Proslov při udílení čestného doktorátu teologie na univerzitě v Erfurtu.
Když jsem v říjnu roku 1978 přijel do Erfurtu, abych za zavřenými dveřmi domácí kaple biskupa Aufderbecka přijal kněžské svěcení, první, co jsem uviděl při vstupu do vašeho města, byl velký rudý plakát s Leninovým citátem: „Z jiskry vzejde plamen.“ Poděkoval jsem Bohu za toto motto pro klíčovou událost svého života. I z této malé jiskry Ducha může vzejít plamen, řekl jsem si. A možná bude hořet déle než ten, který zapálil Lenin a jeho soudruzi.
Český katolický básník, mnohaletý vězeň komunismu Jan Zahradníček, napsal v jedné své básni, že se totalitní režimy dvacátého století snažily, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. „Zapečetili hrob, postavili stráž.“
To, co v podání evangelistů následovalo po Velkém pátku, můžeme vyjádřit také takto: Ježíšův příběh zůstává otevřený. Cesta, která měla skončit dřív, než dostala své jméno, je otevřená. Je-li to cesta víry, musí zůstat stále otevřená; křesťansky věřit znamená otevřít se, odhodlat se, nastoupit cestu – jako Abraham, který se vydal na cestu, aniž věděl, kam jde.
Pojmenoval jsem slovem „otevřenost“, co tradice označuje slovem „vzkříšení“. Má víra je velikonoční víra, stále znovu vstává z hrobu nevíry a nestydí se za své rány. Věřím v resurrectio continua, pokračující vzkříšení. Ježíšova oběť, kříž a vzkříšení jsou jedinečné a neopakovatelné události, čteme v Novém zákoně; dodávám, že jsou to zároveň události neskončené, pokračující v dějinách lidstva podobně, jako pokračuje v dějinách přírody drama stvoření – creatio continua. Na sobě samých poznáváme moc jeho zmrtvýchvstání, říká apoštol Pavel (Flp 3,10). Vzkříšení Ježíšovo, probuzení naší víry, procitnutí ze spánku smrti, ale také celé dějiny církve, jež je živá a semper reformanda, je jedna událost, jeden pohyb.
Víra, je-li živá, je pohyb. Víra se proměňuje na cestě dějinami a také v našich vlastních příbězích víry; často je změněna k nepoznání. Ježíše ostatně také nejdříve nepoznali ani ti dva učedníci na cestě do Emauz, ani Marie Magdaléna; apoštol Tomáš v něj uvěřil až tehdy, když uviděl jeho rány.
Při liturgii recitujeme větu: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme.“ Ale možná ten příchod už začal. Možná – jak naznačuje sugestivní líčení posledního soudu v Matoušově evangeliu – on je už tady, přichází neustále, ovšem nepoznán, v anonymitě: Cokoliv jste učinili nejmenšímu z mých bratří, mně jste učinili (Mt 25,40).
Nejmenší – to jsou ubozí, potřební, pronásledovaní; ale malými se nám zdají také ti, které vidíme zdálky: vzdálení, cizinci, ti druzí, „ti, co s námi nechodí“ (Mk 9,38). Také k nám, podobně jako tehdy po Velikonocích k Marii a pak k apoštolům, Ježíš přichází změněný, v nové podobě. Všechna zjevení Vzkříšeného – a možná nejen v době čtyřiceti dnů do nanebevstoupení – mají ambivalentní charakter, vzbuzují pochybnosti a otázku: „Je to, nebo není to on?“
Možná právě tento charakter ambivalence je paradoxně známkou jejich autenticity. Ta setkání ponechávají otevřený prostor jak pro skepsi a nevíru, tak pro víru jako odvahu k riziku důvěry. Ještě v líčení scény nanebevstoupení čteme: Ale někteří pochybovali. A tento stav trvá. Možná Ježíšův druhý příchod pokračuje i dnes tak, jako začal na cestě do Emauz: vítěz nad smrtí se přidružuje k poutníkům jako poutník, jako neznámý poutník.
„O čem si myslíš, že jsi to poznal, o tom si buď jist, že to není Bůh“ – také takto můžeme přeložit známou větu svatého Augustina Si comprehendis, non est Deus. Tu větu by měl mít každý teolog viditelně umístěnu nad deskou svého psacího stolu; tím výrokem by měl odhánět svá intelektuální pokušení ustat na cestě hledání se stejnou vervou, s jakou Luther zaháněl ďábla ve své světnici na hradě Wartburgu.
Oltář Neznámého boha je ten pravý locus teologicus, východisko ke zvěstování víry. Podle líčení Skutků apoštolů si apoštol Pavel na athénském Areopagu vybral oltář Neznámého boha jako vhodné místo pro své kázání. Známý bůh není pravý Bůh, známí bohové jsou jen modly, projekce našich strachů a přání. Feuerbachu, Freude, Nietzsche, Marxi, přátelé naši – díky vám za demaskování našich „známých bohů“!
Bůh však není neznámý proto, že by nám byl vzdálený, naopak: „V něm se pohybujeme, dýcháme a jsme“; Pavel zde neváhá citovat pohanské básníky. Bůh je natolik přítomný v našem životním prostoru, ve svém stvoření, že od něj nemáme potřebný odstup, abychom ho mohli učinit předmětem svého nazírání, chápání a popisu. Je „non alliud“ (ne-druhý, ne-jiný), řekne o něm Mikuláš Kusánský.
