Ježíš zemřel na kříži, aby nás vykoupil. Co to znamená? Měli bychom rok po roce o Velikonocích se zkusit zamyslet nad těmito slovy, která často tak příliš snadno, ze zvyku užíváme, aniž bychom jim možná příliš rozuměli, možná že je někdy vyprazdňujeme až k jakési floskuli. Slovo vykoupení je metafora – tak jako mnohé pojmy, které používáme v souvislosti s velikonočním příběhem. Je to metafora vzatá z vykupování otroků, čili znamená to učinit člověka svobodným. Bůh, učí nás Bible, učinil člověka svobodným, svoboda je jeho největší dar. Ale člověk může tuto svobodu ztratit, člověk může ztratit Boha. Tato ztráta Boha je vystižena jinou metaforou, slovem peklo. To slovo gehenna je obraz vzatý z údolí blízko Jeruzaléma, kde snad dříve byly přinášeny oběti, lidské oběti, a v době Ježíšově tam byly páleny odpadky.
Prý se dnes málo káže o pekle. Nuže, na Velký pátek je pravý čas kázat o pekle, neboť Velký pátek nám připomíná událost, kterou apoštolské vyznání víry shrnuje slovy: sestoupil do pekel.
Ano, je třeba to slovo očistit od vulgárních karikatur. Nejde o podzemní mučírny s vřícími kotly a chlupatými čerty, takové peklo existuje jen v lidové fantazii a v pohádkách na strašení dětí. Nejde ani o to perverzní líčení jako v kázání, jaké popisuje James Joyce v Portrétu umělce jako mladého muže.
Jistou představu o pekle nám přinášejí už samy pašije, ukazují nám nejprve to peklo na tomto světě, peklo nespravedlnosti, zaslepenosti, nenávisti, fanatismu a krutosti, peklo v srdcích, myslích a činech lidí, kteří Ježíše dostali na kříž. Toto pozemské peklo, které se o Velikonocích vyzuřilo na Ježíšovi, nemusíme dnes hledat jen na obrazech či ve filmech s pašijovou tématikou, stačí si otevřít televizní zprávy a uvědomit si, že tisíce našich bližních dnes takové peklo zakoušejí nejen jako diváci v křesle před obrazovkou nebo v jevišti pašijových her.
Ježíš, ačkoliv byl roven Bohu, vzal na sebe podobu služebníka, byl jako jeden z lidí, píše apoštol Pavel; Ježíš vzal na sebe lidský osud v dějinách, které jsou nejen dějinami pokroku, ale také dějinami zla a násilí, vzal na sebe lidství ne v jeho vyšlechtěné a vypasené a pohodlné podobě, ale i v té podobě, jakou dnes zakoušejí tisíce našich bližních v peklech současných dějin, lidství zranitelné a zraňované; je psáno: Neměl podoby ani krásy, muž bolesti.
Kde je dobrota a láska, tam je Bůh, zpívali jsme včera; kde je zabíjení nevinných, kde lidé přicházejí o své domovy, kde prchají před násilím, kde jsou odsuzováni, odmítáni a ponižováni, tam je Kristus – Kristus znovu křižovaný, dodejme dnes. Ježíš vzal na sebe tělo lidských dějin i s pekly, která jsou jejich součástí.
Avšak peklo je ještě děsivější realitou než jen coby metafora pro lidskou krutost v dějinách. Nejhlubší pohled do temných hlubin pekla otvírá Ježíšův výkřik na kříži: Bože můj, proč jsi mě opustil? Peklo bylo vnímáno jako Boží trest za hřích. Napadá mě jiný pohled: Peklo je už hřích sám, hřích, který sám už je svým trestem. Pojem hřích tu užíváme ne jako označení našich každodenních slabostí, nýbrž pro „hřích všech hříchů“, jak jsme o něm mluvili včera: hřích jako totální odvrat vlastní vůle od vůle Boží. Jako ztrátu oné svobody pro Boha a pro bližní, jako „existenciální ne“ vůči Bohu.
Kdo se opevní ve svém sobectví proti Bohu a bližním, už je v pekle. Tato samota krajního sobectví, kdy je člověk odvrácen od Boha a zapouzdřen do sebe, „incurvatus in se ipsum“, jak nazýval toto vězení Augustin, už je „peklem“, či chcete-li předpeklím, protože dokud jsme v těle, nejsme zcela zbaveni naděje na obrácení. Teprve když člověk setrvá ve vědomém odvratu od Boha i v té poslední zkoušce smrti, může tato ztráta Boha dostat tíhu věčnosti, jak to učí tradice církve. Peklo je jiný výraz pro bytí bez Boha.
(Mějme ovšem na paměti, že „být s Bohem“ nebo „být bez Boha“ není totéž jako „být věřící“ nebo „být nevěřící“ ve smyslu myslet si to či ono o Bohu a jeho existenci; bytí s Bohem se týká způsobu existence, nikoliv pouze názoru; jsou „nevěřící“, kteří jsou s Bohem, aniž ho Bohem jmenují, a jsou „věřící“, kteří žijí bez Boha. Bůh má svůj příběh s úplně každým člověkem.)
Ježíš se stal plně solidárním s člověkem, vzal na sebe lidství a lidský svět i s jeho temnou stránkou, i s touto tragickou možností ztráty Boha; sestoupil do pekla největší opuštěnosti, zoufalství, ztráty naděje.
Ale právě na kříži, právě v tom okamžiku, Ježíš vítězí nad peklem zoufalství. Výkřik „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ není zoufalstvím, není odmítnutím mlčícího Boha. Ježíš svou bolest a opuštěnost proměňuje v otázku a modlitbu. Bože, proč (přesněji: k čemu) jsi mne opustil?
Podobně velký český barokní básník, spojený i s naším kostelem, jezuitský kněz Bedřich Bridel (kterého Václav Černý nazýval největším českým básníkem před Máchou) píše v jedné své básni: Bože, pokud jaký Bůh jsi… (Je velký rozdíl mezi otázkou, zda Bůh jest – ve třetí osobě, a otázkou adresovanou Bohu ve druhé osobě. Bůh ve třetí osobě, „on“, předmět, od něhož mohu mít odstup a mluvit o něm jaksi zvnějšku, to je modla, nebo nanejvýš jenom metafora; Bůh je živým Bohem jen jakožto „Ty“. Na otázku po Bohu mohu dostat adekvátní odpověď jen od Boha samého, jen když se odvážím dialogu s Bohem, modlitby.)
Na Velký pátek slyšíme křik Ukřižovaného – a v něm křik všech obětí nespravedlnosti, krutosti a násilí celých dějin. Dějiny prý píšou vítězové. Ale víra si nezacpává uši před křikem obětí.
Dnes slyšíme výkřik bolesti a opuštěnosti, proměněný v otázku a modlitbu. A zítra se zamyslíme nad odpovědí, kterou Bůh sám dal na tuto otázku. Amen.
K poslechu v audio archivu Akademické farnosti
Cyklus postních zamyšlení
Zpět na Rozcestník velikonočních kázání
