Vaše magnificence, honorabiles cives academici, kolegyně a kolegové, vzácní hosté, dámy a pánové!
Vzpomínám, že jsem naposled přesně u tohoto pulpitu stál před 42 lety při své doktorské promoci v roce 1972, uprostřed tvrdých čistek během „normalizace“ po sovětské okupaci. Ve svém proslovu jsem tenkrát vzpomněl oběti Jana Palacha a poděkoval našim učitelům, kteří byli z univerzity vyloučeni; svůj proslov jsem zakončil citátem Karla Čapka „pravda je víc než moc, protože je trvalá.“ Za ten proslov jsem zaplatil zákazem akademického působení na českých vysokých školách „navěky“; naštěstí ona komunistická věčnost za 17 let skončila. Tenkrát jsem si nedovedl představit, za jakých okolností budu za 42 let na tomto místě stát podruhé.
Templetonova cena je příliš velkou poctou pro jednoho člověka. Přijímal jsem ji letos s vědomím, že je vyznamenáním také pro náš národ, pro naši akademickou obec, že je v jistém smyslu oceněním mých předchůdců a učitelů a všech, kdo v naší zemi - ať už v dobách nesvobody nebo během nesnadného a dosud neskončeného exodu do vytoužené země práva a spravedlnosti, solidarity a vzájemného respektu usilovali o to, aby naše společnost a naše kultura neztratily duchovní dimenzi.
Když bylo ohlášeno jméno letošního laureáta Templetonovy ceny, možná se lidé v různých částech světa podivili, že ocenění, původně označované jako cena za pokrok v náboženství, získává syn země, kde ve jménu pokroku a ideologie tzv. vědeckého ateismu byla nejen svoboda náboženství, ale veškerá duchovní kultura včetně svobody umění a vědy dlouho tvrdě potlačována a omezována. Naše země je často označována za jednu z nejateističtějších zemí světa, což někteří příliš rychle pokládají za důkaz toho, že snahy zašlapat spirituální dimenzi života – ať už ideologií komunismu nebo praktickým materialismem společnosti orientované především na konzum - zde zvítězily. „Což z Nazaretu může vzejít něco dobrého?“ ptá se Filip v evangeliu. „Což právě z Čech může vzejít nějaká duchovní inspirace pro kulturní a společenské procesy v dnešním světě?“
Jsem přesvědčen, že právě dramatické náboženské dějiny naší země a její tvrdá historická zkušenost nás zavazují dát na tuto pochybovačnou otázku kladnou odpověď. Věřím, že pod všemi nánosy popele lze u nás najít a oživit jiskru duchovní opravdovosti.
Zasvětil jsem svůj život – svou práci na poli literárním, vědecko-pedagogickém, pastoračním i občanském – kultuře dialogu. Snažil jsem se s respektem přistupovat k těm, kteří nesdílejí naši křesťanskou víru a hledat to, co nás s jinak věřícími a jinak smýšlejícími lidmi přes všechny rozdíly spojuje. To znamená hledat cestu mezi dvěma extrémy, vůči nimž je třeba se jasně vymezit: vůči náboženskému fundamentalismu a fanatismu na straně jedné a na straně druhé vůči militantnímu sekularismu, který se vytěsňováním všech náboženských prvků z veřejného života dopouští nebezpečné sebekastrace naší kultury a oslabování jejího etického a spirituálního bohatství a vitality.
V cyklu přednášek v různých částech světa, navazujících na udělení Templetonovy ceny, se snažím se ukazovat, že jedním z klíčových úkolů naší doby je proměnit proces globalizace v kulturu komunikace, vzájemné úcty a blízkosti.
Demokracie, pro niž se občané naší části světa vyslovili po pádu komunismu, je specifickou kulturou komunikace. Demokracie na poli politickém i hospodářském předpokládá určitou biosféru sdílených hodnot. Je to hodnota příliš křehká, než abychom ji mohli přenechat automatismu „neviditelné ruky trhu“. Musíme přiložit své ruce, své mozky, svá srdce, musíme využít všechny etické a spirituální zdroje naší kultury a tradice.
Máme odpovědnost nejenom za naší vlastní zemi, ale neseme nyní spoluodpovědnost za velké dílo sjednocení Evropy, která je vlastí a matkou naší národní kultury, kontextem, v němž teprve můžeme porozumět jejímu smyslu. Teprve v rámci naší evropské identity a spoluodpovědnosti za evropskou jednotu může naše vlastenectví být něčím jiným než zatuchlým provincialismem a nebezpečným nacionalismem, totiž morálním závazkem rozvíjet to nejcennější z naší národní kultury.
Na současném vývoji v Rusku a Maďarsku vidíme nebezpečí rozdmýchávání nacionalismu jakožto nástroje nečistých politických cílů. Cynická propaganda držitelů moci se tam nestydí vydávat se za obránce křesťanských hodnot.
V tzv. Islámském státu jsou arabský nacionalismus a náboženské symboly používány jako droga rozněcující nenávist, násilí a barbarství nejhrubšího zrna.
