanou smlouvu mezi vládnoucími a ovládanými: když ovládaní budou apatičtí k veřejnému životu, když budou hrát dohodnutou hru, pak se režim nebude příliš vměšovat do jejich soukromého života. Vládnoucí a ovládaní budou spokojeni, nebudou se vzájemně rušit. Mír, svaté slovo propagandy sovětského bloku, který sám sebe nazýval „tábor míru“, byl klid hřbitova.
V tomto klimatu zahnívání a morální korupce vznikal nový lidský typ: homo sovieticus, „sovětský člověk“. V této atmosféře vzájemného ustavičného předstírání mohl být skutečně nebezpečný jen ten, kdo jako dítě v pohádce Císařovy nové šaty vysloví neočekávaně prostou pravdu: Císař je nahý.
Pamatuji si na osvobozující sílu Havlových textů: naší každodenní zkušenosti, zakrývané orwellovským newspeakem propagandy, tu byla dána slova, která zjevovala její pravdu. Hra předstírání byla narušena tím, že její nepsaná pravidla byla prohlédnuta a popsána. Propast mezi větami a jejich skutečným smyslem byla překlenuta. Slovo dostalo sílu světla a stalo se zbraní světla, mocí bezmocných.
„Nebojte se!“ – tato věta byla centrálním poselstvím prvního kázání, které jiný intelektuál ze střední Evropy, Karol Wojtyła, pronesl ve své nové roli, jako hlava největší náboženské komunity světa, katolické církve.
Karol Wojtyła nastoupil na stolec sv. Petra v době, kdy církev již dlouho neměla ve světě prakticky jinou moc, než je moc slova. „Kolik vojáků má papež?“ zeptal se prý kdysi pohrdlivě vůdce Sovětů. A přece se papež Jan Pavel II. mocí slova a svým morálním vlivem stal zřejmě politicky nejvýznamnějším pontifikem v celých dlouhých dějinách papežství.
Z atmosféry první návštěvy „polského papeže“ v jeho vlasti se zrodilo hnutí Solidarita. Do té doby se v komunistickém Polsku periodicky objevovaly dva druhy odporu proti režimu: dělnické bouře a stávky a protesty intelektuálů. Marx snil o „proletářské revoluci“. Avšak vznik komunistických režimů v Rusku, Československu, Polsku a v řadě dalších zemí nebyl nikdy plodem proletářské revoluce. Lze říci, že snad jediné skutečné proletářské revolty byly vzpoury polských dělníků proti komunistickému režimu.
S dělnickými bouřemi se však režim vždy vyrovnal, zejména proto, že vůdcové stávek a nepokojů nedokázali formulovat politický program a nakonec se spokojili s uspokojením několika sociálních požadavků, zejména zvýšení mezd. Intelektuální disent měl politické vize, ale nikdy nebyl natolik početný, aby pro režim představoval skutečnou hrozbu.
Na prahu osmdesátých let byly poprvé sjednoceny oba prvky: vzbouření dělníci a opoziční intelektuálové. Platformu, významnou morální oporu a mocný duchovní impulz k tomuto sjednocení poskytla církev – počínaje vlivem papeže, konče sítí středisek katolických intelektuálů (KIK). Vzniklo první nezávislé odborové hnutí Solidarita, jehož dramatické dějiny od založení v roce 1980 přes podzemní činnost v době vojenského stavu po volby v roce 1988 znamenaly pro světový komunismus podobný obrat jako bitva u Stalingradu pro nacismus.
Pro mne osobně první kázání nového papeže a jeho „Nebojte se!“ v říjnu 1978 znamenalo velmi mnoho. Několik hodin předtím jsem tajně v soukromé kapli biskupa v tehdejší NDR přijal kněžské svěcení a stál na počátku své aktivní činnosti v „podzemní církvi“ v Československu.
Výzva polského papeže k překonání strachu napomohla tomu, že se z velmi starého a dotud opatrného pražského arcibiskupa Tomáška stal během několika let symbol duchovního a morálního odporu národa proti komunistickému režimu. Mnoho křesťanů si uvědomilo, že křesťanské svědectví zahrnuje i převzetí politické spoluodpovědnosti.
Chtěl bych se stručně zmínit o dvou aspektech pontifikátu Jana Pavla II. Jsou to dva příklady, jak duchovní člověk může probouzet svědomí lidí a tím přinášet inspiraci i pro politickou kulturu vzájemného soužití. Mám na mysli dva významné symbolické akty. Na prahu nového milénia papež poprosil Boha i lidi za odpuštění všeho, co katolická církev učinila zlého ve svých dlouhých dějinách.
Tento symbolický akt byl vyjádřením určité filozofie dějin. Minulost není zapečetěný hrob, v němž leží dávné události jako „bruta facta“, jako mrtvé skutečnosti, na nichž už nelze nic měnit. Minulost kráčí s námi a žije v nás. Bydlí v naší paměti, která tvoří jednu důležitou dimenzi naší existence, naší identity. To platí nejen o jednotlivých osobách, ale i o rodinách a kulturních společenstvích, jako jsou národy a církve. Kultury jsou společenství paměti.
