Stojíme opět v bráně Velikonoc, vcházíme do příběhu. Proč jste vlastně neopustil církev? – ptali se lidé jednoho amerického kněze, který ze své velmi hořké zkušenosti psal velmi hořké knihy o církvi. A on jim odpověděl: Protože církev má velké příběhy! Tohle je ten největší, nejsilnější z nich.
Dnes na mnoha místech probíhají pašijové hry, lidé naslouchají Bachovým pašijím, televize pouští filmy o Ježíšovi. Účastní se toho lidé i v době, kdy mnozí nemají vztah k církvi, nevěří v Ježíšovo božství, nevěří v Boha ani posmrtný život. Ten příběh překračuje všechny hranice, zdaleka už není jenom naším majetkem, zdaleka už nemáme monopol na jeho výklad. Jeden z těch filmů, Gibsonovo Utrpení Krista (film, vůči kterému bych měl spoustu teologických námitek), plnil kina nejenom v křesťanských zemích, ale také v muslimských. Ježíšův příběh překračuje hranice.
Není tu jeden jediný správný výklad. Už to, že v Novém zákoně máme čtyři verze, které se v mnohém rozcházejí, nám ukazuje, že nejde o reportáž, která má zachytit do detailu, jak to bylo, ale že jde o svědectví, jak se tento příběh dotkl různých posluchačů. Ano, ta míra a způsob správnosti výkladu je v tom, jakým způsobem nás ten příběh zasáhne a vtáhne, jakým způsobem do něj vejdeme a on do nás. To se může dít různými způsoby; proto ho také čteme každý rok. Možná že někdy má výhodu ten, kdo přichází zvnějšku a slyší ho poprvé, protože my sami jsme často už desenzibilizováni tím, že jsme ho slyšeli tolikrát. Ano, někdy se člověku dotkne jeho emocí, někdy se dotkne jeho představivosti, jindy v něm vyvolá spoustu asociací a myšlenek. Jindy připomene něco z toho, co vidíme v dnešním světě – ano, i v dnešním světě jsou mnohá pole krve, jsou mnohé stříbrné, které jsou vypláceny za zradu. Jsou mnohé nevinné oběti. Ano, zlo, které dnes nás ohrožuje možná nejvíc, se vyznačuje tím, že si hledá nevinné oběti. Tenhle příběh o nevinné oběti je stále aktuální. Tenhle příběh nastavuje zrcadlo našemu světu i nám samým: Některý rok se vidíme v Petrovi, který se holedbal – a zapřel dřív, než kohout zakokrhal. Jindy se vidíme v tom Pilátovi, který čeká na odpověď – a žádnou nedostane. V Janově evangeliu Ježíš odpovídá Pilátovi a mnohým; v Matoušově, jak jsme slyšeli, Ježíš mlčí. Ale na rozdíl od Janova evangelia, kde Ježíšova slova na kříži končí vítězným: Dokonáno jest, Matouš zaznamenává slovo, které je temné: Bože můj, proč jsi mě opustil? Někdy se nás tento příběh dotýká právě touto temno větou. Budeme o ní mluvit jistě ještě na Velký pátek, neboť ona vede do hloubky. Ona je otázkou, na kterou Ježíš čeká odpověď od svého Otce – a ta odpověď přijde ve velikonočním ránu.
Ano, tenhleten příběh je nedokončený příběh, ale příběh Ježíšův v našem světě je svým způsobem stále nedokončený. Ježíšův příběh přichází k našemu životu a chce, abychom my do něj vstoupili, abychom my z něj vzali něco, co rozehrajeme v tom našem specifickém, vlastním příběhu. Ježíš stojí u dveří a klepe, čteme v Písmu. Tenhleten příběh stojí znovu u našich dveří, nastavuje zrcadlo našemu světu, nastavuje zrcadlo i nám. Řekli jsme si před několika dny, že Ježíš tím, že nechal na sebe dopadnout ten hněv a zlobu druhých, aniž by je vrátil, je tím nezkaleným zrcadlem, které je nastaveno zlu. V kterém můžeme vidět zlo v celé jeho nahotě, bez omluv a výmluv. A je řečeno: Pohlédli na toho, kterého probodli. A je psáno také: Jeho ranami jsme byli uzdraveni. Ano, to jsou ty velké hádanky tohoto příběhu.
O mnohých Velikonocích jsem připomínal onu starou pověst, kterou zaznamenává Erben ve své básni Poklad: Že při čtení pašijí se otvírají poklady, pukají skály. Kéž bychom vstoupili do tohoto dramatu Velikonoc tak, aby to, co je v nás kamenné a ztvrdlé, puklo; aby se objevily poklady. Protože ten příběh otvírá také něco v nás – to je právě ten důvod, proč mu často rozumějí lidé přes všechny hranice, proč ten příběh přerůstá i viditelné hranice církve. Protože se dotýká něčeho, co je syrově lidské. A my věříme, že tam, kde je člověk nejvíce člověkem, se dotýká Boha, je spojen s Bohem.
V úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili, abychom prošli tímto týdnem rozjímání o Ježíšově cestě kříže a o Ježíšově oběti tak, abychom měli účast na jeho vzkříšení. Ano, i to je záhadná věta. Máme vejít do tohoto příběhu a i dnešní první čtení nám naznačilo něco o tom, jakým způsobem můžeme nechat přijít k nám tenhleten příběh: Pán svému učedníku otvírá uši, otvírá mu sluch. A nedávno o jedné postní neděli jsme četli o tom, jak Ježíš otvírá oči slepých. To je obraz vidění víry, to je obraz slyšení víry. Víra nás senzibilizuje, činí nás schopnými vidět to, co bez ní vidět nemůžeme; slyšet to, čemu bychom bez ní nerozuměli. Náš zrak a sluch – a tady ten tělesný zrak a sluch je jenom obrazem oné otevřenosti pro smysl příběhu, pro smysl, kterým se k nám a k našim smyslům obrací Bůh – k těm našim vnitřním smyslům, k té naší vnitřní otevřenosti, o tu se uchází tento dramatický příběh – abychom měli účast na jeho vzkříšení.
I o tom budeme v těchto dnech přemýšlet, co to znamená mít účast na Kristově vzkříšení, co to znamená mít účast na onom pohybu, kterým život vítězí nad smrtí, kterým Kristus přemáhá ten kámen, který je přivalen zlobou k jeho hrobu. Ano, tím měl ten příběh skončit – přivalili kámen, zapečetili ho a postavili stráž. A ti, kteří se dívají na ten příběh, aniž by se jim otevřely oči, aniž by se jim otevřel sluch, tak končí touto větou. A my prosíme o to, abychom směli jít ještě dál, my prosíme o to, aby i z našeho srdce byl odvalen kámen, abychom měli účast na Kristově vítězství nad tmou, abychom vstoupili do jeho světla, abychom byli jeho světlem. K tomu všemu nám má dopomáhat bohatá symbolika liturgie tohoto Svatého týdne. Vstupme do ní tedy s pozorným otevřeným srdcem, s otevřenýma očima srdce, s otevřeným sluchem, abychom rozuměli. Amen.
K poslechu v audio archivu Akademické farnosti
Cyklus postních zamyšlení
Zpět na Rozcestník velikonočních kázání
