Milí přátelé,
děkuju za toto pozvání. V tomto týdnu, jak všichni víme, si celá naše země připomíná půlstoletí činu Jana Palacha. A také to třicetiletí od tzv. Palachova týdne. Připomínáme si to my, kteří patříme k té Palachově generaci a ty zážitky před 50 a před 30 lety máme velmi živé a tyhlety dny nám ty zkušenosti velmi oživily. Ale jsou tady i ti - a z toho mám radost – jejichž života se vlastně tyhlety zkušenosti bezprostředně nedotkly. Ono koneckonců i ten Palachův týden vlastně pozval do ulic i ty lidi, kteří v době Palachova činu byli malé děti nebo dokonce někteří ještě nebyli na světě. Takže dějiny svým způsobem pokračují dál, v dějinách jsou události, na které je možné nějakým způsobem navázat, protože se nestaly jenom jakýmsi datem v kalendáři, ale staly se symbolem. A ten symbol promlouvá. Ty události většinou zůstávají v té orální paměti jedné generace – a pak buď vyšumí, anebo vstupují do té kolektivní kulturní paměti národa a společnosti. A k tomu je právě třeba také umění, k tomu je třeba těch, kteří interpretují ten čin – nejenom formou historických studií, nejenom formou zachycení těch vzpomínek pamětníků, ale kteří je interpretují umělecky, kteří se snaží rozumět té události jako jistému symbolu. Víme všichni, že symbol je gramatikou umění. Teď mi paní kurátorka vlastně připomněla to, o čem jsem mnohokrát mluvil, a nechci to tady opakovat, že do mého života zvláštním způsobem vstoupil v podstatě ten první artefakt, kterým byla ta posmrtná maska Jana Palacha. A možná že právě ta posmrtná maska také inspirovala řadu děl, která určitým způsobem připomínala Janův čin v té době komunismu někdy i v anonymitě, někde to byl jakýsi motiv, který se objevil na výstavě, a potom ti cenzoři si uvědomili, že to nějak upomíná na Palacha, a snažili se to odstranit.
Dnes také ten Palachův čin je něco, co je předloženo k interpretaci a pochopení. Vždycky to pochopení je takovým hermeneutickým kruhem: Ve světle nějakého činu, nějaké události my lépe rozumíme svému vlastnímu životu, a skrze ty naše zkušenosti zase nějak nově chápeme a rozumíme tomu činu, který nastal a který nechceme propustit jenom do nějakého propadliště paměti. Víte, Janův čin byl jedinečný. Ano, vedle toho bylo těch několik dalších činů, zejména Jana Zajíce, které chtěly aktualizovat, připomenout, navázat. Dnes žijeme v dramaticky jiné době, nejsou tady okupační armády, protest proti věcem, které nám vadí – a právem vadí! – můžeme dát najevo jiným způsobem. Dnes jenom mechanicky kopírovat ten čin těch dvou Janů by znamenalo ho vyprazdňovat. Ale přece jenom jsou tady určité analogie, které jsem si vlastně dost uvědomil až v tomhle týdnu uprostřed všech těch debat a všech těch historických filmů a záznamů: Jedna taková analogie je v tom, že Jan Palach, vůči čemu bezprostředně protestoval (a napsal to v tom dopise, který zanechal), bylo to kolaborantské vysílání té tehdejší stanice „Vltava“ a ty „Zprávy“, což byl takový plátek těch okupačních armád. Ale dneska z toho Ruska, které v něčem také stále připomíná tu Brežněvovu dobu, přicházejí znovu „fake-news“ – nejsou to už jenom takové cyklostylované Zprávy, ale je to vlastně řada vysílaček, které masírují lidi u nás. Čili ta propaganda z té země, která se nikdy nevzdala snu o té velké hegemonii ve světě, tak vychází také proud lží, a mnohé lidi to v naší zemi je schopno uhranout, pod vlivem těchhle fake-news jednají, ať už ve svých volebních preferencích, nebo ještě jinými způsoby. Takže ten Janův zápas proti lži je stále aktuální. A také zápas proti strachu. Jan se postavil proti tomuto znásilňování pravdy, ale také proti šířícímu se strachu, který podlamoval charakter lidí a otevíral tu dobu, která měla ten název „normalizace“, protože lež se v té době stávala normální, podvádět se stávalo normální, být statečný a říkat pravdu nahlas bylo pokládáno za pošetilost. A tak je Jan tím velkým zápalným symbolem zápasu za pravdu a proti strachu. A já si myslím, že to je odkaz, který je stále aktuální. Který je aktuální i v té naší době. A pokud tyto připomínky a pokud i ta umělecká díla nás uvádějí do hloubky smyslu téhleté události, tak je to něco, za co bychom měli být vděční. Děkuji vám.