Tvář neznámého Boha můžeme poznat jen v zrcadle velikonočního příběhu, vyplývá z Pavlova nedokončeného kázání na Areopagu. Boha, kterého Ježíš nazýval Otcem, můžeme spatřit jen skrze rány Ukřižovaného a Vzkříšeného, dodávám s apoštolem Tomášem. Ostatně Tomášův výkřik: „Můj Pán a můj Bůh!“ je jediné místo, kde je v evangeliích Ježíš explicitně nazván Bohem.
Ano, věřím ochotně všemu, co mi o Kristově božství církev k věření předkládá, ale pro dýchání a pohyb mé víry mi osobně postačí ona jediná scéna. Je pro mě důležité, že kontextem vyznání Ježíšova božství je dotyk Ježíšových ran; Ježíšovy rány jsou rámem, do něhož mi věta, „Ježíš je Bůh,“ smysluplně zapadá a v němž ten výrok pevně sedí jako obraz ve svém vlastním rámu. Zde má svůj „Sitz im Leben“. Tvrzení „Ježíš je Bůh“, je-li vytrženo z tohoto rámu, z příběhu Velikonoc, nemá proto dost síly, aby pohnulo mým srdcem a mou myslí.
Ježíšův výrok „Já a Otec jedno jsme“ neznamená jednoduchou totožnost, nýbrž zjevuje příběh, drama, do něhož patří světlo na hoře Tábor i tma Getsemane. Křesťansky uvěřit znamená vstoupit do tohoto příběhu.
Boha nikdy nikdo neviděl, říká Písmo. Ježíš řekl: Kdo vidí mne, vidí Otce. Ale mnozí dnes Ježíše nevidí. Ano, můžeme ho snadno přehlédnout také proto, že je tu s námi jako otevřené dveře: dveře k ovcím, dveře k Otci (Jan 10,7.9). Dveře jsou prázdný prostor. Ačkoliv byl rovný Bohu, učinil se prázdným, říká o Ježíšovi klíčový text Nového zákona.
Díváme-li se na Ježíše, nevidíme ho před sebou jako předmět. Díváme se skrze něj jako skrze otevřené dveře. Jak vidíme skrze Krista (per Christum, per ipsum, cum ipso et in ipso) Boha? Ani Boha nevidíme skrze Krista jako předmět naproti sobě. Skrze Krista jako otevřené dveře vidíme svět a druhé lidi, svůj život. Ale díváme-li se na svět, na druhé lidi a život per Christum, Ježíšovýma očima, způsobem, jakým se na svět, na druhé lidi a na život díval Ježíš, pak vidíme Otce. Pak vidíme Boha při díle.
Teolog je v situaci učedníků na cestě do Emauz. Skličuje ho, co mu připadá nepochopitelné, avšak setkává se s Neznámým. Neznámý poutník jde s ním, klade otázky, naslouchá. Učedník nedovolí svému průvodci odejít, když by se chtěl vzdálit – skoro to připomíná Jákobův zápas: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš; ví, že se připozdívá a den se nachýlil. A rozhovor skončí u večeře, při lámání chleba. Tam teprve padají „šupiny z očí“, tam si člověk zpětně uvědomí krásu a význam předchozí cesty, uvědomí si, že mu už na cestě při naslouchání hořelo srdce.
Avšak druh jeho cesty zmizí. Když spadly šupiny z očí, člověk už nepotřebuje mít Krista „naproti“ a v dosahu svých smyslů. Učedníci (ano, i teologové a učitelé víry) musí stále znovu vycházet na cestu, stále znovu klást otázky, stále znovu naslouchat, stále znovu lámat chléb a podávat ho druhým, činit to na jeho památku. Cesta do Emauz, jakkoli vyžaduje stálé opakování, však není cestou Sisyfovou. Učedníci jsou na této cestě doprovázeni a sami se učí doprovázet. Učí se předávat zvěst, kterou slyšeli. Učí se hledat místo, odkud by měla jejich zvěst zaznít.
Najdou ovšem i dnes uprostřed současných posvátných hájů, přeplněných dnešními modlami, oltář Neznámému bohu? Sekulární experiment nezplodil osvíceného člověka, řízeného zevnitř vlastním kritickým rozumem. V civilizaci, kterou tento experiment vybudoval, spíš zanechal člověka vyhládlého po posvátnu. Takový člověk se pak často stává dychtivým čtenářem receptů na rychlé duchovní osvícení a nekritickým konzumentem laciného zboží na pestrém náboženském trhu, stále ochotně dodávaného z Východu i Západu. Pokus „odčarovat svět“ záhy přivolal svůj dialektický protiklad. Kde zemdlelo křesťanství, které kdysi tak energicky kácelo posvátné háje, tam krajina opuštěných kostelů znovu zarostla křovisky, jejichž kořeny ležely hlouběji, než se domnívali jak první křesťanští misionáři, tak misionáři osvícenské racionality.
Ježíš v odpovědi na otázku, proč se někde ujme semeno víry a jinde nikoli, odpověděl podobenstvím o zrnu: záleží na kvalitě půdy; víra potřebuje ke svému rozvoji patřičný ekosystém. Ježíš radí nám, svým učedníkům: připravujte půdu, zasévejte semeno, učte se velkorysosti a trpělivosti. Vězte, že není tak lehké rozeznat plevel od pšenice: nesnažte si hrát na anděly posledního soudu, jako to dělali revolucionáři i inkvizitoři po celé dějiny. Nechte mnohé růst spolu. Nebojte se, když se zdá, že zaseté zrno odumřelo: zrno totiž musí nejprve odumřít a teprve pak může přinést plody.
Avšak i z malého zrna může vyrůst velký keř. I z malé jiskry může vzejít jasný plamen.
