Stůl je prostřen, hostina je připravena. Jako v Ježíšových podobenstvích mnozí z těch, kteří byli pozváni, pozváním pohrdli, VIP mají své starosti. A tak vyšli služebníci do ulic a otevřeli svatební síň dokořán i těm, kteří nepatřili k váženým hostům. Tak se k slavnostní tabuli bez velkých zásluh dostali i docela obyčejní, ba i v mnohém ohledu velmi problematičtí lidí jako já a vy, jako my všichni. Církev – tedy ti svolaní k hostině – není elitním klubem zasloužilých ani společenstvím andělů.
Ale ani ten, kdo byl pozváním zaskočen, nemá ho brát jako samozřejmost. Má si vzít svatební šaty. Musí si nechat umýt nohy.
Ježíš udělal během Poslední večeře dvě významná gesta. Umyl učedníkům nohy a obřad lámání chleba a požehnání kalicha doprovodil slovy, která nikdo nečekal. To druhé – lámání chleba, požehnání kalicha – činí církev na jeho památku každodenně po všechny věky. To prvé, mytí nohou, jen na Zelený čtvrtek, a ještě zdaleka ne ve všech kostelech.
Letos doporučil papež František, aby kněží myli nohy nejen váženým členům církevní obce, ale také ženám a dětem – on sám umyl nohy vězňům a vězenkyním v římské věznici, mezi jinými také jedné muslimce. To je velmi symbolicky významný krok v chápání církve – a možná jeho skutečný význam lépe pochopili ti kněží a biskupové, kteří to odmítli udělat, než mnozí z těch, kteří to bez velkého přemýšlení přijali jako jedno z nařízení shora.
Pokorná služba, mytí nohou – v době Ježíšově práce otroků – platila nejen nejužšímu kruhu apoštolů. „Máte jeden druhému nohy umývat,“ řekl Ježíš. On v apoštolech sloužil celé církvi, která se neskládá jen z apoštolů a jejich nástupců, ani jen z mužů, ale také z žen a dětí – a dokonce i z těch, kteří nepatří k „viditelné církvi“. Vždyť církev, kterou vidíme, je jen symbol (svátostné znamení) jednoty celého lidstva v Kristu; té jednoty, k níž jsou povoláni všichni a která se zjeví až na konci věků. Ukáže se na konci věků, ale uskutečňuje se ve skrytu už teď. „Mnozí, kteří si myslí, že jsou uvnitř, jsou ve skutečnosti venku – a mnozí, kteří si myslí, že jsou venku, jsou ve skutečnosti uvnitř církve,“ učil svatý Augustin. Ano, i mnozí, o nichž si my myslíme, že jsou venku, jsou ve skutečnosti uvnitř; církev v očích Božích má zřejmě jiné rozměry než v našich očích. Boží vnímání církve se možná úplně nekryje s pojetím příslušnosti k církvi, jak ho definuje kanonické právo; církev není organizace, nýbrž organismus – a to organismus tajemný: mystické tělo Kristovo.
Rozhodnutí papeže Františka posouvá naše chápání církve od právnického k eschatologickému, mystickému: Už teď je třeba dát najevo, že církev je víc než organizace, že církev se děje za lidsky definovanými a zkonstruovanými hradbami, už teď je třeba dát najevo to, co kdysi řekl teolog Evdokimov: My víme, kde církev je, ale nevíme, kde není. My neznáme její skutečné hranice, hranice Božího pozvání a Boží lásky jsou mnohem širší, než jsou naše představy a naše definice.
Zejména v tomto Roce milosrdenství se snažme pochopit církev jako dům, jehož dveře jsou otevřené dokořán a před nimi stojí otec s rozpaženou náručí i pro ty syny a dcery, které „starší syn“ (obraz farizejů v židovství i křesťanství) už odepsal nebo nikdy nepřijal.
Pojďme, hostina je připravena. Není to uzavřené zasedání elitního klubu. Je to slavnost radosti – i radosti z toho, že ti, kteří byli mrtví, žijí – a v těch, které jsme měli za cizí, rozpoznáváme naše bratry a sestry.
Církev není jen instituce, ale událost. Tam, kde se slaví eucharistie, tam se děje církev. Eucharistie objímá tři rozměry času: Vrací nás ve vzpomínce, anamnesis, zpřítomňující vzpomínce, k samým počátkům církve, k Ježíšovu pozemskému životu, který on sám symbolicky shrnul v tom velikém gestu rozlámání a vydávání chleba. Tak on se cele vydával v životě i ve smrti.
Eucharistie je zároveň něčím, co se děje v ten okamžik, kdy ji slavíme a kdy tento Boží dar – Boží chléb a Boží kalich – přijímáme. Kristus vstupuje do našeho života, do toho konkrétního okamžiku našeho života, nyní a teď, s našimi starostmi, radostmi a problémy, s našimi osobními starostmi, radostmi a problémy, i s našimi sdílenými starostmi, které se týkají světa kolem nás. Přijímáme Krista teď – a přijímáme tím také naše bratry a sestry, kteří s námi tvoří tělo Kristovo. V nás všech koluje Kristova krev, jsme pokrevní příbuzní, jsme bratřími a sestrami.
A eucharistie také objímá onen budoucnostní rozměr, té poslední budoucnosti, té hostiny v Božím království. Je to jakýsi závdavek té hostiny v Božím království, je to jakýsi paprsek oné věčnosti, která je pro nás budoucností a pro Boha je přítomností. Je to paprsek z onoho stolu na konci věků, který padá do našeho času.
Kéž tento paprsek, tento Boží dar, toto gesto Ježíšova sebevydání, tato událost, v níž se děje církev, a my s údivem rozpoznáváme, že je skrze Boží lásku větší a velkorysejší, než jsme si představovali, kéž tento okamžik přinese světlo a naději do všech temnot našich srdcí a našeho času. Amen.
K poslechu v audio archivu Akademické farnosti