V tomto kontextu se vracím k myšlenkám sira Johna Templetona a k jeho původnímu záměru povzbudit prostřednictvím prestižního ocenění „pokrok v náboženství“. Spojení slov „náboženství“ a „pokrok“ muselo tehdy – před půl stoletím – dráždit oba protilehlé tábory. Jistě i dnes dráždí ty, kteří ustrnuli v myšlenkových stereotypech doby pozdní moderny (zhruba mezi léty 1848 a 1968). Na jedné straně jsou věřící, kteří považují své náboženství za již provždy hotový a dokonalý výraz neměnné pravdy a sebe za vlastníky této pravdy; podle nich náboženství vzdoruje všem dějinným proměnám a žádný pokrok nepotřebuje. Na druhé straně byli a jsou lidé, kteří pokrok v náboženství považovali za nemožný, protože pokrok spojovali především s pokrokem vědy a techniky a domnívali se, že tento pokrok veškeré náboženství dřív či později odstraní ze světa.
Studujeme-li pozorně kulturní a společenské proměny našeho světa, vidíme, že obě strany se mýlily. Náboženství v celosvětovém měřítku nemizí, naopak, jeho přítomnost ve světě – včetně světa politiky – je daleko intenzivnější a také mnohotvárnější než v minulém století. Náboženství nemizí, nýbrž proměňuje se. (Výraz „proměna“ je patrně přiléhavější než slovo „pokrok“, které sugeruje určitou linearitu, jednosměrnost. Dějiny náboženství jsou však nesmírně dynamické, dramatické, plné překvapení; po obdobích rozvoje následují období krizí, po krizích nové reformy, obnovy, rekontextualizace; tam, kde tradiční náboženství přestávají plnit dosavadní roli, tam se této role na určitou dobu chopí některé světské fenomény – psal jsem např. o tom, jak média v dnešním světě plní některé role tradičních náboženství: interpretují svět, nabízejí symboly, velké příběhy, jsou arbitry věrohodnosti a důležitosti apod.).
Náboženství se vždy proměňovala v různých dějinných, společenských a kulturních kontextech. Dnes jsou tyto proměny ještě daleko rychlejší a dynamičtější. Proměňují se sociální a politické role náboženství. Proměňují se i způsoby sebereflexe náboženských tradic, zejména v kontaktu s ostatními náboženstvími, se sekulární kulturou a s proměnami obrazu světa, které přináší věda a technika, ale i umění a filozofie. Tento kontakt se v procesu globalizace stává velmi intenzivní.
Epochální dílo Charlese Taylora Secular Age kromě jiného ukazuje, jak se v průběhu doby měnilo chápání významu slov vyznání víry. Někde zůstávala forma a měnil se obsah, jinde v zájmu věrnosti obsahu byly nutné změny forem.
Dovolte mi stručně zmínit dvě velké změny na náboženské scéně. První je nárůst fundamentalismu. Fundamentalismus – ačkoliv toto zjištění mnohé překvapilo - je typicky moderní jev. Ačkoliv se fundamentalismus zaklíná tradicí, je ve své podstatě anti-tradiční. Z tradice, která je živým a dynamickým proudem předávání a tvořivé rekontextualizace, chtějí fundamentalisté vytrhnout a zafixovat určitou podobu náboženství.
Druhou proměnou je zpochybnění pevné hranice mezi vírou a nevírou. Sociologové náboženství ukazují, že hlavní rozdíl na duchovní scéně je mezi „zabydlenými“ (dwellers) a hledajícími (seekers). To je jeden z důvodů, proč zpochybňuji označování naší země za ateistickou.
I v naší zemi ubývá počet „zabydlených“ (a to jak lidí, zcela identifikovaných se stávajícími podobami církví, tak těch, kteří se hlásí k dogmatickému ateismu) a přibývá „hledačů“ – jak věřících, kteří svou víru chápou spíš jako stále otevřenou cestu na hloubku, tak těch, kteří se sami označují za „nevěřící“, ale zdaleka nejsou „duchovně amuzikální“ (zpravidla pouze odmítají určitou podobu náboženství nebo ještě častěji svou vlastní nebo z okolí převzatou představu o náboženství, Bohu a církvích).
Papež Benedikt prohlásil při své návštěvě naší země za největší a nenaléhavější úkol církve „velký intelektuální dialog s agnostiky“ – tedy těmi, kteří se neoznačují za věřící, avšak tajemství posledního smyslu ponechávají otevřené. Nemyslím, že je úkolem věřících vlamovat se do tohoto otevřeného prostoru formou vulgární misie, prvoplánového úsilí rozšířit počet oveček svého stáda. Jistě, ke křesťanství patří ochota otevřít poklady své tradice všem formou svobodné nabídky.
Skutečný dialog vyžaduje od věřících úctu ke svobodě každého hledat svou cestu podle svého svědomí a poznání. Tak zní i poselství posledního koncilu katolické církve. Kultivovat a rozšiřovat své poznání a úsilí učinit vlastní svědomí senzitivním je jistě úkol pro každého člověka, a to zvláště v naší době, plné velkých možností i velkých nebezpečí.
Templetonovu cenu chápu nejen jako ocenění toho, co její nositel na této cestě vykonal, nýbrž především jako závazek v tomto úsilí pokračovat. A tak mi dovolte, abych se znovu – po dvaačtyřiceti letech – na tomto místě přihlásil k oné Čapkově myšlence, že pravda je víc než moc, protože je trvalá.