Jako mnohé v našich tělech a našich duších, i paměť může být „zraněna“, může obsahovat něco, co raději potlačujeme a přeznačujeme, protože jsme to zakusili jako zdroj bolesti a neklidu. Tyto nezhojené jizvy často souvisejí s vinou, se vzpomínkou, že jsme někomu ublížili nebo někdo ublížil nám.
I tato traumata mívají nadindividuální, dějinný rozměr: vzpomeňme na „národní dějiny“, tuto kolektivní vzpomínku, která je skrze mnohá vyprávění, učení a kulturní připomínky součástí identity každého z nás. Jsou národy, které po staletí žijí z resentimentu v důsledku utrpěných křivd, z emoce, která přes věky opakovaně vybuchuje v hrůzných činech odplaty.
Jan Pavel II. nechal před prahem jubilejního roku otevřít mnohé archivy, zpřístupnit mnohé dokumenty a inicioval několik vědeckých konferencí, příležitostí pro historiky i teology „sine ira et studio“ hovořit o několika obzvlášť bolestných místech církevní minulosti – o vztahu k židům, křížových výpravách a o inkvizičních procesech.
Zasloužil se však také – a především – o to, že ono „očištění paměti“ nezůstalo jen na úrovni vědecké reflexe, ale vyvrcholilo duchovním aktem s neobyčejnou symbolickou silou. A má snad v tomto světě větší sílu než právě symboly?
Druhý symbolický akt souvisí se snahou papeže Jana Pavla II. o dialog mezi náboženstvími a kulturami. Mám na mysli opakovaná setkání představitelů světových náboženství u hrobu svatého Františka. Jsem hluboce přesvědčen, že 20. století může zanechat v paměti lidstva dva obrazy naděje, které mohou být znamením, že to století nebylo jen bolestnou, temnou nocí dějin, nýbrž i okamžikem obratu a naděje. Je to snímek planety Země, pořízený při prvním přistání člověka na Měsíci, a pak fotografie papeže, který se drží za ruku s dalajlamou, s představitelem židů, muslimů a ostatních náboženství světa před bazilikou svatého Františka v Assisi.
Tyto dva obrazy mají mnoho společného. Fotografie z Měsíce svědčí nejen o velikosti a úspěchu lidské odvahy a inteligence, ale i ukazuje, jak je naše Země malá, jaký je to malý koráb, plující nekonečnou tmou vesmíru. A obrázek z Assisi svědčí o naději, že snad začínáme chápat, že se na jedné palubě této ohrožené lodi musíme naučit žít společně.
Evropa, naše společná vlast, matka velké kultury, z níž vzešly velké sny, ale i ničivé války, potřebuje novou generaci vzdělaných lidí, kteří budou schopni a ochotni převzít odpovědnost v intelektuálním i politickém životě. Evropa potřebuje duchovní lidi.
Morální vliv papeže Jana Pavla II., zdůrazňujícího při mnoha příležitostech jednotu Evropy „od Atlantiku po Ural“, významně přispěl k procesu rozšíření Evropské unie. Velmi nebezpečný vývoj Putinova autoritativního režimu v Rusku včetně agrese proti Ukrajině a anexe Krymu by všem „euroskeptikům“měl konečně otevřít oči a ukázat nutnost hlubší jednoty demokratických států Evropy.
Prezident Masaryk řekl dva roky po vzniku Československé republiky: Demokracii už máme, teď bychom však potřebovali demokraty. Podobně my můžeme říci: Evropskou unii už máme, teď však potřebujeme skutečné Evropany.
Nacionalismus, národní egoismus, je po pádu ateistického náboženství komunismu nebezpečným opiem národů. Skutečnost, že Putinovu politiku podporuje velké množství Rusů, svědčí o tom, že v Rusku sice byly odstraněny ekonomické a politické poměry starého sovětského režimu, ale zůstává hlavní opora starého režimu – Soviet man. Skutečná síla a slabost společností nespočívá v jejich ekonomické a vojenské moci, nýbrž v mentalitě občanů.
Mám dnes čest mluvit na jedné z nejstarších a neslavnějších univerzit Evropy, mám tu čest učit na nejstarší univerzitě střední Evropy. Tradice našich starých univerzit nás zavazují opatrovat původní ideu univerzity.
Univerzity vznikly jako společenství učitelů a žáků, jako inspirativní prostředí pro intelektuální, duchovní a morální rozvoj osobností. Věřím, že až se studenti ze zemí v srdci Evropy vrátí po studiích v Oxfordu domů, přinesou si s sebou ještě něco cennějšího než prestižní diplomy a vzpomínky na šťastná léta mládí.
Je třeba, abychom se na evropských univerzitách učili být Evropany. Cítíme-li skutečnou odpovědnost za budoucnost našich národů, pak se budeme snažit hlouběji porozumět kultuře svého národa v evropském kontextu, pak se budeme snažit obohatit, rozšířit a prohloubit vědomí naší národní identity o evropskou dimenzi. Potřebujeme Evropany, jako byli Karol Wojtyła a Václav Havel.
Velký projekt evropské jednoty potřebuje novou spirituální sílu a intelektuální vitalitu.
Evropa dneška a zítřka potřebuje velké Evropany.
